Bylo jasné, že je po válce. Obce na východě ale zažívaly teror

• ČT24

10. 5. 201510. 5. 2015|Zdroj: ČT24

Památník připomínající vypálení obce Ploština

Zdroj: Zdeněk Němec/ČTK

Konec války se v moravských obcích jako Ploština, Vařákovy paseky nebo Juřičkův mlýn nesl ve znamení posledního krutého vraždění nacistů. Brutalita a zvěrstva německých oddílů SS byla za války vyhlášená. Co ale bylo méně známé, že si s nimi nezadaly ani metody komanda Josef, které se skládalo především z mladých členů slovenských Hlinkových gard. Zbytečnému mučení a upalování se věnuje dokumentární cyklus ČT Jaro 45.

Jaro 45 - Hořící peklo (zdroj: ČT24)

Kozácké vraždící komando Feurmittel – ohnivý prostředek ve službách německého gestapa se zapsalo do dějin krutostí a nelidskou brutalitou v Zákřově. A tragédie Vařákových pasek se stala až v prvních květnových dnech, kdy už bylo jasné, že válka skončila. Valašská osada je od té doby neobydlená, poslední domy byly strženy v roce 1961.

Více o smutných osudech obcí na konci války najdete zde.

O tragédii v Prlově a nedaleké Ploštině čtěte zde.

Ke vsím, na které dopadlo nesmyslné zabíjení, patřily také Leskovice. Více zde.

Smrt v plamenech

Poté, co se Němcům během války nepodařilo zcela vyhladit partyzánské hnutí v Beskydech, se partyzáni stáhli na Valašsko. Pokud měla odbojová hnutí nějaký strategický význam, tak že poutala německé síly. Obyvatelé místních vsí se s těmito partyzány setkávali a podporovali je jídlem a oblečením. „Byli to přirozeným, nejobyčejnějším způsobem vlastenci. Bylo to dáno situací. Těžko si představit, že by odmítli pomoct vyhladovělé partyzánské skupině, která přišla zmrzlá,“ popsal spisovatel literatury faktu Roman Cílek. „Pomohli a odnesli to za všechny. Msta tu byla doslova až patologická,“ dodal. Byli mezi nimi i Prlovští, kteří bojovali a pomáhali, kde mohli. Nejen jim se za to nacisté 23. dubna 1945 pomstili.

Když k nim dorazili němečtí vojáci, čekalo na Prlovské utrpení. „Dědečka probudilo řinčení skla a štěkot psů,“ uvedl Daniel Gargulák. Následovaly německé povely, aby obyvatelé vyšli ven. „Museli ležet před obecním úřadem v blátě. Stávaly se excesy, Němci si třeba všimli, že má zlaté zuby, tak mu je vykopali. Bavili se tím, že už je nebude potřebovat,“ řekl Gargulák. Potom je s pomocí střelby donutili vejít do hořících stavení. „Ti, kteří se snažili pudem sebezáchovy vylézt ven, byli donuceni střelbou třeba do paží. Nestříleli tak, aby je zabili a spadli mrtví do ohně, ale aby tam uhořeli,“ řekl Gargulák. Po jejich řádění zůstalo dvacet jedna mrtvých a osm vypálených domů.

Konec války blízko, nacisté byli tvrdí

V jiném případě německé jednotky obyvatele prostě zastřelily. V Ploštině tak 19. dubna 1945 zemřelo dvacet čtyři lidí a deset domů nacisté vypálili. „Pomsta měla podobu až inkvizitorskou,“ uvedl Cílek. Přežít se podařilo třeba Janovi Machů. Sebrali ho podobně jako jiné, když se nacisté blížili k vesnici v rojnici. Ve vsi potom museli skákat přes okno, při čemž po nich nacisté stříleli. „Skočil přes okno, ale netrefili ho. Spadl, pod ním byl jiný mrtvý. Druhý spadl na něho. Němec se ještě přišel do domu podívat, jestli jsou všichni mrtví. Machů se nehýbal. Až když začalo hořet, šel do komory a zaryl se do hromady brambor. Jak se už ale začalo všechno řítit, tak se vyplížil ven,“ přiblížila Božena Sochorová, které v té době bylo třináct let a jejíž rodina přežila. „Ale jinak, koho mohli, pochytali, i ty, kteří neměli vůbec ponětí o partyzánech. Všechny je upálili,“ doplnila.

Oběti masakru v Ploštině

Zdroj: ČT24

Vařákovy paseky pak utrpěly tím, že se do oblasti po zkáze Ploštiny partyzáni přesunuli. Ti navíc zjistili, že se zde ubytovala malá skupinka Němců a instalují radiostanici. Zareagovali střelbou. „Partyzáni dům obklíčili, začali bezhlavě střílet,“ popsala Věra Švadleňáková-Vařáková, „střely rozbíjely okna, babička musela ležet v kuchyni na zemi. Jeden Němec utekl. Partyzáni přišli do chalupy a babička jim nadávala, co blázní, že mohli zastřelit její dcery nebo mne a že to nebylo potřeba. Němci by za chvíli odešli.“ Ještě navečer obyvatelé odešli do hor. Protože ale byla zima a z Valašských Klobouků se už linula hudba, jak tamní lidé začátkem května vítali Rusy, tak se sbalili a vrátili zpátky. Jenomže Němci se objevili a dali rozkaz rozbít domy. Zničili osm domů a jenom dva zůstaly stát, protože je kvůli mlze Němci přehlédli. Vesnici ale přeživší Vařáci neobnovili.