Bojovníkům proti komunistické totalitě Ludmile Váchalové, Jitce Malíkové, Antonu Tomíkovi a Rudolfu Dobiášovi a přeživšímu z koncentračních táborů Jiřímu Bradymu byly dnes v pražském Národním divadle uděleny Ceny Paměti národa. Jimi oceňuje obecně prospěšná společnost Post Bellum od roku 2010 pamětníky zlomových momentů minulého století. Tři z laureátů dorazili osobně. Rudolf Dobiáš se ze zdravotních důvodů nemohl dostavit a Jiří Brady žije v Kanadě.
Ceny Paměti národa letos nemají podobu plastiky. Organizátoři se zeptali oceněných, co by sami chtěli, a jejich přání jim pak vyplnili. Ludmila Váchalová si přála knihu s promluvami kardinála Tomáše Špidlíka a s nadsázkou i rakev. Při svém neobvyklém přání se inspirovala šumavskými povídkami Karla Klostermanna. „Šumaváci jsou ohromně praktičtí lidi. Jestliže měli někoho nemocného, tak si na podzim koupili rakev. Když umřel, byla k užitku, když neumřel, tak si do ní dávali jablka,“ řekla.
„Přeji si, aby lidé chodili k volbám“
Anton Tomík se díky svému přání, aby se o zážitcích politických vězňů více dověděla veřejnost, setkal se slovenským prezidentem Andrejem Kiskou. Slovenská hlava státu mu vyjádřila úctu a Tomíkův příběh pak zaujal i slovenská média.
Jitka Malíková chtěla dát dárek křesťanským uprchlíkům z Blízkého východu, kteří nyní žijí v Česku. Uprchlíci z Iráku, kteří bydlí v Českém Těšíně, si poté přáli poznat českou kulturu a památky. Při výletě do Prahy se na Vyšehradě setkali i s Malíkovou.
Rudolf Dobiáš se chtěl v Praze potkat s přáteli na opeře, ale kvůli operaci srdce nemohl přicestovat. V divadle tak alespoň zazněla zhudebněná Dobiášova báseň.
Jiří Brady si přál pouze, aby lidé chodili k volbám. Jen tak je podle něj možné vytvořit pořádnou demokracii. O demokracii při přebírání ceny hovořila také Ludmila Váchalová. „Teď je na těch mladých, aby se trošku probrali z letargie a přišli na naše místo, protože svoboda není zadarmo,“ řekla.
„Čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova“
Rodiče Jiřího Bradyho byli po německé okupaci kvůli židovskému původu zatčeni a zemřeli v koncentračním táboře. Brady s mladší sestrou byl v roce 1942 deportován do Terezína a pak do Osvětimi. Na závěr druhé světové války se Bradymu podařilo uprchnout z pochodu smrti, ale jeho sestra zemřela v plynové komoře.
Jiří Brady byl letos podle svého synovce, ministra kultury Daniela Hermana, vyškrtnut ze seznamu lidí, kteří měli 28. října převzít od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání. Společnost Post Bellum sdělila, že poté dostala od stovek lidí vzkazy a prosby, aby Brady dostal Cenu Paměti národa.
Ceny uděluje Post Bellum pamětníkům, kteří ve svém životě prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova. Kandidáty vybírají historici a badatelé z příběhů uložených ve veřejně přístupné internetové sbírce Paměť národa, kterou založilo Post Bellum v roce 2001. Sbírka obsahuje kolem pěti a půl tisíce svědectví pamětníků.
„A co kdybych se pokusil o útěk? Donesou tě na prkně!”
Antona Tomíka (1932) zatkla StB spolu s jeho přáteli na výletě ve Slovenském ráji v létě 1951. Údajně měli u sebe granáty a pistole. Podle Tomíka ale bylo všechno jinak. Jako podezřelé je bezdůvodně označili lesníci, pak už následovalo rychlé zatčení. Mladíci skončili v Leopoldově, v nechvalně proslulé vyšetřovně přezdívané Mlýn. “Byl jsem tři měsíce na samotce. Část dne jsem se modlil a část konstruoval v hlavě elektromobil,” vzpomíná Anton Tomík.
Vyrůstal jako syn statkáře, kterému po únorovém převratu komunisté grunt vzali – před jeho zraky vyrvali stromy ze třech ovocných sadů a svahy rozorali na ornou půdu. Tomíkův otec se nervově zhroutil a v šestnáctiletém mladíkovi se usadil pocit křivdy a nespravedlnosti. Během studií na Vyšší průmyslové škole v Bratislavě koncem léta 1950 se spolužáky založil skupinu SAK – Spolokantikomunistov.
Podle estébáckých archivních dokumentů se skupina soustředila na tištění a distribuci protistátních letáků, shromažďovali zbraně, střelivo a výbušniny, plánovali odstřelit pomník Stalina na bratislavském náměstí. Anton Tomík se tomu však směje, šlo prý jen o řeči. Rozsudek byl však nemilosrdný – 15 let za velezradu a práce v uranových dolech na Jáchymovsku.
Ani tady Anton Tomík nepřestal toužit po svobodě. Koncem léta 1955 se spolu s dalšími spoluvězni pustili do hrabání tunelu. Práce postupovala 15 centimetrů za den. Postupně do tunelu zavedli i světlo, zeminu sypali na půdu truhlářské dílny. Den útěku nastal 6. listopadu večer a zprvu byl úspěšný.
Už o dvanáct dní později však byli všichni uprchlíci po rozsáhlém pátrání dopadeni. Antona Tomíka Státní bezpečnost chytila na mostě přes Ohři. Policisté po něm začali střílet. „Dostal jsem jí do pánve, ale ještě jsem mohl utíkat. Pak už si nepamatuji nic. Probral jsem se, když mě oblizoval pes.“ Za útěk dostal Anton Tomík dva a půl roku trestu navíc, v roce 1960 byl amnestován. Do důchodu pracoval jako dělník a technik v Bratislavě.
„Rok jsem nevyšla z cely bez zavázaných očí“
Jitka Malíková (1926) byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 11 let za velezradu. Komunisté ji obžalovali jako vedoucí protistátní skupiny, když ve svém bytě ukrývala a pomohla za hranice několika pronásledovaným řeholníkům a kněžím. Zatčena byla v roce 1953. „Bylo to legrační,“ vzpomíná Jitka Malíková. „Byla jsem na fakultě, zrovna jsme měli tělocvik, plavání. Vytáhli mne rovnou z bazénu.“
Tehdy sedmadvacetiletou studentku medicíny vyslýchali nejprve v Bartolomějské, pak na Ruzyni. „Betonová podlaha, neustálá zima, tvrdé výslechy,“ popisuje Jitka Malíková vězeňské podmínky. Do protokolů si vyšetřovatelé zaznamenávali, co potřebovali slyšet, a tak se jim studentka vysmála, ať rovnou napíší, že otrávila Klementa Gottwalda. „Kdo se jich moc bál, na tom se vyřádili,“ dodává Jitka Malíková.
Prošla věznicemi a trestnými tábory v Želiezovcích, Trnovcích, Ilavě a Pardubicích, pracovala za minimální mzdu zejména v zemědělství.
Propuštěna byla na amnestii roku 1960. Medicínu nedostudovala, směla pracovat jen v dělnických profesích – jako skladnice, myčka nádobí v hospodě. Později se jí přece jen podařilo školu dokončit a až do penze pracovala jako laborantka v nemocnicích.
„Vzdej se rodiny a dostaneš od nás komunistů všechno“
Ludmila Váchalová (1936) strávila téměř šest let v komunistickém vězení, z toho prvních devět měsíců na samotce s malým zamřížovaným okýnkem u stropu. V zimě jím do cely padal sníh. Každý den ji bachaři vodili na dvou až tříhodinové výslechy. „Alespoň se něco dělo,“ vypráví, „bylo to snesitelnější, než být pořád sama na cele.“
Do vězení se Ludmila Váchalová dostala za to, že na Západ rozesílala zprávy od svého bratra. Dokumentoval v nich podmínky v trestaneckém táboře Horní Slavkov, kam byl zavřený za přechod hranic. Tehdy teprve sedmnáctiletá Ludmila mu do vězení ilegálně dodávala papír, kopíráky, fotoaparát, později pašovala jeho zprávy ven a na Západ.
Brzy však začala pozorovat, že ji stále někdo „doprovází“. Dne 4. prosince 1954 před jejich domem zaparkovalo šest aut s estébáky. Dům prohledali, a poté Ludmile Váchalové nařídili, aby si nastoupila do auta. Domů se vrátila až v roce 1960.
Trest si odpykávala postupně v ženských věznicích v Chebu, slovenských Želiezovcích a Pardubicích. Spolu s dalšími spoluvězeňkyněmi drala peří, loupala česnek, okopávala řepu nebo víno, pracovala v kravíně. Protože odmítla donášet na ostatní vězeňkyně, nesměla od svých rodičů dostávat balíčky.
Na jaře roku 1960, šest měsíců před odpykáním plného trestu, byla propuštěna na amnestii. Po návratu pracovala u Československých státních drah, kde zůstala až do důchodu. V roce 1963 se vdala a narodila se jí dcera. Ludmila Váchalová je rozvedená, žije ve Stráži u Tachova.
„Utíkej! Pusťte ho, je nevinný. Uteč!“
Rudolf Dobiáš (1934) prožil šest let v otřesných podmínkách pracovních lágrů a dolů na Slavkovsku a Příbramsku. Odsouzen byl za velezradu. Spolu se svými kamarády z tajného skautského oddílu tiskli protirežimní letáky. Vyzývali v nich, aby lidé nevstupovali do JZD, protestovali proti pronásledování církví, nabádali, aby se národ bránil komunistickému teroru.
Vedoucí skautské skupiny byl zatčen kvůli karikatuře Gottwalda a Stalina v pekelných kotlích, pro Rudolfa Dobiáše si StB přišla jen den před Vánocemi, 23. prosince 1953. Tehdy devatenáctiletý mladík, vysokoškolský student ruštiny a slovenštiny, zrovna štípal dřevo na dvoře.
Následovaly tvrdé výslechy, hlad a další útrapy vyšetřovací vazby v Bratislavě. Do měsíce komunisté pozatýkali celou Dobiášovu skautskou skupinu a v červnu 1954 už byli do jednoho odsouzeni a posláni do pracovních lágrů.
Pracovali tu v drsných podmínkách jako horníci. Rudolf Dobiáš ale na pracovní tábory nevzpomíná jen ve zlém: „V lágru Vojna byla intelektuální atmosféra. Téměř všichni vězni byli intelektuálové – kněz, ekonom, literární kritik, začínající básník, medik, dramaturg. Dalo se s nimi mluvit o literárních otázkách, o poezii.”
Po propuštění na amnestii jej čekala těžká práce na stavbách silnic a železničních tratí. Angažoval se v ochotnickém spolku a navázal na své první básnické pokusy z vězení, psal také povídky a pohádky pro děti. Slovenská literatura ho nakonec objevila díky rozhlasové soutěži. Po roce 1989 pracoval krátce jako novinář, později jako literát na volné noze. Ve své tvorbě se věnuje zejména totalitní minulosti.
