Praha - Disident Stanislav Devátý dnes slaví zvláštní výročí. Je tomu přesně 24 roků, kdy se vrátil ze svého ilegálního pobytu v Polsku, kam se uchýlil poté, co mu v Čechách začala hořet půda pod nohama: vyhodili ho ze slavného JZD a Státní bezpečnost ho chtěla uvěznit na dvacet měsíců za šíření letáků. Dobrodružné chvíle, které předcházely a provázely jeho útěk, mapuje reportérka ČT Monika Le Fay.
Stanislav Devátý se narodil roku 1952 ve Zlíně. Vystudoval elektrotechniku a pracoval jako technik v několika státních podnicích. Z posledního zaměstnání dostal vyhazov poté, co se stal roku 1985 signatářem Charty 77 a členem VONS.
Čuba v černém kabátě
„Začalo to tím, že mě vyhodili ze Slušovic,“ vypráví Devátý, jak ho vyvedli z věhlasného JZD, které vedl agronom František Čuba: „Když mě vytáhli ven a naložili do auta, tak jsem viděl Čubu, jak tam stál se založenýma rukama v černém kabátě a pokyvoval hlavou.“
Od roku 1988, kdy se Devátý stal mluvčím Charty 77, represe zesílily a v roce 1989 byl opakovaně šikanován policií. Zásahům Státní bezpečnosti většinou odporoval pasivně zalehnutím na zem. Jeho robustní postavu často museli táhnout až čtyři muži: „Šel jsem si do večerního prodeje koupit něco na jídlo a na náměstí zastavilo auto, vyskákali ven a už šli po mně. Tak jsem zalehl na zem, chytl se lampy veřejného osvětlení a volal o pomoc. Tehdy mě nasral jeden trolejbusák, protože zastavil trolejbus, vyskočil a začal pomáhat jim.“
Další kriminál by nepřežil
Nakonec byl zakladatel Společnosti přátel USA a Iniciativy sociální obrany několikrát vězněn, na což reagoval protestními hladovkami, o kterých informovalo vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Když byl v srpnu 1989 za šíření letáků odsouzen k dvaceti měsícům vězení, rozhodl se raději uprchnout do již svobodnějšího Polska.
„Když Standa odcházel koncem září 89, tak byl po dvou vězeních a hladovkách na tom hodně špatně. Do toho dostal dvacet měsíců natvrdo. Bylo nutno to řešit touhle cestou, protože jsme měli obavu o jeho zdraví a život. Asi by další kriminál nepřežil,“ vzpomíná signatář Charty 77 a Devátého kamarád Bedřich Koutný.
Chicago 1930
Český a polský disent tehdy pracovaly v úzkém kontaktu. Pravidelně se konala setkání v hraničních horách, kde se vyměňovaly informace, knihy i jiný materiál. Tajný odjezd byl vymyšlen do detailů, přesto se nakonec muselo improvizovat, neboť Devátý po rozlučce s přáteli zaspal. Přesto zdárně překročil hory a setkal se s polskými kolegy.
„Šli jsme dolu, ale tam na nás čekala polská policie. Začala honička, to bylo jako v Americe, Chicago 1930. Dojeli jsme do Lądeku, kde jsem vyskočil v lese. Pak mě odvezli do Wrocławi, kde jsem strávil dobu až do devátého prosince,“ popisuje dramatický exil. Nakonec se ve strachu z odhalení ještě třikrát stěhoval.
Podívejte se na reportáž Moniky Le Fay:
„Po dvou měsících jsem byl jako na trní a říkal si, že musím zpátky. Bez ohledu na to, jestli by byl sedmnáctý listopad, nebo nebyl, protože tam to už nešlo. To nebyl můj styl být někde zavřený v bytě,“ říká Devátý. V Praze se zatím hroutil režim a dva kolegové ze Společnosti přátel USA se na vlastní pěst vydali do Polska pro svého kamaráda. „Standa byl zarostlý, vousatý a totálně překvapený, kde jsme se tam vzali,“ usmívá se Petr Holubář.
Čtvrt hodiny po demonstraci
Desátého prosince 1989 překročil Stanislav Devátý opět hraniční hory a vrátil se do republiky. „Přijel jsem do Prahy asi čtvrt hodiny po skončení té demonstrace, které byla na Václaváku, což mě docela mrzelo, to byl takový pech,“ vzpomíná na návrat.
Ihned se zapojil do běhu událostí a v létě 1990 byl na jihomoravské kandidátce Občanského fóra zvolen poslancem. Později vstoupil do ODS, věnoval se bezpečnosti a zpravodajským službám a po rozpadu Československa pracoval jako ředitel BIS. Mezitím vystudoval práva a od roku 1997 se Stanislav Devátý věnuje advokátní praxi.
