Praha – Dnes je tomu přesně 85 let, kdy lidé poprvé vstoupili do chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Základní kámen byl sice položen už Janem Lucemburským ve 14. století, ale definitivní podobu dala katedrále až dostavba v 19. a 20. století. I když se tedy vysvěcení a oficiálního otevření dočkala církevní stavba po téměř 600 letech, podporovali ji finančně často i samotní panovníci. Uvědomovali si, že nejde o ledajaký kostel, ale o symbol českého království, kde budou jednou pohřbeni i oni, a zůstanou tak navždy součástí české historie. Symboliku chrámu ostatně přijali i naši novodobí politici. Nejen ti demokratičtí, ale i ti komunističtí.
Podívejte se na fotogalerii: Proměny Katedrály svatého Víta
Katedrála sv. Víta stojí na původní románské rotundě, kterou dal v 10. století postavit kníže Václav a už tehdy ji zasvětil svatému Vítu. Později byla stavba přestavěna na baziliku, na jejímž místě položil král Jan Lucemburský v roce 1344 základní kámen budoucí katedrály. Praha se tehdy stala sídlem arcibiskupa a nový chrám měl být důkazem toho, že město na vltavských březích je skutečně náboženským i mocenským centrem českého království.
Po období rozkvětu za vlády Karla IV. se v krizi ocitla nejen země, ale i chrám, který se měl stát jejím symbolem. Stavba byla přerušena, aby ji později vyrabovali husité a nakonec do základů lehla popelem. Po staletí se pak nad Prahou tyčila nedokončená stavba, na kterou i přes snahu řady panovníků chyběly peníze. Až v roce 1844 vznikla Jednota pro dostavění chrámu svatého Víta a práce se znovu rozběhly.
Slavnostního vysvěcení se katedrála dočkala 12. května 1929 a o pár měsíců později - 28. září - byla pak oficiálně otevřena. Symbolické bylo už samotné datum. Podle historiků byl v roce 929 zavražděn svatý Václav, takže dokončení chrámu bylo stanoveno na milénium. Svou roli sehrála také snaha církve prezentovat se pozitivně před veřejností. V době první republiky byla totiž katolická církev jakožto tradiční podpora habsburské monarchie silně kritizována a její společenská role výrazně klesla.
Katedrálu respektovali nejen králové, ale i prezidenti
Vždy se objevovaly diskuze, zda vnímat katedrálu spíš jako náboženskou stavbu, nebo jako centrum české státnosti. Chrám byl ostatně vystavěn netradičně přímo na Pražském hradě, v sídle hlavy státu.
Určité pnutí dobře dokresluje také nepřítomnost prezidenta Tomáše G. Masaryka na slavnostním vysvěcení v roce 1929. Zakladatel Československa přitom neměl negativní postoj k samotnému chrámu, ale obával se, aby svatováclavských oslav, trvajících celý rok, nevyužila lidová strana k vyhrocenému předvolebnímu boji. Šlo tedy spíše o politické spory než o nějaké odmítnutí katolické církve nebo náboženství. Vždyť TGM dokonce věnoval katedrále obraz Máří Magdalény. Narozdíl od něj druhý muž v čele státu - Edvard Beneš - dokonce lidovou stranu podporoval a v době, kdy stál v čele republiky, byly také vztahy mezi státem a církví klidnější.
O tom, že se krátce dostavěná katedrála, stala skutečně symbolem mladé republiky a nezůstala pouze reziduem starých královských dob, svědčí i to, že právě svatovítské zvony se rozezněly Prahou, když se loučila se svým prvním prezidentem - otcem zakladatelem. Později to byly zase svatovítské bohoslužby, které za nacistické okupace plnily úlohu uvědomění si českého národa, českého vlastenectví.
Na bohoslužbě byl i komunista Gottwald
V podstatě stejně to cítili i lidé o pár let později, kdy svou účastí na mši dávali najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Paradoxem je, že i nejvyšší komunističtí funkcionáři na církevní stavbu nezanevřeli, a Klement Gottwald se zde dokonce po své inauguraci zúčastnil děkovné bohoslužby Te Deum. Kromě něj a Emila Háchy to žádný jiný prezident do roku 1989 neudělal.
Ukázkou pokrytectví tehdejšího režimu je to, že bohoslužbu Te Deum v roce 1948 sloužil pražský arcibiskup kardinál Beran, který byl po několika letech intervence vyhoštěn z Československa a zbytek života strávil v Římě.
Další komunistická hlava státu, Antonín Zápotocký, se dokonce coby vyučený kameník podílel na dostavbě svatovítské katedrály. Po pár desítkách let se tam vrátil, tentokrát jako prezident.
Chrám sv. Víta v opět demokratické zemi
Vypadá to tak, že se vztah politiků k chrámu na Pražském hradě nemění. Ani po sametové revoluci na svatostánek nikdo nezanevřel a právě v jeho zdech se lidé, stejně jako za první republiky, rozloučili se svým prvním prezidentem. Tentokrát prvním českým prezidentem. A to i přes roky trvající soudní spor mezi církví a státem, zda byl chrám komunisty znárodněn zákonně, nebo ne.
Čtyři roky stará smlouva podepsaná prezidentem Václavem Klausem a arcibiskupem Dominikem Dukou jako by s konečnou platností potvrdila to, že katedrála není ani církevní, ani státní. Je oboje. V roce 2010 byla totiž podepsána dohoda, která oficiálně dělí práva k chrámu mezi stát a Arcibiskupství pražské. Vždyť i klíče ke kapli sv. Václava s korunovačními klenoty se dělí mezi státní a církevní představitele.
Chrám svatého Víta je na známkách a mincích, obdivují ho Češi i turisti, tvoří panorama Pražského hradu a zdá se, že přes všechny politické, společenské i náboženské změny zůstává symbolem české státnosti.
