Je to rovných sto let, co básník Rudolf Těsnohlídek nalezl v lese nedaleko Bílovic odložené děvčátko. Záchrana dětského života v předvečer Štědrého dne jím pohnula tak, že inicioval i vztyčení charitativního vánočního stromu – a založil tím tradici, která ve svátečním čase na tuzemských náměstích září dodnes.
Básník Rudolf Těsnohlídek měl pověst muže, kterého obchází smrt a na duši mu dělá šrámy kosou. Během středoškolských studií v Hradci Králové mu zemřela matka, byl svědkem utonutí svého gymnaziálního kamaráda, které si až do konce života vyčítal, a ani jeho pražská vysokoškolská láska netrvala dlouze. Spisovatelova milovaná žena se za nevyjasněných okolností zastřelila během svatební cesty Norskem.
Zasmušilý mladík, jemuž prožívání vlastní životní pozice už v dětství ztěžoval původ na sociální periferii, po těchto trpkých životních zkušenostech opustil Prahu i Čechy a na začátku století se přestěhoval do Brna, kde začal v roce 1908 pracovat jako soudničkář Lidových novin.
I v brněnské redakci zůstával křehkým introvertem a jeho novinářský kolega Bedřich Golombek ještě po letech vzpomínal na „nepohotovost člověka, hledajícího svou uzoučkou stezku mezi snem a skutečností“. Právě na Moravě měl ale Těsnohlídek zjistit, že kromě smrti kolem něj svede obcházet i život. Nebo se přinejmenším batolit.
Sten v adventu
Vše se přihodilo na sklonku adventu, 22. prosince 1919. Těsnohlídek se toho dne odpoledne vypravil s malířem Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem do lesů kolem Bílovic nad Svitavou, kde už pátým rokem žil a vychovával devítiletého syna Milana.
Cesta zimními smrky měla prostý cíl, muži chtěli obstarat „maličkou drobnou jedličku pro dvě velké stárnoucí děti, jichž duše nestárnou svou láskou“, jak později napsal sám spisovatel. Našli ale mnohem víc než vánoční stromek.
„Tu zanesl k nám vítr slabý sten,“ vzpomínal o rok později na okamžik, kdy poprvé zaslechli dětský brek. „Bylo to jak přelud, a poněvadž člověk má duši otupělou, vyšlapanou jako ty jeho cesty, byl by šel dále, kdyby sten nebyl se ozval znovu. Byl to dojemný nářek, bezbranný, umdlévající, loučení se světem.“
Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne, smrákalo se, do Štědrého večera zbývaly dva dny a tři sváteční chodci mezi kořeny smrku poblíž myslivny objevili odložené, prochladlé batole. Tím mu zachránili život.
Život pro Lidušku
Sedmnáctiměsíční děvčátko, které dostalo jméno Liduška, básník s přáteli odnesl na bílovickou četnickou stanici a brzy se podařilo vypátrat i rodičku, která děvče zanechala v lesích; pětadvacetiletá Marie Kosourová z Netína pracovala jako služka, dítě počala s ruským zajatcem z první světové války, ale jako svobodná matka by nesvedla sehnat službu.
Strach o živobytí mladou ženu nakonec vehnal k rozhodnutí dítěte se zbavit, za což ji taky moravská justice odsoudila k pěti letům těžkého žaláře. Těsnohlídek dál sledoval její případ z pozice soudničkáře Lidových novin, trudný předvánoční příběh s ním ale pohnul víc než jen jako jedna z řady zpráv pro novinové stránky.
Lidušky se sice ujala brněnská rodina Polákových (zachráněná dívka se později provdala za středoškolského profesora do Prahy a dožila se osmasedmdesáti let – zemřela v roce 1997), senzitivní spisovatel chtěl ale zabránit tomu, aby se podobné případy motivované sociální tísní opakovaly.
A protože Těsnohlídkova nešťastně zesnulá žena Kaja i on sám měli slabost pro skandinávskou kulturu, sedmatřicetiletého novináře inspiroval sváteční zvyk z Dánska. Věděl totiž, že v Kodani o svátcích vztyčují vánoční strom a vybírají u něj milodary, a nyní toto gesto solidarity hodlal přenést i do čerstvě vzniklého Československa.
Z Bystrouščina rajonu
Tradice zdobení vánočních stromů sice pochází z Německa, kvůli kulturní blízkosti ji ale Češi začali přejímat už v polovině devatenáctého století; poprvé ho podle všeho v českých zemích vystrojil v roce 1812 ředitel pražského Nosticova a dnešního Stavovského divadla Jan Karel Liebich (rodák z německé Mohuče), když chtěl potěšit a překvapit své hosty na libeňském zámečku.
Smrčky, borovice a jedle sice v předminulém století doprovázely i dobročinné akce, ještě v prvních letech nové republiky se ale objevovaly primárně v domácnostech a teprve idea z hlavy Rudolfa Těsnohlídka je zřetelně – a natrvalo – umístila i na tuzemská náměstí a provázala s charitou.
Pokladničky na příspěvky pro chudé a osiřelé děti se spolu s ozdobeným a rozzářeným vánočním stromem poprvé objevily pět let od momentu, kdy Těsnohlídek nalezl plačící Lidušku.
Pokácení stromu v bílovickém polesí (7. prosince 1924) novinář přihlížel osobně a zalesněná krajina severně od Brna pro něj v tu chvíli byla významná násobně; do téže krajiny totiž šest měsíců po nálezu malé Lidušky situoval i děj svého nejslavnějšího literárního kusu, rozverné lyrické bajky o lišce Bystroušce, kterou Lidové noviny tiskly od dubna do června 1920.
Nyní koňské spřežení táhlo z Bílovic do Brna rozložitý smrk, dar místní vysoké zemědělské školy, a 13. prosince 1924 vpodvečer byl historicky první vánoční strom republiky slavnostně vztyčen na centrálním náměstí Svobody.
Vánoční strom republiky
Během Vánoc roku čtyřiadvacet se u bílovického smrku podařilo vybrat bezmála sedmdesát tisíc československých korun a výtěžek sbírky měl podle Těsnohlídkových představ putovat na domov pro opuštěné děti.
Po dobrotivé dánské královně českého původu získal jméno Dagmar, základní kámen se ale podařilo položit až po čtyřech letech sbírky (8. prosince 1928) a sám Těsnohlídek se naplnění svých snah nedožil; v lednu téhož roku si přímo v redakci Lidových novin sáhl na život. Tradice, kterou inicioval, ale nehasla a nezůstala jen na Moravě.
Vánoční stromy s dobročinnými sbírkami se pouhý rok po Brně rozzářily v Plzni i na pražském Staroměstském náměstí a jak uvádějí Petr a Pavlína Kourovi, Čechoslováci je chápali jako akt vlastenectví, „projev soudržnosti a obětavé lásky nové, sjednocené, národní československé rodiny, která nedopustí, aby některý její člen – tím méně bezbranné dítě – trpěl nedostatkem“.
Zvyk masarykovských let sice přetrhla německá okupace a po krátkém poválečném intermezzu ho odvrhli i komunisté, když se (zejména v padesátých letech) snažili křesťanský rozměr Vánoc ideově přepsat. Poselství, které do jehličnatých korun vetknul teskný básník Těsnohlídek a které zřetelně odkazuje i k příběhu chudého betlémského novorozeněte, ale zůstává platné bez ohledu na zřízení.
„Vzpomeňte chudobných dětí!“ napsal. „Všech těch dítek, které trpí a touží, aby také měla ve svých srdéčkách jas dobrého světla, aby se nemusela chvěti zimou a plakati hladem. Vzpomeňte těchto ubohých dětí a ke vzpomínce připojte dobrý skutek lidského srdce.“
Rudolf Těsnohlídek se narodil v Čáslavi do rodiny městského rasa a dětství na společenské periferii později ovlivnilo i jeho zostřené sociální cítění. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, v Praze také poprvé vstoupil do literárního světa – tendoval k moderně a zejména v jeho poezii jsou patrné silné dekadentní ozvuky.
Po soukromé tragédii (smrt manželky) v roce 1908 natrvalo provázal svůj život s Brnem a žurnalistikou, byl členem zdejší redakce Lidových novin a jako referent ze soudních síní pro ně napsal tisícovku soudniček, coby amatérský speleolog ve fejetonistické próze popsal i tehdy nově objevenou slovenskou jeskyni Demänovou.
V roce 1921 knižně zveřejnil svůj zřejmě nejslavnější text – Příhody lišky Bystroušky. Navzdory hravé idyličnosti ale i v nich rezonují základní otázky osobní svobody i pomíjivosti lidského života, a próza tak svedla posloužit i jako předloha pro stejnojmennou a světově uznávanou operu Leoše Janáčka.
Těsnohlídek zemřel 12. ledna 1928, když nemocný a v depresích spáchal sebevraždu přímo na půdě své domovské redakce. Bylo mu šestačtyřicet let.
