Filosof, překladatel, publicista a někdejší politik Jan Sokol ve středu převzal Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. V pořadu Interview ČT24 odpovídal Zuzaně Tvarůžkové na otázky týkající se migrační krize i odkazu Václava Havla. Válečným uprchlíkům bychom podle něj měli pomáhat a nebránit jim, aby se mohli zařadit do společnosti.
Evropa se teď brání takzvaným ekonomickým migrantům. Na druhé straně do jaké míry si myslíte, že jsme spoluzodpovědní za blahobyt i jinde ve světě?
Já bych to nenazval ani spoluzodpovědností, je to sebezáchova. Jediná rozumná věc, kterou může Evropa a bohaté země udělat, je pomoct zemím, odkud lidé utíkají. Oni neutíkají jen tak z plezíru, ale proto, že se tam nedá žít. Takže pokud pomoc není jenom velkorysost, je v našem vlastním zájmu. Představy, že by se migraci dalo zabránit násilím, hradbou, zdí nebo plotem, považuji za strašně naivní.
Připomenu výrok prezidenta Miloše Zemana pro Financial Times, ve kterém doporučil deportovat ekonomické uprchlíky z Evropy do prázdných míst v severní Africe nebo na neobydlené ostrovy v Řecku. Co takovému nápadu říkáte?
První, co mě napadlo, byl Adolf Eichmann (nacistický funkcionář, jeden z organizátorů holocaustu – pozn. red.). Ten chtěl lidi vozit na Madagaskar. Ale co by tam s nimi dělali? To by se mohlo také říct , že je pošleme na Měsíc nebo na Mars. Představte si ostrov, kdyby na něm měly být statisíce lidí. Tam se nemůže stát, že se lidé do společnosti zařadí. Kdyby byli v takovém, řekněme, koncentračním táboře, není žádná šance, že by se stali Evropany.
Jak si vysvětlujete to, že nejvyšší představitelé zemí, jako je Itálie nebo Řecko, nehovoří takto tvrdě vůči migrantům, přestože jich mají na svém území mnohem více než my?
V těchto zemích, pokud mohu soudit, pořád existuje základní lidská solidarita. Vidí, že se jedná o lidi v nouzi. Že mezi nimi tu a tam může být zločinec, ale vcelku jsou to lidé, kterým je potřeba pomoct. A tohle je mnohem více rozvinuté ve středozemních kulturách než třeba u nás.
Jak osobně prožíváte, když vidíte, odkud odcházejí?
Nejsem žádný odborník na migraci, je to strašně složité. Tady si myslíme, že v arabských zemích musí být samí Mohamedáni a teroristé. Uprchlíci, kteří sem přicházejí z Iráku, jsou z velké části agnostici. Je vidět, že ti, kteří odtamtud odcházejí, před něčím utíkají. Já vidím globální problém migrační vlny v tom, že lidé budou chybět v zemi, ze které prchají. Známe to z české zkušenosti. Odsud odešlo několik vln během 20. století. Vždycky to byli lidé energičtí, cílevědomí, možná ctižádostiví. Prostě lidé, kteří společnost někam táhli. Tihle lidé pak ve svých původních vlastech chybí. Tohle vidím jako problém i celé východní Evropy, kde emigrace byla velká a velmi selektivní. Ti, kteří odcházeli, byli většinou nadprůměrní.
Někdy se lidé v našem prostoru odkazují na křesťanské hodnoty, na skutečné vlastenectví. Je to pro vás věrohodné?
Vlastenectví je důležitá věc. Znamená, že jsem hrdý na to, kým jsem. Neznamená, že se bojím těch, kteří nejsou našinci – to je xenofobie. Vlastenectví se nesmí zaměňovat s xenofobií. Křesťanské hodnoty budiž, ale dnes mohou být v řadě věcí křesťanským hodnotám blíž muslimové než Evropané. Například hodnota rodiny je u tradičních muslimů rozhodně větší než v Evropě. Ne že bych tady chtěl vidět muslimskou rodinu, ale když někdo řekne křesťanské hodnoty, rodina mezi ně jistě patří.
Ve světě chybí Havlova klidná pevnost
Stal jste se laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Co to pro vás znamená?
Pro mě je to ohromná čest, velmi si toho vážím. Zároveň jsem se trošku lekl, protože mě to staví do řady s lidmi, kterých si neobyčejně vážím a kterým bych se nikdy netroufl postavit na roveň. Myslím na ně a myslím na Václava Havla.
Chybí vám Václav Havel v českém prostoru, možná i v tom celosvětovém?
Mně tedy chybí. Mně chybí jeho klidná pevnost. Na Havla bylo spolehnutí. Lidé mu mohou ledacos vytýkat, ale nezažil jsem, že by jednal křivě nebo že by někoho podvedl. A toho si na něm cenili všude na světě.
(Celý rozhovor si lze přehrát v přiloženém videu)
