Objevila pulsary – rychle rotující neutronové hvězdy, a to jí nebylo ani pětadvacet. Za tento objev byla udělena Nobelova cena – jejímu šéfovi. Radioastronomka Jocelyn Bell Burnellová, které se někdy přezdívá „No-Bell“, byla hostem v Hyde Parku Civilizace.
„Tehdy bylo zvykem v Glasgow, že když dívka vešla do posluchárny, tak všichni studenti pískali, dupali, pokřikovali, bučeli, dělali co největší hluk. Mlátili do stolů. Člověk to zažíval pokaždé, když vešel,“ popsala v pořadu Hyde Park Civilizace začátky svého studia radioastronomka Jocelyn Bell Burnellová.
„Když na ten předmět chodilo více studentek, tak jsme šly dovnitř ve skupince, protože společně to bylo jednodušší. Ale když jsem se dostala až do třídy pokročilé fyziky, tak už jsem byla jediná studentka a se mnou 49 studentů, takže jsem tomu musela čelit sama. Zjistila jsem, že člověk dokáže potlačit červenání, což bylo důležité, protože kdybych zrudla, tak by to bylo celé horší, hlasitější, trapnější. Bylo to těžké. Dnes v Británii by se něco takového nestalo,“ dodala.
Přes tyto těžké začátky se stala Bell Burnellová součástí týmu, který objevil takzvané pulsary. Nobelovu cenu ale za tento objev dostal pouze vedoucí, Antony Hewish, což bylo později hodně kritizováno.
Co je pulsar?
Nevyhnutelný osud každé hvězdy, která je velká od deseti do třicetinásobku velikosti Slunce, je z lidského hlediska smutný: když vyčerpá své palivo, exploduje jako supernova a zhroutí se sama do sebe. Nakonec skončí jako malý a obrovsky hustý objekt – takzvaná neutronová hvězda.
„Taková neutronová hvězda zabere průměr maximálně třicet kilometrů. A v tomto průměru je ovšem soustředěna větší hmotnost než v našem Slunci, z toho plyne ta vysoká hustota,“ vysvětluje astronom Jiří Grygar. Také se neutrononová hvězda velmi rychle otáčí kolem své osy, třeba i stokrát za sekundu anebo ještě rychleji. Má obrovskou gravitaci a extrémně silné magnetické pole. A některé tyto neutronové hvězdy také vydávají silné elektromagnetické záření.
Při pohledu ze Země je proto podobná neutronová hvězda takovým vesmírným majákem – vypadá, jako by pulsovala, proto se jí říká pulsar.
Jako první v historii jej zachytila v roce 1967 Jocelyn Bell Burnellová. Radiová observatoř, kterou v rámci svého doktorského studia postavila, totiž zaznamenala v jedné části oblohy naprosto pravidelné signály.
Teď vědci ví o víc než dvou tisících pulsarech nejrůznějších typů – můžou vysílat rádiové vlny, ale třeba i infračervené, ultrafialové nebo rentgenové záření či gama paprsky i viditelné světlo. Vždy ale platí, že aby byly ze Země zachytitelné, musí na ni být nasměrovány. Tak jako každý maják.
Tento článek si můžete i poslechnout jen čistě ve zvukové podobě jako takzvaný podcast:
