Jestliže se 8. březen v mysli mnoha socialistických žen pojil s MDŽ a květinami na počest výročí stávky newyorských švadlen, tak u mnoha mužů byl zase spojen s hrdinným bojem československého praporu u Sokolova. Obě výročí minulý režim mohutně oslavoval. Mimo jiné proto, že se velitel 1. československého praporu Ludvík Svoboda později stal prezidentem. Bitva o Sokolovo je však i bez ideologických příkras armádním triumfem, ke kterému má podle historků smysl se hlásit.
Ukrajinské Sokolovo bylo prvním místem bojového nasazení československé jednotky v Sovětském svazu. Jejím úkolem bylo bránit proti německé přesile postavení u řeky Mža. V březnu 1943 u Sokolova padlo téměř 90 mužů, zraněno bylo přes 100 československých vojáků a 30 zůstalo nezvěstných.
„Tato statečná bitva se stala symbolem bojové zdatnosti a příkladné morálky československých vojáků, jejichž hrdinství obdivoval celý svět,“ uvedl náčelník generálního štábu Josef Bečvář, když si 75. výročí bitvy připomínalo armádní velení spolu s veterány ze druhé světové války.
Vznik a výcvik jednotky probíhal pod Uralem v Buzuluku
Náš první samostatný polní prapor byl založen v červenci 1942 ve městě Buzuluk na úpatí Uralu na hranici kazašské stepi, už předtím se ale několik měsíců připravoval. Podnětem pro jeho vznik se stalo napadení Sovětského svazu Hitlerovým Německem, až poté dal Stalin svolení s vytvořením československé zahraniční jednotky na sovětském území.
Jednotku tvořilo 876 vojáků a 43 vojákyň, k nim zhruba 50 důstojníků. Organizace a výcvik jednotky byly svěřeny podplukovníkovi Ludvíku Svobodovi, který měl zkušenosti s velením dobrovolnické jednotky z Polska.
Složení jednotky bylo národnostně, názorově i věkově velice pestré. Její jádro tvořili vojáci a dobrovolníci z čs. legionu v Polsku, kteří byli po záboru Polska zajati a internováni v Sovětském svazu. Významně zastoupeni ale byli i Židé, kteří po útěku z ČSR skončili v sovětských lágrech, stejně jako uprchlíci z Podkarpatské Rusi. Bojový výcvik v Buzuluku trval zhruba rok.
Na konci ledna 1943 byl téměř tisícihlavý útvar odvelen na frontu, do ostrých bojů šli přitom téměř ihned poté, co po náročném měsíčním putování dorazili k poničenému Charkovu. Posledních více než 300 kilometrů ze železniční stanice Valujky šli přitom pěšky a navíc ve dvacetistupňových mrazech.
„To jsem poprvé spal v chůzi, my jsme říkali spát, opravdu člověk šel a v chůzi spal,“ vzpomínal pro ČT pamětník Alexander Beer. Ten byl při bitvě zraněn, ale v přeplněné sanitce na něj nezbylo místo. Pustil do ní velitele, což mu nakonec zachránilo život. Za pár vteřin totiž sanitku trefilo letadlo.
Půldenní boje si vyžádaly mnoho životů
Jednotka, rozdělená na tři roty, dostala za úkol bránit patnáctikilometrový úsek řeky Mže, ležící asi 30 kilometrů jižně od Charkova. Dva ze tří opěrných bodů tvořily vesnice Mirgorod a Arťuchovka na severním břehu zamrzlé řeky, třetím se pak stalo Sokolovo, ležící mezi nimi, ale na jižním břehu.
Rota pod vedením nadporučíka Otakara Jaroše si během několika hodin vybudovala opevnění a očekávala úder německých jednotek, se kterými už řadu dní sváděli v okolních úsecích fronty boje sovětští vojáci.
První útok přišel 8. března v půl druhé odpoledne a zprvu se zdálo, že Čechoslováci nepřítele dokázali odrazit, na bojišti zůstaly stát tři německé tanky. Zničené ale byly jen zdánlivě. Jarošovi vojáci totiž neprohlédli lest, díky které Němci v klidu zaměřili postavení obránců.
A když o dvě hodiny později zaútočili němečtí vojáci na Sokolovo znovu, probudily se také zdánlivě nehybné tanky a přesnými zásahy zničily protitanková děla i postavení těžkého kulometu. A cesta do středu vesnice, kde měl na věži kostela svou pozorovatelnu Jaroš, se tak otevřela. Německé plamenometné tanky zapalovaly jednu chalupu po druhé a další obrněnci s podporou pěchoty dokončili dílo zkázy. Dělostřelecké a raketové útoky z opačného břehu řeky obráncům už nepomohly.
Přicházející obleva navíc znemožnila tankový protiútok, tání ledu ale znamenalo, že se ani němečtí tankisté nemohou dostat ze Sokolova na severní břeh Mže. Ludvík Svoboda se proto pozdě odpoledne rozhodl stáhnout své jednotky z jižního břehu, rozkaz se ale kvůli přerušenému spojení už k Jarošovi nedostal. A velitel roty, prvorepublikový důstojník, padl podobně jako téměř stovka jeho mužů, při obraně Sokolova. Posmrtně získal jako první cizinec titul Hrdina Sovětského svazu.
Půldenní boje si na československé straně vyžádaly mnoho životů, ze 360 mužů nasazených v Sokolovu padla zhruba čtvrtina. Německé ztráty však byly vyšší: zhruba 300 až 400 mužů, 19 tanků a šest obrněných vozidel. Navíc se nepřítel v úseku bráněném Čechoslováky přes řeku nedostal. Nakonec ale přišel 13. března rozkaz k ústupu. Němci totiž prorazili obranu v jiných úsecích a Svobodovým vojákům hrozilo obklíčení. S notnou dávkou štěstí se jim nakonec podařilo vyváznout a později se zapojili do bojů o Kyjev.
„Slavná bitva“ byla z pohledu celé východní fronty jen marginální záležitostí
Z hlediska československé armády byla bitva u Sokolova významným milníkem, jinak ale šlo jen o další epizodu těžkých bojů, které se na Ukrajině rozhořely poté, co Rudá armáda rozdrtila německá vojska u Stalingradu.
„Sice se tomu říká bitva u Sokolova, ale z vojenského hlediska šlo maximálně o boj a z pohledu východní fronty o marginální záležitost – útok některých německých tanků a obrněných transportérů na osadu, kterou bránila jedna rota,“ vysvětloval v pořadu Historie.cs Eduard Stehlík z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zároveň však dodal, že z pohledu československých vojenských dějin jde o záležitost naprosto unikátní a nesmírně důležitou. „Je to první boj našich vojáků na východní frontě, kde po boku Rudé armády bojovali s výraznou německou přesilou a vynikajícím způsobem obstáli.“
V armádních řadách poprvé i ženy: u Sokolova byly nasazeny do první linie
Bitva u Sokolova se do naší historie zapsala ještě z jednoho důvodu: poprvé v historii československé armády se jí zúčastnily ženy. Pracovník Národního archivu Roman Štér připomínal, že vstupovaly do československých jednotek po vzoru sovětské armády, ve které mohly běžně sloužit.
Naopak předmnichovská československá armáda nedovolovala ženám účast ve svých řadách. Také proto se musel velitel Ludvík Svoboda písemně zavázat, že se žádné ženě nic nestane a nepřijde o život. V bitvě u Sokolova pak dokonce byly ženy nasazeny přímo do první linie, kde pomáhaly jako zdravotnice a sběračky raněných. Později bylo od této praxe upuštěno.
Bojů u Sokolova se zúčastnila například Marie Kvapilová, která zemřela teprve před pár lety. Byla jedinou ženou, která utrpěla v bojích u Sokolova zranění. Když se pak k nemocnici v Charkově blížili nacisté, tak se jí podařilo uniknout. „Po vyléčení se zapojila do dalších bojů jako spojařka,“ dodal Roman Štér z Národního archivu.
Do historie se zapsala také Malvína Friedmannová-Fantová, která by před pár dny oslavila 101. narozeniny. Ta se stala vůbec první ženskou příslušnicí československého polního praporu v tehdejším Sovětském svazu. Po absolvování základního a polního výcviku se věnovala výcviku ošetřovatelek.
Na východní frontě působila v letech 1941 až 1945 a jako velitelka zdravotní hlídky se účastnila jak bitvy u Sokolova, tak i pozdějších osvobozovacích bojů od Dukly až po Ostravu a Prahu. Právě osud Malvíny Firedmannové-Fantové se stal inspirací pro Otakara Vávru, který ji ve své ideologicky zabarvené trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy ztvárnil jako fiktivní hrdinku Anku Kadlecovou.
