Praha - Neokázalý intelektuál, vědec a technik v oboru umělé inteligence, vědy o mozku a myšlení, teorie automatů i formálních jazyků a robotiky. Za éry komunistické diktatury pořádal tajné bytové semináře, podílel se na vydávání samizdatu, dlouhá léta stál v čele časopisu Vesmír. Příslušník jedné z nejvýznamnějších českých rodin 20. století Ivan Miloš Havel brázdí zemský povrch už 75 let.
V současnosti Ivan Havel působí v Centru pro teoretická studia (CTS), které v roce 1990 spoluzaložil a které až do roku 2008 řídil. CTS je společným transdisciplinárním pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR a jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd. S titulem docent přednáší na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.
„Buďte zvědaví, važte si vědění a občas se zastavte a zamyslete nad sebou samými,“ vzkázal lidem prostřednictvím jednoho z pořadů ČT před třemi lety. Vědecké poznatky mají podle něj především přinášet radost. „Veřejnost nechce jen poznatky aplikované vědy, ta se chce taky něco dozvědět, a pokud nechce, má se dozvědět, že by mohla chtít,“ zapřemýšlel tehdy. Vzdělání nespatřuje jen v množství přečtených knih, ale i ve schopnosti mluvit veřejně v samostatném myšlení.
Ivan Havel se narodil do zámožné pražské rodiny stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele Podniků bratří Havlů, pod které patřily například pražský palác Lucerna a Barrandovské terasy. Spolu se starším bratrem Václavem vyrůstali v prostředí ovlivněném duchem prvorepublikové inteligence, dětství trávili převážně na usedlosti Havlov na Tišnovsku. Největší vliv na své formování přisuzuje Ivan dědečkovi z maminčiny strany Hugu Vavrečkovi, který působil svého času jako významný diplomat v Budapešti a Vídni a jako jeden z ředitelů v Baťových závodech. Rozhodně ale neopomíjí vliv maminky – Boženy Vavrečkové Havlové.
Po komunistickém převratu v roce 1948 ztratila rodina velkou část majetku, třídní původ komplikoval oběma bratrům přístup ke vzdělání. Přes obtíže došel až na vysokou školu, a to díky přímluvě jednoho z komunistických funkcionářů, který trval na tom, že talentovaní lidé by měli studovat. V roce 1966 absolvoval studium oboru automatizace na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a díky politickému uvolnění se mu podařilo i odjet studovat do Spojených států, kde získal doktorát z teorie počítačů na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Jeho návrat v roce 1971, tedy za tuhé normalizace, mnozí lidé nedokázali pochopit. Bezprostředně po vzniku Charty 77, kterou inicioval bratr Václav, dokument nepodepsal, prý kvůli bratrovu naléhání. To ale nebránilo cejchu nepřítele státu, s nímž musel žít prakticky až do roku 1989. Po listopadu 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, politika mu ale nijak zvlášť neučarovala. „Tehdy jsme nedělali politiku v dnešním slova smyslu, kdy se lobbuje v parlamentu a schvalují zákony a tak. Tam šlo o jakousi revoluci prvních pěti měsíců roku 1990, kdy se musely radikálně změnit mnohé věci,“ připomíná Ivan Havel. Politik má podle něj dvě možné cesty - egocentrismus a touhu po další moci, „anebo na sebe bere odpovědnost za budoucnost většiny lidí, a z toho pociťuje zadostiučinění.“
90. léta mu konečně přinesla naplnění celoživotního směřování filosofujícího vědce. Stal se zakladatelem a ředitelem Centra teoretických studií a šéfredaktorem časopisu Vesmír. Habilitoval na 3. lékařské fakultě UK v Praze v oboru umělá inteligence. Kromě jiného se zabývá kybernetikou a robotikou a s tím souvisejícími filosofickými otázkami, což zúročil v množství vydaných knih a publikací. Jeho rodina v nových poměrech restituovala velký majetek, který však Ivan – stejně jako jeho bratr Václav – převedl na svoji druhou ženu Dagmar (v tomto případě Ilkovičovou). Svůj čas nejraději tráví na své chalupě na Košíku, kde píše.
