Ve věku 89 let zemřel historik Jan Křen, který se zaměřoval na česko-německé vztahy. Úmrtí oznámil Jiří Pešek z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, informaci později potvrdil historikův syn Vladimír. Křen byl v roce 1970 kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy vyloučen z komunistické strany a jako disident a signatář Charty 77 se podílel na přípravě bytových seminářů podzemní univerzity. Od prezidenta Václava Havla v roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy.
Historik a disident Jan Křen zemřel. Zaměřoval se na česko-německé vztahy
Vladimír Křen uvedl, že jeho otec v úterý zemřel na infekčním oddělení Nemocnice Na Bulovce s nemocí COVID-19. Do nemocnice byl převezen z domova pro seniory v Michli, kde se nákaza objevila na konci března.
Jan Křen po druhé světové válce vstoupil do KSČ, na přelomu 40. a 50. let vystudoval historii.
Do roku 1970 pak působil jako vedoucí katedry historie na Vysoké škole politické a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnoval se studiu dějin první republiky, KSČ a československého odboje za druhé světové války.
V době uvolnění v 60. letech se jako jeden z prvních českých historiků začal věnovat tématu odsunu Němců z Československa po druhé světové válce.
V disentu
Kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl Křen vyloučen z komunistické strany. Poté pracoval jako dělník, patřil k zakladatelům samizdatových Historických studií. Také podepsal Chartu 77 a podílel se na přípravě bytových seminářů podzemní univerzity.
V 80. letech Křenovi v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers poprvé vyšla jedna z jeho stěžejních prací Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780–1918. Později byla vydána také v Německu. Za svoji knihu Dvě století střední Evropy byl Křen v roce 2006 oceněn cenou Magnesia Litera v kategorii naučné literatury.
Po revoluci v roce 1989 patřil Křen k zakladatelům Institutu mezinárodních studií nově založené Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a byl jeho prvním ředitelem. Byl také jedním z iniciátorů založení a předsedou Česko-německé komise historiků, angažoval se v Česko-německém fondu budoucnosti.
Jako hostující profesor působil na univerzitách v Brémách, Berlíně a Marburgu. V roce 2000 obdržel Velký kříž za zásluhy od německého prezidenta. V roce 2002 mu Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.
