Před čtyřmi lety se pro sociální demokracii pokusil dobýt pražskou radnici. Loni kandidoval na prezidenta. Letos se měl stát ministrem spravedlnosti. Ačkoli Jiří Dienstbier zatím sklízí spíše politické prohry než vítězství, patří mezi nejvýraznější tváře ČSSD a přitahuje pozornost minimálně coby politik, který kráčí proti proudu. Podle výzkumů veřejného mínění stále patří k těm nejoblíbenějším, v žebříčku popularity se stabilně objevuje výš než předseda ČSSD Bohuslav Sobotka.
Enfant terrible Lidového domu
Dienstbier vstoupil do politiky v době revoluce, když spoluorganizoval studentskou manifestaci 17. listopadu 1989 a následně zasedl ve Federálním shromáždění za Občanské fórum. Sám ovšem před časem uvedl, že do politiky nikdy vstupovat nemusel – protože se do ní narodil: jeho otec, původně korespondent Československého rozhlasu z Washingtonu, za normalizace působil v řadách Charty 77 a později se stal prvním porevolučním ministrem zahraničí.
Po revoluci vystudoval práva na Karlově univerzitě a do řad sociální demokracie vstoupil krátce před tím, než Zeman s Klausem podepsali opoziční smlouvu. Do nejvyšších pater české politiky ale ještě nezamířil a věnoval se své profesi v advokátní kanceláři Mariána Čalfy, prvního polistopadového a posledního komunistického premiéra.
GALERIE
Jiří Dienstbier a Bohuslav Sobotka
Mezi vrcholné straníky se dostal až v roce 2010, kdy vedl sociální demokraty v pražských komunálních volbách a jeho ambicí byl post primátora. Do širšího povědomí se dostal tím, že jako jeden z mála straníků veřejně kritizoval koalici mezi ODS a ČSSD na pražském magistrátu a odmítl se na ní podílet.
Jasným odmítnutím pravolevého tandemu pro pražský magistrát si následně vydobyl nálepku hlavní tváře „nové“, korupcí a skandály nezatížené ČSSD. Ve straně prezentuje proevropsky orientovanou levicovou politiku a v médiích bývá vnímán jako člověk schopný získat ČSSD mladší, liberálnější a městské voliče. Jako jeden z mála sociálních demokratů přitom otevřeně prosazoval koalici s komunistickou stranou. Antikomunismus totiž podle něj není od roku 1989 aktuální a KSČM je podle něj v posledních letech zneužívána jen jako strašák před volebními výhrami ČSSD.
GALERIE
Sociální demokraté sledují výsledky voleb 2012 autor: Michal Krumphanzel, zdroj: ČTK
Střety s těžkou váhou
V loňském roce za ČSSD neúspěšně kandidoval na prezidenta republiky, skončil v prvním kole jako čtvrtý v pořadí. Pozornost na sebe tehdy přitahoval zejména coby sžíravý kritik Miloše Zemana; mj. o něm prohlásil, že je „napojen na pražské mafiánské prostředí“. Navzdory stranickému závazku ho potom odmítl podpořit před druhým kolem volby, argumentoval tím, že se Zeman snažil rozbíjet sociální demokracii a bude v tom pokračovat.
Mezi straníky mu rebelie proti hlavní linii vynesla další obvinění z přílišného solitérství, a na následném (ostravském) sjezdu ani neobhájil post stranického místopředsedy. Proti proudu se ale Dienstbier hýbat nepřestal. Je tomu rok, co sněmovnou třásly diskuse o podpoře zemanovské vlády Jiřího Rusnoka. Lidový dům se po vleklých vnitřních diskusích rozhodl Hradu nakloněný kabinet podpořit, což enfant terrible sociální demokracie opět kritizoval.
Odvetu mu prezident nabídl ve chvíli, kdy Dienstbierův stranický šéf sestavoval vládu a svému spojenci nabídl post ministra pro legislativu a lidská práva (původně očekávanou spravedlnost totiž obsadilo hnutí ANO). Zeman zapochyboval nad tím, zda je správné, aby Dienstbier obsadil ministerský post, neboť o něm strana ve stejné době uvažovala i jako o volebním lídrovi do Evropského parlamentu. Když potom sociální demokracie postavila do čela kandidátky Jana Kellera a ve volbách skončila až třetí, Zeman prohlásil, že Dienstbier utekl z boje – a tím, že nekandidoval, poškodil ČSSD.
Prezident jmenuje Jiřího Dienstbiera (ČSSD) ministrem pro legislativu, lidská práva a rovné příležitosti
Se Sobotkou, za Sobotku
Co se vnitrostranické politiky týče, patřil Dienstbier mezi dlouhodobé spojence předsedy Bohuslava Sobotky (a názorové rubriky deníků hovoří o antipatii, kterou chová k Michalu Haškovi). Svého šéfa také hlasitě hájil loni na podzim, když křídlo kolem tehdejšího statutárního místopředsedy Haška vyzvalo Sobotku k rezignaci. Předseda strany nakonec krizi ustál, a Dienstbier spolu s ním usedl v trojkoaličním kabinetu jako ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu.
K prvnímu veřejnému rozporu tak mezi Sobotkou a Dienstbierem v těchto dnech dochází vůbec poprvé; důvodem je vládní dohoda s opozicí, která z chystaného zákona o státní službě vypustila generální ředitelství státní služby. Podle Dienstbiera je poslanecký kompromis podstatně horší než zákon, který předkládal on sám, a efektivně nezabrání tomu, aby pro příště nedocházelo k politickým zásahům do úřednické struktury. Jedním z deklarovaných cílů služebního zákona přitom bylo zastavit čistky, které zejména na ministerstvech následují po každých volbách do Poslanecké sněmovny.