Praha - Vždycky chtěl být spisovatelem, ale aby si splnil svůj sen, musel napřed umřít. Když se po dvou měsících v umělém spánku znovu probral k životu, zjistil, že mu chybí ruce a nohy, ale podle svých slov se stejně cítil šťastný. „Já jsem měl v životě tolik štěstí, že za to nemůžu být jinak než šťastný a vděčný,“ řekl. Možná je to tím, že je Američan, ale Steve Fisher se může stát inspirací pro každého, kdo si stýská na osud. „Když mi napsal, abych natočil jeho příběh, ani minutu jsem neváhal,“ tvrdí Marek Wollner z Reportérů ČT.
„Když jsem se dostal do nemocnice, umřel jsem. Moje srdce se zastavilo, zkolabovaly mi plíce, ledviny přestaly fungovat. Já jsem byl úplně mrtvý,“ vypráví s klidem a úsměvem svůj dramatický příběh Steve Fisher. Lékaři netušili, jakou nemocí trpí, a na přežití mu dávali jen mizivé naděje. Zákeřného streptokoka sice Steve Fisher porazil, při léčení ale přišel o obě nohy a ruku, na té druhé mu lékaři amputovali všechny prsty až na jediný.
- „Měl jsem dlouhý sen, že jsem byl v čekárně a všichni tam byli šediví, mrtví. Ale já jsem stále měl myšlenky a říkal jsem si: To může být smrt, že mám ještě myšlenky. Jako typický Američan jsem šel do recepce a stěžoval jsem si: Myslím asi, že sem nepatřím, že nejsem mrtvý. Ona říkala: Ale pane, my neděláme chyby, ale zkontrolujeme to. Vrátila se a řekla: Máte pravdu, asi jsme udělali chybu, pustíme vás do života. Já říkal, děkuji.“
Po návratu z nemocnice začal Steve Fisher psát krátké povídky pro blog svého amerického kamaráda. Jelikož byly vtipné, měly čím dál větší úspěch, a tak se k nim jednou dostal i Miloš Čermák z časopisu Reflex. Stevovy postřehy umístil nejdřív na web časopisu a i tam se setkaly s obrovským zájmem, časem tak pronikly i na stránky tištěného Reflexu. A odtud už chyběl jen malý krůček ke splnění Stevova snu, nedávno totiž své sloupky vydal i knižně. „Když jsem před dvaceti lety přijel do Prahy, můj sen byl mít knihu za oknem knihkupectví Fišer,“ vypráví Steve Fisher o svém splněném snu.
Steve Fisher byl v životě kdečím - stand-up komikem, hercem vedlejších rolí v Hollywoodu, manažerem agentury public relation. „Myslel jsem si, že ta práce je jen o penězích a nemá význam,“ vzpomíná Steve Fisher na rok 1991, kdy se rozhodl odjet do Prahy jako učitel angličtiny. „To je nejsmutnější město, co jsem kdy viděl,“ vzpomíná na tehdejší českou metropoli, kterou si ale brzy oblíbil. Praha mu chyběla tolik, že jeho návrat do Ameriky trval pouhé tři měsíce. „New York byl tak hlučný, špinavý, nebezpečný a drahý. Praha byla tak krásná a příjemná,“ myslí si Steve, který se v Praze usadil už natrvalo a začal tu pracovat jako DJ ve v angličtině vysílajícím rádiu Metropolis, které v té době sídllilo v bunkru na Parukářce. „Bylo to tak ironické, že v bývalém komunistickém bunkru jsme měli americkou radiostanici,“ uzavřel Steve Fisher vzpomínky na svůj život před nemocí.
