Praha - 3. září 1948, jen pár měsíců po své druhé a definitivní abdikaci na prezidentský úřad, zemřel Edvard Beneš. Uzavřel se tak osud druhého demokratického prezidenta, jednoho ze zakladatelů a později zachránců samostatného Československa a politika, o jehož roli v československých dějinách se dodnes vedou spory. Jedni jej označují za politika a diplomata evropského formátu, druzí mu naopak vyčítají slabost a špatný politický odhad, když nedokázal čelit nástupu komunismu v roce 1948.
Beneš, narozený 28. května 1884 v Kožlanech na Rakovnicku, vystudoval práva a filozofii. V roce 1915 emigroval kvůli činnosti v odbojové organizaci Maffie do Francie a až do roku 1918 byl generálním tajemníkem Národní rady československé. Jako dlouholetý blízký spolupracovník prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka se významně zasloužil o mezinárodní uznání československého odboje za první světové války a posléze i uznání samostatného státu. Od vzniku republiky byl ministrem zahraničí a v letech 1921-22 zároveň ministerským předsedou.
- „Edvard Beneš považoval Československo za “svoje dítě„ a v zahraniční politice dělal všechno pro to, aby Československo bylo zajištěno,“ myslí si Michal Pehr z Masarykova ústavu Akademie věd.
Edvard Beneš prezidentem a velice diskutované dekrety
Prezidentem byl zvolen 18. prosince 1935, v letech 1936-38 neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu. V září 1938 ustoupil nátlaku Velké Británie a Francie a přijal mnichovský diktát. Poté abdikoval a odjel do zahraničí. V roce 1940 se stal československým prezidentem v exilu, po skončení druhé světové války se vrátil do vlasti a přispěl k obnově osvobozeného státu.
- „Prezidentovo rozhodnutí v roce 1938 bylo nekonečně bolestné, nekonečně tragické. I moje generace (narodil jsem se až po druhé světové válce) žije s jeho rozhodnutím - jako by to bylo břemeno, které mi leží na ramenou. Přesto se obávám, že tehdy prezident Beneš vyjádřil skutečné názory českého národa. Tvrdím to na základě toho, že když dospěl k tomu krutému rozhodnutí a předložil ho národu, národ rozhodnutí přijal. Dokonce i armáda, která psala na pevnosti “Ani krok!„ a naprosto vyjadřovala svou ochotu raději padnout než se vzdát, se stáhla téměř bez jediného protestu,“ uvedl historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity.
S jeho jménem jsou spjaty také často diskutované dekrety, které v letech 1940 až 1945 vydával v londýnském exilu i po návratu do vlasti a které se týkaly mimo jiné majetkových záležitostí zejména Němců a Maďarů na československém území.
Během února 1948 nastala v Československu politická krize, která vyústila demisí ministrů demokratických stran. Prezident Beneš tuto demisi 25. února 1948 přijal a sestavením nové vlády pověřil komunisty v čele s Klementem Gottwaldem. Poté spíše demonstrativně opustil Pražský hrad a uchýlil se do ústraní. Na post prezidenta však rezignovat nechtěl.
Krátce poté, co svým podpisem v roce 1948 stvrdil komunistickou Gottwaldovu vládu, Beneš opustil Pražský hrad a spolu s manželkou Hanou se uchýlil na své venkovské sídlo. Abdikoval v červnu a zemřel 3. září 1948 ve věku 64 let v Sezimově Ústí.
Benešův oficiální státní pohřeb využili mnozí k vyjádření nesouhlasu s převzetím moci komunisty. Státní bezpečnost se obávala demonstrací proti režimu, zastavila proto příliv návštěvníků a zejména sokolů do Prahy a zmobilizovala 4 tisíce příslušníků Lidových milicí jako pořadatelů. Při pohřebním obřadu došlo k nepokojům, zatýkání a zákrokům policie. V roce 2004 Poslanecká směnovna k jeho poctě schválila přes opakované veto zákon o zásluhách Edvarda Beneše, známý jako „Lex Beneš.“
- „Pevně věřím, že skončil čas oněch strašlivých dilemat, před nimiž musel v politice stanout prezident Edvard Beneš. A pevně věřím, že kdybychom přece jen někdy před dilematy tohoto druhu stáli, pak nám snad Benešův příběh bude zdrojem všestranného poučení. Tento příběh, lidský i politický, je totiž velkým dramatem moderní doby,“ hodnotil osobnost Edvarda Beneše Václav Havel.
