Svůj první a zároveň poslední vesmírný let absolvoval raketoplán Buran před 30 lety, 15. listopadu 1988. Let trval 205 minut a stroj během něj stihl dvakrát obkroužit Zemi. Na palubě raketoplánu nebyla posádka, let Buranu řídila automatika.
Nad promrzlou kazašskou stepí teprve vycházelo slunce, když kosmodrom Bajkonur ozářily mohutné plameny rakety Eněrgija. Na jejích zádech se na svou první a poslední cestu do vesmíru vydal raketoplán Buran.
Po dvou obletech Země stroj ladně dosedl na bajkonurskou přistávací dráhu. Nikdo v tu chvíli nemohl tušit, že tato sovětská odpověď na americký program Space Shuttle právě dosáhla svého největšího a současně jediného úspěchu.
Buran se ještě v plné kráse předvedl v polovině roku 1989 na pařížském aerosalonu, kde vzbudil zaslouženou pozornost. Během zpáteční cesty z Paříže do Moskvy dokonce na hřbetě obřího dopravního letounu Antonov An-225 Mrija zavítal i na pražské ruzyňské letiště.
Zhroucení sovětského impéria a následné ekonomické problémy ale ambiciózní plány na postavení flotily raketoplánů začátkem 90. let definitivně poslaly k ledu. Druhý stroj, který se měl do vesmíru i s posádkou vypravit v roce 1992, už nebyl dokončen, přestože byl téměř hotov.
Z deseti Buranů zbyly dva
Během vývoje a zkoušek vzniklo deset exemplářů sovětského raketoplánu. Některé sloužily pro zkoušky pevnosti či tepelné odolnosti, jeden pak ověřoval letové vlastnosti.
Dnes si mohou zájemci o dobývání vesmíru prohlédnout dva Burany, jiné se nezachovaly. První od roku 1997 slouží jako atrakce v Gorkého parku v Moskvě a jeho vnější podoba je totožná se strojem, který se podíval do vesmíru. Druhý je v leteckém muzeu v německém Sinsheimu. Jedná se o stroj s proudovými motory na zádi, který při zkouškách podnikl 34 letů. Původně byl vystaven během olympijských her v Sydney, poté nějakou dobu chátral v Bahrajnu, odkud ho fanoušci kosmonautiky zachránili.
Ten nejvzácnější exemplář, který původně nesl na trupu jméno Bajkal a v roce 1988 podnikl památný let, potkal smutný osud. Dlouhá léta byl spolu s raketou Eněrgija uskladněn v jednom z hangárů na kosmodromu Bajkonur. Kvůli nedostatku peněz a s tím související špatnou údržbou se ale v květnu 2002 zřítila střecha haly a oba exponáty prakticky zničila. Kromě toho tehdy zahynulo několik dělníků. Na různých místech někdejšího Sovětského svazu je pak možné nalézt ještě další raketoplány v různé fázi chátrání.
Plány na vývoj vlastního opakovaně použitelného vesmírného letounu se v Sovětském svazu začaly rodit v polovině 70. let, zhruba pět let poté, co s obdobným plánem přišel americký Národní úřad pro letectví a vesmír.
Americký Space Shuttle se do vesmíru poprvé vypravil v dubnu 1981 a přes řadu problémů, nízkou efektivitu a ztrátu dvou strojů i s posádkami se stal na více než čtvrt století páteří vesmírného programu USA.
S Burany skončila i Eněrgija
Velkolepé plány měli s raketoplány i Sověti, ti ale nakonec museli investici ve výši téměř 30 miliard dolarů odepsat a dodnes spoléhají na klasické rakety a kosmické lodě na jedno použití.
Kromě samotného vesmírného letounu skončila i největší a nejsilnější nosná raketa všech dob, Eněrgija. Tu Sověti vyzkoušeli dvakrát, poprvé už rok a půl před startem Buranu, když do vesmíru vynesla maketu osmdesátitunové vojenské družice Poljus konstruované pro sovětskou verzi programu hvězdných válek.
Během uplynulých dvou desetiletí se sice občas objevily spekulace o možném obnovení výroby Eněrgije, nikdy se ale nepotvrdily – především kvůli nedostatku peněz. Pozůstatky sovětského programu raketoplánů lze nicméně nalézt – od něj odvozené motory úspěšně sloužily v raketě Zenit nebo americkém Atlasu.
