Predátorské časopisy odčerpávají vědě finance. Nová studie popsala, že se problém týká i Česka

Financování vědy se dnes opírá o citace ve vědeckých publikacích. Na tomto systému parazitují takzvané predátorské časopisy, které toho zneužívají. Svůj článek v nich může zveřejnit prakticky každý, kvalita článků tedy může být mizerná.

Už několikrát se prokázalo, že u mnoha těchto časopisů téměř neexistuje redakční politika, přijímají všechno, co je jim zasláno. U predátorských časopisů totiž nejde o vědu, pokrok nebo poznání – ale čistě o zisk. Ten může být buď čistě finanční, řadě vědců ale také mohou dopomoci ke kariéře – například tím, že publikováním v nich daný odborník splní požadované množství vydaných vědeckých prací, které potřebuje k postupu v akademickém světě. Nyní se skupina českých vědců pokusila popsat, zda podobné praktiky neexistují také v našem prostředí. 

Stav českých a slovenských vědeckých časopisů zhodnotila nová rozsáhlá studie nazvaná Místní časopisy ve Scopusu, kterou zveřejnil think-tank IDEA Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR.

Autoři Martin Srholec a Vítek Macháček v ní přinesli nový pohled na vědecké časopisy indexované ve světové citační databázi Scopus. V nových členských zemích EU totiž funguje zvláštní ekosystém místních časopisů, ve kterých publikují převážně domácí autoři. Podle autorů práce je otázkou, jak často se v těchto časopisech objeví výsledek, který skutečně posouvá vědecké poznání.

Konkrétně v Česku se okolo pětiny všech výsledků soustřeďuje v českých časopisech s vysokým podílem článků s autory z tuzemska. To je mnohonásobně více než ve vědecky vyspělých zemích Evropy jako Dánsko, Švédsko či Belgie, ale i než v jihoevropských zemích jako Portugalsko a Řecko. „Pro dělání špičkové vědy v malé zemi vydávání místního časopisu prostě není potřeba,“ říká Macháček.

Některé z těchto časopisů dokonce podle všeho fungují na principu „akademického samizdatu“, tedy masivního publikování vědců ze stejné instituce, jako je vydavatel. Nejvyšší výskyt jich je na českých vysokých školách, na slovenských vysokých školách a na Slovenské akademii věd. Akademie věd České republiky žádný takový časopis nevydává.

Z českých časopisů jde například o Acta Gymnica z Univerzity Palackého v Olomouci, Acta Universitatis Carolinae, Geographica z Univerzity Karlovy, Acta Universitatis Agriculturae et Silviculturae Mendelianae Brunensis na Mendelově univerzitě v Brně (Jeden autor z Mendelovy univerzity v Brně v něm za tyto roky zvládl publikovat 34 článků, z toho 15 v posledním sledovaném roce) anebo Politickou ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Zaznamenány jsou dokonce dva časopisy s více než 80% podílem článků od autorů ze stejné instituce jako vydavatel, jmenovitě Scientia Agriculturae Bohemica z České zemědělské univerzity v Praze (V letech 2013–2016 má indexováno 118 článků, z nichž 86 % je od autorů přímo z ČZU,  92 % článků má autory z Česka) a Acta Geologica Slovaca z Univerzity Komenského v Bratislavě, což je pro časopis indexovaný v citační databázi Scopus hodně za hranou. 

Vědci by podle Srholce měli opustit své lokální „ulity“ a spíše se angažovat v mezinárodních strukturách: „Provozování vlastního časopisu je spojeno s nemalými náklady, a to zejména ohledně pracovního času akademiků. Pokud někdo chce poctivě vydávat časopis, chtě nechtě tomu musí věnovat velké množství času, který mu pak může chybět na skutečně mezinárodní výzkum“.

Existují výjimky – jako solidní si podle autorů zaslouží vypíchnout například časopisy Photosynthetica, Cyberpsychology, European Journal of Entomology anebo Bulletin of Geosciences, ve kterých jak publikují, tak je i poměrně často citují zahraniční vědci. Také je třeba upozornit, že v některých humanitních oborech (například historie nebo bohemistika) existuje k místnímu zaměření časopisů důvod. To ale nevysvětluje dramatické mezinárodní rozdíly. Převážná většina v Česku vydávaných vědeckých časopisů bohužel má pouze místní význam.

Predátorská věda?

Nejhorší z místních časopisů nemusí být o nic méně „predátorské“ než pochybné zahraniční tituly, které se donedávna nacházely na takzvaných Beallových seznamech. Jen režim fungování a motivace může být jiný než v případě zneužívání autory placeného otevřeného přístupu. Vládní hodnocení totiž slepě rozdává body za jakoukoliv publikaci v databázi Scopus a neřeší, o jak kvalitní výsledek vlastně jde.

To umožňuje dotyčným výzkumným organizacím ukousnout větší díl institucionální podpory, než by jim jinak příslušel. „Tyto výnosy, a nikoliv poplatky autorů, potom mohou bohatě pokrývat náklady spojené s vydáváním takového časopisu. Střet zájmů spojený s tlakem na publikování co největšího počtu takových článků je zde nasnadě. Některé se mohly stát doslova tiskárnami na peníze,“ uvádí studie.

Spravedlivější systém by mohla přinést nová metodika hodnocení výzkumu (Metodika 2017+), kterou letos zavedl úřad vicepremiéra pro výzkum. Podle IDEA může pomoci zpřetrhat koloběh finančních motivací ve vládním hodnocení výzkumných organizací. S novou metodikou se totiž přemíra méně citovaných článků v místních časopisech výzkumné organizaci dokonce nemusí vyplatit. Jak to ale skutečně dopadne, je zatím ve hvězdách.

Vědci z IDEA doporučují nejen mladým kolegům, kteří jsou na začátku kariéry, aby si pečlivě rozmysleli, kde publikovat. Skryté náklady takového chování totiž mohou být dramatické. Tím, že své jméno spojí s nekvalitním periodikem, si totiž můžou zkomplikovat přístup k zajímavým pracovním příležitostem nejen v zahraničí, ale také na těch nejlepších pracovištích v tuzemsku. „My koneckonců doufáme, že takové publikování nebude v budoucnu oceňováno ani na vysokých školách v Česku“, shodují se Macháček se Srholcem.