Pražský městský soud musí znovu rozhodnout o odškodném pro firmu, která žádá přes milion korun kvůli omezením v době koronavirové pandemie. Dříve její žádost zamítl. Znovu projednat její žalobu na stát nařídil Nejvyšší soud. Žaloba se týkala období před účinností speciálního pandemického zákona, kdy vláda vydávala opatření na základě krizového zákona.
Pražská maloobchodní prodejna Karel Vávra – Potraviny v minulosti neuspěla u obvodního a následně ani městského soudu se svojí žalobou, jíž se domáhala 1,1 milionu korun jako náhrady škody za období od října 2020 do února 2021. Tehdy musela v důsledku pandemických opatření omezit a pak zcela přerušit maloobchodní prodej potravin.
Obvodní soud pro Prahu 7 a následně odvolací Městský soud v Praze rozhodly, že stát sice u opatření vydaných podle krizového zákona odpovídá za škodu, ale za splnění dvou podmínek. Podle první musí jít o individuálně určená krizová opatření, směřující proti konkrétně vymezené osobě nebo okruhu osob. Druhá podmínka podle soudů předpokládá, že škoda musí být způsobena „provedením krizových opatření“. Nestačí tedy, že opatření byla vydána a stanovovala nějaké zákazy či omezení.
Odvolací soud dále konstatoval, že krizový zákon vznikl v souvislosti s povodňovými škodami a nebylo možné předvídat jeho použití při pandemii, kdy bude nutné zásadně omezit sociální kontakty.
Nejvyšší soud ale vyhověl dovolání firmy a případ vrátil městskému soudu. Chybělo mu mimo jiné vyjádření odvolacího senátu k tomu, zda má žalující společnost nárok na náhradu ušlého zisku jako jedné z forem škody. „Soud prvního stupně dospěl k závěru, že daný nárok nemá. Odvolací soud se však k této otázce nevyjádřil. Tím znemožnil Nejvyššímu soudu, aby se k ní vyslovil již v této fázi řízení,“ uvedl soudce Pavel Simon.
Zároveň podotkl, že „dodatečné podmínky, které odvolací soud pro založení odpovědnosti státu za škodu v daném případě dovodil, nejsou na místě“. Nejvyšší soud se nedomnívá, že by bylo možné odmítnout nahradit škodu s argumentem, že krizový zákon zohledňoval povodně, a nikoli pandemický lockdown. Poukázal, že krizový zákon počítal s tím, že opatření budou reagovat na mimořádné události velkého rozsahu. „Argumentace nepředvídatelností mimořádné situace spočívající v epidemii silně nakažlivého onemocnění, které postihne celé území státu, není proto namístě,“ stojí v rozsudku Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud nesouhlasil ani s druhou podmínkou vymezenou městským soudem. „Logikou odvolacího soudu by totiž měl mít právo na náhradu škody ten, kdo postupoval protiprávně, odmítl se krizovým opatřením řídit a muselo proti němu být provedeno například zákrokem policie, zatímco jiný, který postupoval v souladu se zákonem a krizovému opatření se podrobil, by nárok na náhradu škody mít neměl. S takovým výkladem se Nejvyšší soud přirozeně nemohl ztotožnit,“ popsal Simon.
