Píše se rok 1918, republika má šestinedělí za sebou a přichází první Vánoce. Zemi po válce sužuje hlad, všeho je nedostatek, vázne zásobování, všudypřítomná je touha po vyšších mzdách a po lepším bytí. Pondělí, středa a pátek jsou bez masa. Euforie z dosažené samostatnosti je ale silnější. A lidé svátky slaví, stejně jako v dalších pohnutých letech 1938, 1948 nebo 1968.
Euforické nebo temné, ale vždy sváteční. Vánoce v letech, kdy se měnila historie
Ani při hospodářské krizi, ani za druhé světové války, ani v 50. letech nebyla podle pamětníků chudoba tak tíživá, jako právě v prvních dvou letech Československa. Jídla bylo málo a vydávalo se jen na lístky. Bujel černý obchod, na všechno se stály mnohahodinové fronty. Maso se nesmělo jíst ani prodávat v pondělí, středu a pátek, později už jen v pátek.
Kupní síla dělnické mzdy dosahovala v té době sotva pětatřicet procent předválečné úrovně a lidé měnili poslední cennosti za brambory. Po návratu mužů z fronty navíc přišla i bytová krize. Za volné pokoje se platily horentní sumy, nejchudší přespávali, kde se dalo. Rozmáhala se kriminalita a prostituce. Stávalo se, že dcery živitelů rodin byly dány panu domácímu „k dispozici“ za to, aby mohla rodina v domě dále bydlet.
Ceny jídla v prvních letech rostly o padesát procent ročně, protože Československo nedokázalo brzdit inflaci. Logicky rostla nezaměstnanost – během dvou let ze 70 tisíc nezaměstnaných na trojnásobek. Mladá republika se potýkala nejen se zásobovací krizí v oblasti potravin, ale i uhlí. Zásoby byly vyčerpány, ceny na černém trhu vylétly nahoru. Koncem roku 1918 navíc propukla epidemie tzv. španělské chřipky, která si vyžádala obrovské množství obětí.
Kolik co stálo za první republiky
A ani o rok později nebyla hospodářská situace o mnoho lepší – ceny letěly vzhůru, propukaly hladové bouře. Psal se rok 1919, drahota stále stoupala, stávkovalo se za vyšší mzdy a demonstrovalo proti nenáviděným „keťasům“ (slovo keťas pochází z německého výrazu Kettenhändler, což znamená „řetězový obchodník“ neboli překupník – pozn. redakce) a lichvářům.
Kolik se vydělávalo za první republiky
Například v dubnu 1919 tak připadalo na člověka na měsíc 420 gramů masa – s jedinou výjimkou – parlamentní jídelny. V únoru 1919 tehdejší Národní listy vysvětlovaly, že tam zákaz neplatí, protože „páni poslanci jsou často nuceni setrvati ve sněmovní budově od rána do noci.“
A tomu všemu odpovídaly i prvorepublikové Vánoce v roce 1918, ale i 1919. Dárky byly mnohdy skromné a neobvyklé. Na vánočním stromečku visely nejen ozdoby, ale i kousky chleba či staniolu, nebo dokonce náboje a granáty. Vedle hraček a oblíbených knih dělala za určitých okolností radost i figurka z chleba, jablko, pasta na zuby, ešus naplněný vodkou, kousek mýdla či obyčejná konzerva.
1918: I obyčejná konzerva byl dar
Předvánoční nákupy se nesly v duchu nedostatku. Nedostávalo se nejen ryb, ale kupříkladu i kvasnic potřebných na vánočkové těsto, místo čaje a kávy byly k dispozici jen náhražky. Dobové novinové inzeráty nicméně dokládají, že se nakonec i sladkosti o Vánocích přece jen na trhu objevily. K mání byly především fondány, karamely a větrové nebo sladové bonbony.
Holčičky toužily po panenkách a k nim „nezbytných“ doplňcích – pokojíčcích, kuchyňkách s nádobíčkem. Kluci zase po cínových vojáčcích, dřevěných hračkách na kolečkách k tahání za sebou nebo po houpacích koních. Málokdo však skutečně v prvních letech takový dárek pod stromečkem našel. To až většinou o něco později, spolu s tím, jak se postupně zlepšovala ekonomická situace země.
Panenky pak měly hlavu a končetiny z celuloidové hmoty, tělo z kůže nebo látky vycpané pilinami. Trh nabízel i gumové panenky a také miminka-plaváčky, které bylo možné koupat. K mání byla třeba „autolady“, gumová panenka oblečená v „slušivém sportovním kostýmu“, která vlastnila „moderní automobil na skutečných pneumatikách“. Chudší dívky se radovaly z papírových panenek na arších, ze kterých je vystříhaly i spolu s jejich oblečením.
Co se dalo koupit v roce 1921 za sto korun
1920: Sáňky byly super, ale bez knih to nešlo
Oblíbeným dárkem byly také sáňky nebo případně brusle, kdy se většinou jednalo pouze o tzv. šlajfky, jak se dočteme v dobovém tisku – nože, které se připevňovaly na boty. Oblíbeným dárkem bylo také loutkové divadélko. Pamětníci vzpomínají, že v mnoha prvorepublikových domácnostech se jím bavily nejen děti, ale i dospělí.
Za vtipný dárek pro dlouhé zimní večery platily i různé stolní hry. Například Člověče nezlob se, které se pod názvem Ludo rozšířilo právě za první republiky. Ve dvacátých letech se na trhu objevuje i stolní hra, která měla dětem pomoci poznat lépe rodnou zemi: Cestování Československou republikou. A když v roce 1925 firma Inventor Jaroslava Vancla v Polici nad Metují zahájila výrobu známé kovové stavebnice Merkur, zabydlely se šroubky a kovové plošky právě pod vánočním stromkem.
Snad každé prvorepublikové dítě našlo také někdy pod stromečkem plyšového medvídka. A Ježíšek nosil i tehdy praktické dárky jako prádlo, rukavice, čepice, šály a svetry, děvčatům ubrusy, povlečení a ručníky do výbavy. Ale hlavně knížky – bez nich se většinou neobešly žádné Vánoce.
Knihy uvádělo mezi vzpomínanými vánočními dárky mnoho pamětníků, kteří prožívali Vánoce za první republiky. Časté byly tituly od amerického autora E. T. Setona (Král vlků, Divoké děti lesů) či pohádky od Boženy Němcové.
Ve městech přetrvával v souvislosti s vánočními svátky zvyk známý ještě před první světovou válkou: darování snubních prstýnků mezi snoubenci.
Dospělým pak Ježíšek naděloval často látku na šaty nebo boty, mužům doutníky, tabák či alkohol. A v pozdějších letech podobně jako dnes i nákladnější elektrické přístroje, například vysavače.
Zima, Josef Lada
1921: Stromečky už svítí elektricky a je na nich sladký Orion
Ozdoby kromě těch ráže „co dům dal“ postupně přecházely k papírovým, plochým i trojrozměrným. Oblíbení byli především různí andělíčci, hvězdy nebo domečky, v Čechách vyráběné především na Železnobrodsku.
Ve dvacátých letech se začaly prodávat i ozdoby z umělé hmoty, konkrétně z celuloidu. Většinou měly podobu zvířátek nebo ovoce a na trhu byly až do padesátých let. Z cínu a mosazi se zhotovovaly skřipce, které na vánočním stromku uchycovaly svíčky. Za první republiky mívaly podobu kaprů, kytiček a hvězd.
Z drátu se pak pletly košíčky, jež se – po naplnění bonbony – také věšely na stromeček. Dřevěné vánoční ozdoby vyráběly dílny specializující se na hračky a betlémové figurky. Oblíbení byly i voskovaní andílci, z téhož materiálu se vyráběl i Ježíšek do jesliček.
Časté byly i ozdoby z vaty opět ve tvaru anděla, ale i ovoce, zeleniny nebo hub. Připevňoval se k nim drátek na zavěšení a k některým také zelené lístečky a nať z papíru nebo povoskované látky. V ČSR je začal vyrábět roku 1919 Antonín Svoboda ve své Výrobně vánočních okras v Kralupech nad Vltavou. Na trhu byly tyto ozdoby až do sedmdesátých let.
Od dvacátých let se v Česku už také používalo vánoční elektrické osvětlení firmy Osram, ale až do šedesátých let převažovaly voskové svíčky.
České Vánoce už v té době doprovází čokoládové figurky a čokoláda značky Orion (dnes součástí Zora Olomouc a celkově skupiny Nestlé). Na stromeček se zavěšovaly figurky, které se prodávaly v kolekcích velmi podobných těm stávajícím. Kolekce obsahovaly čokoládové, mandlové, oříškové, ovocné i fondánové bonbony balené ve staniolu a zdobené stuhami. Vyráběla je především Orionka, jejímž logem je od roku 1921 čtyřcípá hvězda navržená výtvarníkem Zdenkem Rykrem.
GALERIE
V Zoře teče čokoláda bez přestávky už 120 let
1924: Nalezené batole rozsvítilo vánoční stromy
S českými Vánoci se pojí ještě jedna věc – vánoční charita a republikové vánoční stromy. Různé organizace pořádaly o vánočních svátcích hromadné nadílky a večeře, a to nejen pro děti, ale i jejich nezaměstnané rodiče. Nejvýznamnější charitativní akcí prvorepublikových Vánoc byla sbírka pod tzv. Vánočním stromem republiky.
Mohla to být tragédie, na jejímž konci čekala neúprosná smrt podchlazením, jak se píše u dokumentu, který na toto téma natočil pro ČT režisér Pavel Jirásek ve spoulupráci s historičkou z Moravského zemského muzea Hanou Kraflovou.
„Scházely snad jen minuty, když tři přátelé na procházce předvánočním lesem v roce 1919 zaslechli dětský pláč. Výtvarník František Koudelka, soudní úředník Josef Tesař a novinář Rudolf Těsnohlídek našli pod rozložitým stromem v polesí Bílovic u Brna odložené batole. Podchlazené děvčátko, později pojmenované Liduška, zachránili, aniž v tu chvíli tušili, že začínají psát děj, ve kterém budou pokračovat další generace a na jehož konci se rozsvítila světla charitativních vánočních stromů“.
O pět let později, tedy v roce 1924, se v období adventu na brněnském náměstí Svobody poprvé rozsvítí charitativní Vánoční strom republiky – dnes již tradice, která se pojí s českými Vánoci. Tuto, do té doby v českých a moravských městech nevídanou událost, organizuje právě jeden ze zachránců děvčátka, Rudolf Těsnohlídek, s cílem vybrat v kasičce pod stromkem peníze na stavbu dětského domova.
Nápadu se okamžitě chopila další česká a slovenská města, takže o několik let později již Vánoce provázely stovky veřejných stromů, symbolů finanční pomoci sirotkům a potřebným dětem. Konkrétně v Brně výtěžek sbírky pomohl financovat dětský domov Dagmar, který funguje dodnes.
Vánoční stromy republiky byly chápány jako akt vlastenectví, „jako projev soudržnosti a obětavé lásky nové, sjednocené, národní československé rodiny, která nedopustí, aby některý její člen – tím méně bezbranné dítě – trpěl nedostatkem,“ připomínají autoři textu o Českých Vánocích Petr a Pavlína Kourovi.
Organizátoři akce pak graficky znázorňovali, jak sbírka pokračuje. Diagram tvořil znak charitativní organizace České srdce, a sice červené srdce v trnové koruně. Vždy když přibyla další tisícikoruna (což znamenalo zabezpečení jednoho dítěte na celý rok), změnil se na koruně jeden trn v lipový lístek. Za vybrané peníze byl pak postaven brněnský domov Dagmar, jehož název měl připomínat Dánsko a tamní stejnojmennou dobrotivou královnu, která pocházela z Čech.
Některé ozdobené stromy byly dokonce připevněny na korby nákladních aut, která s nimi zajížděla i do zapadlých vesnic. Veškeré vybrané peníze šly na humanitární účely a doplňovaly škálu sociálních a zdravotních programů financovaných ze státního rozpočtu nebo z církevních zdrojů. Význam vánoční sbírky na chudé a opuštěné děti vzrostl počátkem třicátých let, když do Československa dorazila velká hospodářská krize.
Především v letech 1930–1933, byly pro většinu obyvatel Československa Vánoce mnohem skromnější než v době růstu, pro statisíce nezaměstnaných však vyloženě. V tisku se objevovaly zprávy o zoufalé situaci lidí bez práce především na Ostravsku, kde se zastavila výroba v řadě podniků.
Betlém, Josef Lada 1938
1938: Poslední vánoční svátky před válkou byly smutné, ale solidární
Vánoce roku 1938, kdy republika o tři měsíce dříve přišla kvůli mnichovské dohodě o podstatnou část svého území, přímo o Vánocích pak také o jednoho ze svých nejznámějších spisovatelů, Karla Čapka, byly ve znamení uprchlíků z okupovaného pohraničí. Ti po tisících opouštěli svá obydlí a zaplavovali vnitrozemí. Nejednalo se jen o Čechy – byli mezi nimi i němečtí antifašisté a nacisty nejvíce pronásledovaní Židé.
Uprchlíků bylo tolik, že byli načas provizorně ubytováni i v sokolovnách, školách, továrních skladech nebo v odstavených železničních vagonech. V Praze byla na Štědrý den plně obsazena například vysočanská noclehárna, kde svátky prožívalo přes čtyři sta lidí z pohraničí.
Již před Vánocemi se zdvihla mohutná vlna solidarity. Probíhaly sbírky, noviny apelovaly na občany: „Dovoláváme se lidskosti každého z vás, pomozte dětem, které musely opustit své domovy! Věříme, že není mezi vámi ani necitelnosti, ani sobeckosti a že tato výzva nebude nikým oslyšena!“ Před vánočními svátky se kampaň ještě vystupňovala. „Na náměstí stály Vánoční stromy republiky a lidé přispívali na děti uprchlíků, aby i v provizorních podmínkách mohly prožít pěkné Vánoce.
Dobročinné organizaci České srdce se přihlásily tři tisíce rodin, které se nabídly, že si k sobě na Vánoce vezmou děti, jež ztratily domov. Poslední neděli před svátky vrcholila sbírka Národní pomoci. Toho dne panovaly patnáctistupňové mrazy, kdo nemusel, nevycházel, a tak si skauti, kteří jednotlivé domácnosti obcházeli, libovali, že skoro každého zastihli doma. Sbírka byla velice úspěšná, lidé měli připraveny peníze i balíky s ošacením a hračkami,“ popisují Kourovi.
Také dobrovolné sestry Červeného kříže vyjížděly do míst, kde byli ubytovaní utečenci, a rozdávaly cukroví, stromky a hračky, šatstvo a boty. Byl založen rovněž zvláštní šekový účet na podporu uprchlíků.
Vánoční nadílka dětem v Charitě. Snímek z 17.12.1938
Solidarita s lidmi bez domova měla však i svou odvrácenou tvář – někteří lidé se pokoušeli na neštěstí uprchlíků vydělat. Bytů byl nedostatek, čehož někteří majitelé využili a ceny vyšponovali do horentních výšek. Vláda na tuto situaci reagovala vydáním mimořádného opatření, ve kterém pohrozila, že každý, kdo bude požadovat za pronájem bytu přemrštěnou sumu, bude potrestán pokutou až padesáti tisíc korun nebo šestiměsíčním vězením.
Objevili se i podvodníci, kteří ve falešných sbírkách vylákali od důvěřivých dárců peníze na podporu utečenců.
1938: Tichá noc neoslavovala Ježíška, ale Hitlera
Na Štědrý den se pak konalo bezpočet akcí. Stát, charitativní organizace i soukromé firmy zorganizovaly hromadné sváteční večeře. Jedna probíhala v hangáru na pražském letišti. Šéf zdejších pilotů celý den svážel letištním autobusem uprchlické děti, pro které zaměstnanci připravili nadílku. Stromeček a dárky umístili přímo pod křídla letounů. V Praze bylo rozdáno pět tisíc vánoček a stejný počet štědrovečerních večeří.
Na Vánoce roku 1938 bylo například v některých německých školách zakázáno slavit narození Ježíše Krista a nesměly se zpívat náboženské vánoční koledy a písně s náboženským obsahem. Nacističtí ideologové si však dobře uvědomovali, že nelze jednoduše tyto starobylé lidové písně se dne na den zakázat.
Některé vánoční zvyky tak byly prozatím zachovány, jako například známá píseň Stille Nacht (Tichá noc). Byl k ní však složen nový text, který oslavoval nikoliv příchod Božího syna na svět, ale Adolfa Hitlera: „Tichá noc, svatá noc/všude klid, všude je jas/jen kancléř pevně k boji odhodlán/nocí a dnem nad Německem bdí sám/stále jen myslí na nás/stále jen myslí na nás.“
Celkově se v závěru roku 1938 nehledělo do budoucnosti s velkým optimismem, jak je patrné z řádků spisovatele Eduarda Basse: „Před dvaceti lety jsme si říkali, že poprvé slavíme české a slovenské Vánoce. Po dvaceti letech si můžeme jen přáti, aby to zůstalo pravda, aby tyto nejtišší a nejdůvěrnější svátky byly i nyní svátky míru a pokoje v českých a slovenských duších, svátky vroucího zahloubání v podstatu národního bytí a v naše vztahy k ideám křesťanství“.
Germánské pojetí svátků bylo později na území protektorátu obecně odmítáno, narození Ježíše v Betlémě jako symbol Vánoc připomínal ve vánočních projevech Emil Hácha. Častým knižním dárkem pro děti byl Alšův Špalíček nebo Pohádky Boženy Němcové.
1939: Vychází recepty na levné vánočky a lidé věří, že okupace rychle skončí
První Vánoce obyvatel nového státního útvaru, který vznikl jako protektorát Čechy a Morava v březnu 1939, se však od ostatních vánočních svátků v období nacistické okupace odlišovaly. Společnost především žila stále s nadějí, že to nebude dlouho trvat a nacistické Německo bude poraženo, válka že bude záležitostí několika měsíců. Zároveň však fungovala cenzura, která nedovolovala o stinných stránkách hitlerovského režimu informovat, a tak obraz prvních válečných Vánoc v českém oficiálním tisku vyznívá takřka idylicky.
A ačkoliv pak v roce 1939 byly v protektorátu Čechy a Morava jako vánoční dárky doporučovány fotoaparáty, rádia, gramofony či horská slunce, likéry a lepší cigarety či doutníky, potřebné potraviny pro vánoční večeři bylo nutné shánět na černém trhu, protože lístkový systém nabízel jen skromné možnosti.
Němečtí okupační vojáci na prostranství před Pražským hradem na snímku z 16. nebo 17. března 1939.
V časopisech a novinách tak vychází recepty na levné pokrmy, například na „výborné“ vánočky, na které je potřeba pouze 20 dkg vařených nastrouhaných brambor, 60 dkg mouky, 10 dkg cukru, 5 dkg margarínu, 2,5 dkg kvasnic a trocha mléka. A nacisté se snaží dále křesťanské tradice Vánoc změnit na starogermánské pohanské „slavnosti slunovratu“ a „svatý svátek Němců“.
„Praha počíná žít ve znamení Vánoc. Sta pražských obchodů upravilo již své výkladní skříně, v restauracích se objevují ozdoby z jehličnatého chvojí. Ti, na které zapomněl Mikuláš, se těší, že Ježíšek bude štědřejší. Se zvláštní pozorností bude letos sledován předvánoční trh, který ve svých pravých úsecích přináší dobré předpoklady,“ psalo se 6. prosince v deníku Národní politika.
1939: Zákaz veřejných vánočních stromů a sbírek
Během protektorátu bylo však zakázáno veřejné vztyčování vánočních stromů a sbírky. Nepomohlo ani přejmenování charitativní akce ze „Stromů republiky“ na „Stromy českých dětí“. A to se ještě koncem listopadu sbírka připravovala. Akce však byla nakonec Úřadem říšského protektora zakázána.
„Stromy tyto svou mravní podstatou příliš připomínaly republiku, a kromě toho se muselo Čechům dát najevo, že ani ve své domovině nesmí pod širým nebem docela nic veřejného pořádat. V četných městech bylo vše pro vztyčení těchto stromů připraveno, avšak, všude byl vydán přísný zákaz,“ komentoval německý příkaz ilegální časopis V boj.
V Praze tak byl nakonec ve veřejném prostoru instalován jediný vánoční stromek, a to ve velkém sále na Slovanském ostrově. Média o něm však neinformovala a řada lidí o jeho existenci nevěděla.
Státní prezident dr. Emil Hácha (uprostřed)
Zákaz charitativních aktivit v roce 1939 s sebou nesl ale větší příklon ke konzumnímu pojetí vánočních svátků. Přispívala k tomu i skutečnost, že česká města již nebyla zaplavena tisícovkami bezprizorních uprchlíků z pohraničí jako v předchozím roce. V roce 1939 došlo k rozšíření prodejní doby nejen o tzv. zlaté neděli, ale i o samotném Štědrém dnu, který tento rok taktéž připadl na poslední den v týdnu. Nařízením zemského prezidenta bylo v českých městech, která měla více než deset tisíc obyvatel, povoleno o těchto svátcích provozovat obchody výjimečně od desáté do osmnácté hodiny.
A nákupní horečku neochromilo ani zmíněné zavedení lístkového systému na textilní výrobky a obuv, ke kterému došlo v protektorátu v polovině prosince 1939. Reklamní inzerát propagující nákup v Bílé labuti například doporučoval, aby zákazníci přicházeli spíše dopoledne, kdy „nejsou takové návaly“.
1939: „Nemocenská a životní pojišťovna hledá prvotřídního árijského zástupce,“ zní inzerát v tisku
V tipech na vánoční dárky pak v roce 1939 najdeme řadu technických vymožeností, jako fotoaparáty, rádia, gramofony či horská sluníčka, ale i tradiční knihy, studijní pomůcky a klenoty, až po různé poživatiny, zejména likéry a tabákové výrobky. Listování inzertními přílohami českých novin podle pamětníků vůbec nepůsobí dojmem, že by probíhal největší válečný konflikt ve světových dějinách. Naznačují to pouze občasné inzeráty typu „Nemocenská a životní pojišťovna hledá prvotřídního árijského zástupce.“
Nákladnější výrobky ale na odbyt nešly. V atmosféře prvních nesvobodných Vánoc se žádaným zbožím stávaly dárky s vlasteneckou tematikou, a to konkrétně knihy o české historii.
Jak připomínají dobové prameny, jako „skvostný dar“ k Vánocům bylo propagováno šestisvazkové vydání Palackého Dějin národa českého v celoplátěné vazbě, zájem byl též o první díl Obrazů z ději národa českého Vladislava Vančury. Hojně kupována byla díla „vlasteneckých“ autorů typu Aloise Jiráska či Jindřicha Šimona Baara. Z moderní prózy byl zájem o Největšího z pierotů, biografický román o slavném francouzském mimovi českého původu z pera Františka Kožíka.
„Měsíc české knihy“ v Obecním domě, 2. 12. 1939, Protektorát Čechy a Morava
Vánoční nabídky knížek pro děti zveřejněné v oficiálních tiskovinách dokonce nabízely i knížky před rokem tak proskribovaného Karla Čapka (Devatero pohádek a Dášeňka), ale dokonce i dílo jeho bratra Josefa (Povídání o pejskovi a kočičce), který v té době již několik měsíců pobýval v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald.
Prodávaly se též gramofonové desky se skladbami Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Celkově však vánoční tržby oproti roku 1938 prokazatelně stouply.
Vedle stálých obchodů a obchodní domů fungovaly v prvních letech protektorátu i vánoční trhy a zřejmě se příliš nelišily od těch dnešních. V Praze, kde bylo jejich centrem Karlovo náměstí, mělo před Vánocemi roku 1939 licenci na pět set vánočních trhovců. Prodávali především ozdoby na vánoční stromky, ale i figurky do lidových betlémů nebo purpuru a františky. Nechyběly ani stánky s teplými párky, vuřty pečenými na dřevěném uhlí nebo pražené oříšky.
Trhy ale nemohly fungovat příliš dlouho, a to kvůli zatemnění. V roce 1939 ho sice úřady ještě striktně nevyžadovaly, první instrukce pro jeho provádění ale již existovaly. Zatím se jednalo o víceméně pohotovostní režim – počítalo se s tím, že v případě potřeby bude veřejné osvětlení vypnuto.
O následujících Vánocích již za nedodržování předpisů o zatemnění hrozily tresty. Vánoční stromečky se tak mohly v Praze na ulicích nabízet pouze od 9 do 16 hodin, za prodej mimo vymezené hodiny hrozila pokuta až pět tisíc korun nebo čtrnáctidenní vězení.
1940: Bují černý trh. Kilogram kávy za 700 korun a za dva roky za deset tisíc
V roce 1940 již začalo přituhovat, bylo stále těžší sehnat i základní potraviny, které podléhaly přídělovému systému. V polovině prosince 1939 byl zaveden tento systém i v restauracích, host při placení musel vytáhnout spolu s penězi také svůj aršík s potravinovými lístky a hostinský odstřihl ty, které „projedl“. Regulováno bylo i čepování piva. Na příděl začalo být rovněž mýdlo a prací prášky.
Například kilogram hrubé mouky se na černém trhu v roce 1941 prodával za 60 korun, na konci války za 150 korun. Za kilogram vepřového sádla se v roce 1941 na černém trhu platilo 200 korun, na sklonku války 1800. Nejvíce šly nahoru ceny kávy.
V roce 1941 se za kilogram zrnkové kávy platilo na černém trhu 700 korun, o dva roky později již 3000 korun a na konci války neuvěřitelných 10 000 korun.
V posledních měsících okupace byly ceny na černém trhu většinou 10–40 krát vyšší než ceny úřední. Na to samozřejmě většina lidí neměla, vždyť průměrná čistá mzda byla tehdy asi 1600 korun. A lidé tak začali používat nejrůznější náhražky.
V novinách se objevovaly rady, jak uvařit z dostupných surovin a omezených přídělů (například recept na koláč z bramborových drobků), nebo návody, jak lze připravovat vánoční pečivo s pouhými 35 gramy tuku a jedním vejcem. I přes tyto rady zůstaly v protektorátu Vánoce v posledních letech mnohde hladové.
Kolik se bralo a za kolik se prodávalo v roce 1941 a na sklonku války
I v této době knihy zůstávaly oblíbeným dárkem, především českých autorů, s postupem doby jich však vycházelo stále méně a byly vydávány v horší kvalitě. V posledních letech války se stávalo, že v některých rodinách se dárky nedávaly vůbec, a to z jednoho prostého důvodu – nebyly k sehnání, nebo byly příliš drahé.
„Zejména v nižších sociálních vrstvách se projevuje zahořklost z toho, že se za těchto několik málo a nepříliš kvalitních hraček, které se ještě dnes dají koupit, musí zaplatit příliš vysoké ceny, takže prakticky jenom ti lépe situovaní mohou svým dětem něco na Vánoce darovat,“ hlásila v předvečer Štědrého dne roku 1943 pražská Sicherheitsdienst, zpravodajská služba říšského vedoucího SS, která měla mimo jiné monitorovat nálady protektorátního obyvatelstva.
1940: Místo vánočního kapra želva
Nedostatkovým zbožím se v průběhu války stával i tradiční vánoční kapr – o Vánocích roku 1940 se na něj v Praze stály šestihodinové fronty. V následujícím roce již dosáhla nouze o kapry takových rozměrů, že redakce jednoho jihočeského týdeníku byla německými cenzory vyplísněna za to, že vyzývala před Vánocemi k jejich konzumaci.
O dva roky později zase bylo redakcím doporučeno, aby se vyvarovaly „chvalozpěvů na vánočního kapra“. „Ryby nebyly, ledaže bychom si je sami někde chytli, ale to bylo moc trestné tenkrát!“ napsal při vzpomínce na Vánoce roku 1943 spisovatel Ludvík Vaculík.
Přesto na rybí maso nebyly po celou dobu války zavedeny potravinové lístky. Pamětníci vzpomínají, že občas nastala kuriózní situace. K rybám totiž bylo někdy potřeba koupit si želvy, které byly do protektorátu dováženy. Jenže lidé neměli to srdce hodit je do hrnce nebo se jich štítili, a tak se z některých stali domácí mazlíčci, jiné byly odloženy a zmateně se pohybovaly po veřejných prostranstvích.
Potravinový lístek z doby protektorátu
Občané protektorátu se mohli o vánočních svátcích z oficiálních sdělovacích prostředků mimochodem také pravidelně dozvědět, jak trávil válečné Vánoce říšský kancléř Adolf Hitler. Reportáž pracovníka Německé zpravodajské kanceláře, přetištěná v Lidových novinách v prosinci 1939, tak kupříkladu barvitě líčila, jak „vůdce“ navštívil německé vojáky na frontě.
„Pod nánosem oslavných tirád na Hitlerovu ‚lidovost‘ a sounáležitost s prostými vojáky, kteří údajně dopředu o jeho návštěvě nevěděli, však mohl bdělý čtenář vyčíst jasný odklon od křesťanského charakteru Vánoc a jejich mírového poselství a někdy až křečovitou snahu o návaznost na starogermánské pohanské ‚slavnosti slunovratu‘. Vánoce jsou jakoby odepřeny ostatním národům a jsou označovány za ‚svatý svátek Němců‘,“ připomínají pamětníci.
Adolf Hitler slaví Vánoce s vojáky, 27. 12. 1939
Podle některých zdrojů ve věznicích na území Říše čeští političtí vězni svým dozorcům o Vánocích dokonce nadělovali dárky, ne ale v koncentračních táborech. I když se ve většině z nich alespoň nějakým způsobem Vánoce slavily, v jednom z nejhorších, v Mauthausenu, jako by k tomu vězňům ani nezbývalo sil.
Přestože Vánoce patřily k jednomu ze tří svátků, které (vedle Nového roku a Velikonoc) byly v táboře oficiálně slaveny, mauthausenským dozorcům jejich mírové poselství nic neříkalo. O Vánocích tak v Mauthausenu stával vánoční stromek hned vedle šibenice, přímo na Štědrý den 1942 dozorci neváhali zastřelit vězně, který se pokusil o útěk.
Tam, kde to situace dovolovala, si předávali vězňové o Vánocích alespoň malé dárky mezi sebou. Většinou se jednalo o předměty vyrobené z materiálu, se kterým odsouzení přicházeli do styku v rámci pracovní povinností ve vězeňských dílnách. Jednalo se o ryze nefunkční věci, které měly udělat druhému radost, jako například nůž vyrobený ze dřeva nebo chlebový panáček, anebo naopak praktické předměty, jako pouzdra na hřebeny či dopisy či kousek mýdla nebo pasty na zuby.
1945: Vánoce na příděl, ale výroba cukru se rozjíždí
Poválečné Vánoce byly hubené. Koncem roku 1945 dosahovala výživná hodnota přídělů potravin 60 procent doporučené normy. Vedle běžných potravinových lístků ale byly na Vánoce 1945 vydány i mimořádné příděly, takže si obyvatelé Československa mohli koupit 1500 g bílého pečiva nebo 1125 g pšeničné hrubé mouky, 150 g poživatin, 250 g cukru a 100 g marmelády nebo 75 g cukru navíc. Měsíční příděl bonbonů byl 200 g.
Už před prvními mírovými Vánocemi se ale začala jejich tovární výroba opět rozjíždět. V časopise Květen vyšla měsíc před vánočními svátky reportáž, která konstatovala, že cukru a sirupu je celkem dostatek. Na běžících pásech v továrnách jely mentolky, kyselé a ovocné bonbony. A z těsta, smíchaného z cukru a sirupu svařeného na 120 stupňů, do něhož bylo přidáno příslušné množství kyselinové příchuti, vyrábějí stroje tisíce a tisíce cukrátek denně.
Továrny zápasily především s nedostatkem uhlí, potřebným pro udržení strojů v chodu. A chyběly látky i obuv. Vláda se dokonce v prosinci 1945 kvůli kritickému stavu zásobování uhlím a nedostatku elektřiny usnesla na speciálních opatřeních. Bylo zakázáno rozsvěcet světelné reklamy, svítidla ve výlohách, omezit se mělo osvětlení ulic a veřejných prostranství, používání výtahů. S elektřinou se mělo důsledně šetřit i v kavárnách, divadlech, biografech, omezily se i jízdy tramvají, úplně byl přerušen jejich provoz mezi 10. a 12. hodinou a mezi 13.30 a 16. hodinou.
Byla dočasně zrušena práce v sobotu, týden byl jen pětidenní. Kde to bylo možné, měly děti dostat kvůli nedostatku uhlí od 22. prosince 1945 do 1. ledna 1946 volno. Mohly se radovat z uhelných prázdnin od 15. prosince 1945 na „alespoň čtyři neděle“.
GALERIE
Jaká byla vizáž obalů firmy Zora
1945: Šunce s hrozinkami Čechoslováci na chuť nepřišli, tyčinkám Mars ano
Do Česka po válce výrazně přichází i pomoc od UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administratioin), vůbec první projekt mohutné mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci v dějinách. Už v listopadu 1943 se na něm ve Spojených státech shodlo více než čtyřicet zemí – budoucích signatářů OSN. Cílem bylo zabránit hladu a epidemiím nakažlivých nemocí a pomoci zemím zpustošeným válkou postavit se znovu na nohy. Na akci UNRRA se nejvíce podíleli Američané – více než dvěma třetinami všech nákladů.
Země, kterým byl nárok na pomoc ze strany UNRRA přiznán, ji obdržely zdarma a platily jen administrativní výdaje a částečně dopravu. Československo na jednáních ohledně UNRRA zastupoval Jan Masaryk.
Dodávky zboží s nápisem UNRRA budily rozruch. Vedle základních potravin totiž přicházely také ty, které dospělí roky neviděli a děti narozené během okupace je znaly jen z vyprávění. Například rýže, makarony, kakao, káva a burákové máslo, ovocné džemy a šťávy, skořice, vanilka, hrozinky, čokoláda, kvalitní čaj, sušené a kondenzované mléko, sardinky a také předmět touhy snad všech tehdejších dětí – žvýkačky.
Některé z těchto potravin byly do té doby naprosto neznámé – například burákové máslo, sušené maso nebo grapefruitové, rybízové a rajčatové džusy. Některým lahůdkám americké provenience na chuť českoslovenští občané nepřišli – například vepřovému s hruškovou omáčkou nebo šunce s rozinkami. Obaly od tyčinek Mars, žvýkaček, džemů nebo máslových sušenek byly ale tak lákavé, že si je lidé schovávali a někteří je mají dodnes.
UNRRA k nám dodávala ale i šatstvo, látky, léky a zdravotnický materiál, mýdlo, cigarety a další zboží. Mezi lidi se od května do prosince 1945 i díky dodávkám UNRRA dostalo šest milionů párů bot. Pořád to bylo ale málo, v roce 1937 se jich prodalo téměř 30 milionů párů.
Celkem Československo obdrželo pomoc za zhruba 270 milion dolarů. UNRRA také pomáhala organizovat návrat vězňů z koncentračních táborů nebo pátrala po dětech zavlečených do Německa. Její činnost byla v Československu oficiálně ukončena k 30. červnu 1947, ale dobíhala ještě několik následujících měsíců.
Poté co komunisté převzali v únoru 1948 moc, dostala se UNRRA tak jako všechno americké a západní, tedy „imperialistické“, na index. Bylo o ní dovoleno publikovat jen pár hanlivých článků, nejapných kreslených vtipů a básniček. Ve školách se o ní (stejně jako o našich letcích působících za války ve Velké Británii nebo o tom, že Plzeň osvobodili Američané) nesmělo mluvit.
Na přelomu let 1946 a 1947 vysvitla naděje, že rostoucí nabídka zboží postupně potlačí černý trh. Ale neúroda, ukončení hlavní etapy dodávek UNRRA a uvolňování peněz z vázaných vkladů vedly k opětovanému rozevírání nůžek mezi legálními a nelegálními cenami. V prosinci roku 1948 byly černé ceny potravin dvoj- až pětinásobkem úředních cen, textilu a obuvi čtyř- až pětinásobkem, uhlí a cigaret dvojnásobkem.
Například úřední cena kilogramu vepřového byla 46,50 korun, na černém trhu 274 korun, úřední cena kilogramu mouky byla sedm korun, na černém trhu 30,50 korun, úřední cena kilogramu chleba byla 5 korun, cena na černém trhu 12,40. Obchodovalo se i s nároky na příděl zboží, průměrná cena za lístek na maso na čtyřtýdenní období byla 222 korun. A co se týká mezd, tak v roce 1946 činila průměrná měsíční mzda 2665 korun, v roce 1947 to bylo 3120 korun a v roce 1948 pak 3490.
Úřední a černé ceny versus mzdy v letech 1946–1947
Dobrou zprávou naopak bylo, že do Československa dorazily zásilky kakaových bobů, takže se od února 1946 mohlo začít s výrobou čokolády a čokoládových bonbonů.
1948: „Vylepšené“ Vánoce pod taktovkou komunistické strany
Poslední svobodné Vánoce v roce 1947 probíhaly v poněkud zvláštní atmosféře. Na jedné straně se zdálo, že vše běží při starém – na náměstích se pod Stromy republiky vybíralo do kasiček, životní úroveň se zvyšovala, hospodářská produkce rostla a na Vánoce už se opět nabízely knihy.
Na druhou stranu ale pod touto fasádou doutnal skrytý boj o budoucí směřování země. Zejména komunisty ovládané tiskoviny již delší dobu vyzdvihovaly sovětské metody a útočily na představitele „domácí i zahraniční reakce“.
Prezident Edvard Beneš s manželkou na Staroměstském náměstí u Vánočního stromu republiky, prosinec 1947
V této atmosféře vyšel 25. prosince 1947 v Lidové demokracii vánoční fejeton Pavla Tigrida, který byl ve své době podle mnohých výjimečným publicistickým počinem. Tigrid v něm píše o původním smyslu nejen vánočního poselství, ale křesťanské víry obecně. Připomíná, že i z křesťanských hodnot se pomalu stává fráze a že „smysl a poslání se nám ztrácí v lavinách prostřednosti a dočasnosti“.
Vedoucí funkcionáři komunistické strany si uvědomovali, že Vánoce představují pro obyvatele Československa důležitý svátek, kdy se hodně vzpomíná a srovnává. A právě proto se podle mnohých snaží prostřednictvím tisku vylíčit situaci v prvním roce své vlády v těch nejrůžovějších barvách. Na podporu toho připravili speciální balíčky s nedostatkovým zbožím, které měly před Vánocemi zaplavit české a slovenské obchody.
Balení vánočních balíčků pro všechny pracující v hlavních skladech „Bratrství“ v Praze IX
Lidé měli mít možnost zakoupit si bez potravinových lístků některé žádané potraviny a vylepšit si tak první Vánoce trávené pod patronací komunistické strany. Vánoční balíčky měly ovšem i důležitý politický rozměr – měly totiž dokázat, že zprávy o špatné hospodářské situaci, rozšiřované mezi obyvatelstvem šeptanou propagandou, se nezakládají na pravdě.
Vánoční potravinové balíčky
- Ačkoliv měly vánoční balíčky sloužit k upevnění pozice vládnoucí KSČ a zvýšení její obliby u obyvatelstva, objevil se i případ, kdy byla akce ministryně Jankovcové využita k přesně opačnému účelu. Jednalo se o událost v Pardubicích, která se odehrála na sklonku listopadu 1948.
- V rámci brigády se zde studenti místní obchodní akademie a obchodní školy podíleli na přípravě vánočních balíčků. Dne 25. listopadu však při náhodném roztržení jednoho balení vyšlo najevo, že vedle potravin obsahuje též leták s protikomunistickým obsahem. V rámci následujícího šetření bylo v prostorách, kde studenti balíčky připravovali, objeveno celkem 301 letáků obsahující protistátní hesla, jako „Ať žijí USA!“ nebo „Smrt komunismu!“
- O několik dní později začal celu záležitost ve zrychleném řízení projednávat Soud mládeže v Chrudimi, který 16. prosince 1948 odsoudil jednoho ze studentů k nepodmíněnému trestu devíti měsíců vězení. Mohl však mluvit o štěstí, neboť v místě jeho bydliště vznikla petiční akce určená prezidentu Gottwaldovi, jež pro něj požadovala neuvěřitelně krutý rozsudek - trest smrti.
Celou akci vánočních balíčků organizovala první žena v československé vládě, ministryně výživy Ludmila Jankovcová, která o její přípravě informovala novináře již tři týdny před Vánocemi.
„Připravujeme několik milionů balíčků k obohacení svátečního stolu vánočního i novoročního. Budou tři druhy balíčků. Ve všech bude jeden kilogram cukru, čtvrt kilogramu hodnotného trvanlivého pečiva a 100 gramů kávy. Tyto balíky nebudou levné,“ oznamovala.
„V prvním, za 600 korun, bude ještě 20 gramů čaje, litr rumu, 200 gramů rýže, 70 gramů cukrovinek a rozinky nebo mandle… Ve všech balíčcích jsou vzácné dobroty. Sváteční dobroty. A těch balíčků je několik milionů. Už se těším, co si o nich naši domácí šuškalové vymyslí. Až dosud říkali, že je v naší republice mizerně, že to jde od devíti k pěti. A tvrdili, že naše koruny nemají cenu. Teď se ukáže, co všechno lze za naše koruny koupit…“
Dne 24. prosince 1948 došlo v Československu poprvé k situaci, kdy státní projev k jednomu z největších křesťanských svátků přednesl představitel politické strany, jež programově hlásala ateismus. Úkolu promluvit na Štědrý den k občanům Československa se nezhostil prezident, ale předseda vlády Antonín Zápotocký. Z vánočního poselství zůstalo v Zápotockého štědrovečerním projevu pouze přání pokoje, vyslovené na jeho začátku a konci.
1960: Doba dostatku i front na zboží
Od druhé poloviny padesátých let se zásobovací situace v Československu začala postupně zlepšovat a na trh přicházelo stále více zboží. Vánoce se stávají konzumnější. Obchody s potravinami, označované souhrnně „Pramen“, dokonce distribuovaly před vánočními svátky brožuru Pramen chystá Vánoce – ABCD pro Vánoce.
V roce 1966 v ní radí zákazníkům koupit na vánoční svátky čokoládovou kolekci, hotové vánoční pečivo či vánočku. Připomíná, že na Vánoce se mají zásobit také rybími a masovými konzervami, paštikami, sterilovanou zeleninou, kompoty, čajem a kávou a také Kavexem, tedy kávovým extraktem v prášku, „novinkou československé výroby, dosahující světového jakostního standardu, která se vyrábí z vybraných druhů kávy a vyrovná se všem u nás známým zahraničním značkám, a už tedy nemusíme pošilhávat po cizině.“
Dobový trh propagoval také nealkoholické nápoje Ovocenka, Kofola a Karotela. A autoři brožury zdůrazňují, že zákazníci nemají zapomenout ani na polárkový dort, „který si v posledních letech zaslouženě vydobyl své pravidelné místo v pořadí slavnostních hostin.“
Ale stále byla řada výrobků nedostatkových – například předměty z umělé hmoty. Přitom se staly velkým módním hitem, stejně jako oděvy a prádlo ze syntetických vláken – košile, šaty, pláště a ponožky. Veškeré toto zboží se stávalo i vítaným vánočním dárkem, takže před prodejnami, kam je zrovna dovezli, se na ně stály fronty.
1965: Hračky mechanické nebo i na dálkové ovládání nebo Foglar
Dřevěné hračky, oblíbené v předchozí dekádě, nahrazují v šedesátých letech modernější hračky mechanické, jako autíčka na setrvačník či dokonce na dálkové ovládání. Stále populárnější se stávají hračky Libuše Niklové, která je navrhovala ve Fatře Napajedla. V šedesátých letech je to například série gumových figurek (lékař, zdravotní sestra, kominík, krotitel, výpravčí, motocyklista, kosmonaut), umělohmotných harmonikových zvířátek, nafukovacích plastových hraček nebo pomůcek na plavání.
Rychlé šípy v seriálu Záhada hlavolamu (1969) a v souborném knižním vydání.
Z knih je v druhé polovině šedesátých let největší poptávka po dílech Jaroslava Foglara – to ale jen díky oteplení na konci 60. let, jinak byla jeho tvorba na „černé listině“ nežádoucích autorů.
I přes zlepšení ekonomické situace se trvalým atributem předvánoční doby stávaly nekonečné fronty, i když se režim snažil jejich existenci popírat, jako tomu bylo zejména na počátku padesátých let, kdy noviny doslova přetékaly propagandistickými texty, jež v naprostém rozporu s realitou stále líčily údajně se zlepšující zásobovací situaci před Vánocemi.
Vánoce se tedy mění na dobu, kdy se lidé snaží sehnat poněkud lepší, tzv. podpultové zboží. Bylo jej možné získat pomocí kontaktů, známostí a hlavně protislužeb, které mohly mít nejrůznější podobu.
Blahobyt a konzum proniká v „době tání“ i do vánočních básní a písní. Jejich autoři se snaží navozovat dojem, že období Vánoc v komunistickém Československu je dobou hojnosti. Ve „zlatých“ šedesátých letech získávají tedy vánoční svátky zcela definitivně konzumní charakter, což samozřejmě vládnoucí režim podporuje, ačkoliv se sám permanentně vymezuje vůči „materialistickému“ a „imperialistickému“ Západu.
1968: Člověk obletěl měsíc a v Československu skončil klid
Zatímco rok 1968 byl v Československu velice rušný, vánoční svátky probíhaly v daleko poklidnější atmosféře. Lidé si pomalu zvykali na přítomnost sovětských vojsk, jejichž vpád v srpnu 1968 byl pro společnost probouzející se z dvacetileté letargie šokem. A lidé se spíše soustředili na obranu vymožeností, které jim krátké období relativní svobody jara a léta roku 1968 přineslo, připomínají mnozí historici.
V tomto roce se v Československu znovu obnovovaly i prvorepublikové tradice, které byly po komunistickém „vítězném únoru“ zadušeny, jako třeba Vánoční strom republiky. Pod stromy republiky se tentokráte vybíralo na nově vzniklou organizaci – Sdružení SOS dětské vesničky, které vzniklo v Československu v roce 1968 podle poválečného rakouského vzoru. SOS vesničky měly být určitou alternativou k dětským domovům a měly umožnit dětem bez rodičů vyrůstat v prostředí pěstounské péče.
O Vánocích roku 1968 navštívilo kostely a vánoční bohoslužby také daleko více lidí, než v předchozích letech, a dobový tisk o této skutečnosti psal také trochu jinak – už to nebyla jen příležitost poslechnout si koledy neznámých skladatelů.
Televize se v létě 1968 snažila vysílat do poslední chvíle
1968: Proslov o Vánocích místo na Nový rok
Vánoce v roce 1968 přinesly návrat ještě další tradice, připomínají historici. Zatímco za první republiky promlouval prezident k občanům vždy na Štědrý den, v padesátých letech se po sovětském vzoru tato tradice přesunula na Nový rok.
V roce 1968 – asi kvůli „naléhavosti “ situace – promluvil k občanům v televizním vánočním projevu i tehdejší předseda vlády Oldřich Černík. Jeden ze symbolů pražského jara tehdy nabádal ke zklidnění vášní a ubezpečoval diváky, že žádné převratné politické změny se v nejbližší době nechystají.
Vánoce roku 1968 byly ve znamení ještě jedné, dosti netypické události – 24. prosince člověk poprvé obletěl Měsíc. „Dárek k Vánocům připravila posádka Apolla 8 celému světu svými záběry měsíční krabatiny. První let tří Američanů k nejbližšímu vesmírnému tělesu bude zapsán do dějin lidského vzepětí tak, jak byl zaznamenán čin Gagarinův,“ oznamovaly novinové články.
O Vánocích roku 1968 dostali lidé také jedinečnou příležitost nadělit svým blízkým knížky, které už zanedlouho šly jako „závadové“ do stoupy nebo byly vyřazeny z veřejných knihoven. Jejich šťastní majitelé je pak po následující léta opatrovali jako oko v hlavě. Děti v tomto roce nejvíce toužily po mayovkách, například Vinnetou vyšel během krátké doby již potřetí a vždy v obrovském nákladu.
Vánoční klid však netrval dlouho. Tři týdny po svátcích, dne 19. ledna 1969 se na protest proti rezignaci obyvatelstva upálil na Václavském náměstí student Filozofické fakulty Jan Palach. Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Normalizace v Československu právě začala.