Edvard Beneš strana 4 z 4

Soudní potvrzení nároků rodu Walderode na vydání panství na Turnovsku znamená podle prezidenta Miloše Zemana prolomení Benešových dekretů. Takový precedent je nebezpečím pro český stát v dalších soudních sporech, vyplývá z prezidentova dnešního vyjádření v televizi Barrandov. Podle hlavy státu německá šlechta kolaborovala s nacisty.

„Dne 27. května byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha. Na dopadení pachatelů se vypisuje odměna 10 milionů korun…,“ zněl začátek vyhlášky vydané poté, co Josef Gabčík s Janem Kubišem v pražských Kobylisích provedli v roce 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten následkům zranění o několik dní později podlehl. Jednalo se přitom o čin, který neměl obdoby. Kromě uznání Spojenců s sebou ale také přinesl krvavou německou odplatu. K příležitosti 77. výročí útoku připravila ČT24 unikátní 3D model místa atentátu.

Generál, astronom a mnohovrstevnatý člověk, do jehož retušovaného portrétu si Slováci i Češi promítají své ideály. Tak hodnotí odborníci Milana Rastislava Štefánika, od jehož tragického úmrtí v sobotu uplynulo 100 let. Vzpomínkových akcí se zúčastnili i zástupci Česka a Francie.

Přesně před osmdesáti lety – 27. dubna 1939 – jmenoval prezident Emil Hácha druhou protektorátní vládu. V jejím čele stanul vlastenec a významná postava československé armády generál Alois Eliáš. Někdejší legionář se kvůli své podpoře protiněmeckého odboje stal jediným premiérem okupovaného státu, kterého nacisté popravili.

Mnichovská dohoda znamenala pro Československo nejen ztrátu významné části území, ale také výrazné změny v politickém uspořádání. Česko-Slovensko však nevydrželo ani půl roku, a politické pořádky se měnily znovu. Prezident a předseda vlády už byli pouhými loutkami, skutečnou moc měl říšský protektor, jehož dohledu podléhala celá česká autonomní správa. Postupem času pak státní správa i samospráva přecházely do německých rukou.

Nikdy nechtěl být prezidentem, přesto stanul v čele státu, o který vzápětí přišel. Před osmdesáti lety odcestoval Emil Hácha do Berlína, aby se pokusil zachránit samostatnou republiku. Adolf Hitler mu však oznámil, že dal rozkaz k okupaci. Hácha vzdoroval, dokonce v hádce s Hitlerem prodělal srdeční záchvat. Nakonec však v noci ze 14. na 15. března 1939 podepsal všechno, co nacisté potřebovali.

Českému historikovi Jiřímu Klůcovi se podařilo objevit v Izraeli další veterány československé armády z druhé světové války. Nejstaršímu z nich, Josefu Müllerovi, je 99 let. Mnoho z těchto posledních žijících hrdinů buď ztratilo kontakt s původní vlastí, nebo byli považováni za zemřelé.

Poslední velký pokus o zastavení komunistické totality rozprášila policie – věrná již novému režimu – v Nerudově ulici před 71 lety. Na Hrad šli studenti s výzvou prezidentu Benešovi, aby neustupoval komunistickým požadavkům. Události roku 1948 si připomněli pamětníci, dnešní studenti i politici u památníku v Nerudově ulici.

Pro středoevropský prostor je, vzhledem k jeho poloze, typická nestabilita a častá ztráta svrchovanosti. Na ni pak odpovídá obviňováním vlastních elit a sousedů nebo rozdmýcháním nenávisti a kritikou západních mocností, kterou ještě vyostřila komunistická perioda. V rozhovoru pro ČT24 to uvedl francouzský historik Antoine Marès, jenž se na dějiny střední Evropy specializuje a kterému v Česku před nedávnem vyšla životopisná studie o Edvardu Benešovi.

Období druhé republiky zůstává pozapomenuto v sevření dvou historických milníků, mnichovské dohody a vyhlášení protektorátu. Necelých šest měsíců na přelomu let 1938 a 1939 si přitom zaslouží pozornost. Právě před 80 lety Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, který fakticky ukončil parlamentní demokracii v Česko-Slovensku a posunul zemi k autoritářskému zřízení. Spolu s rozpadem politického systému mezi Čechy rostla nesnášenlivost a xenofobie.

Kopie posmrtných masek zakladatelů samostatného Československa zamíří na konci listopadu jako dar izraelskému lidu při oficiální státní návštěvě Izraele. Sádrové odlitky tváří Tomáše G. Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika postupně vznikají v několika sadách v konzervátorské dílně Vlastivědného muzea v Olomouci.

Přesně před osmdesáti lety, 22. října 1938, odcestoval bývalý československý prezident Edvard Beneš do Velké Británie. Do exilu odešel poté, co se vzdal postu hlavy státu kvůli mnichovské dohodě. Politicky aktivní být ale zpočátku nesměl, Británie byla totiž odhodlaná územní požadavky Adolfa Hitlera respektovat.

Marné úsilí Čechů a Slováků o rovnoprávné postavení v rámci habsburské monarchie vyústilo během první světové války v rozhodnutí Rakousko-Uhersko opustit. Vůli založit vlastní stát vyjadřovala Washingtonská deklarace, kterou 18. října 1918 publikovala prozatímní exilová vláda v čele s Tomášem Garriguem Masarykem.

„Mám plán pro všechny případy,“ tvrdil Edvard Beneš ještě před mnichovskou konferencí. Později lidé sarkasticky dodávali: „Plán – aeroplán.“ Po přijetí mnichovské dohody totiž Beneš 5. října 1938 jako prezident abdikoval a 22. října odletěl nejdříve do Velké Británie a později do Spojených států. Podle kritiků tím utekl od zodpovědnosti v nejhorší možné chvíli – sám Beneš si ale již v té době hledal pozici, ze které by mohl znovu bojovat o svobodné Československo.

Před osmdesáti lety se Evropou proháněla diplomatická smršť, jejímž cílem bylo jediné, totiž odvrátit smršť vojenskou. Ústřední postavou překotných vyjednávání o osudu střední Evropy se stal britský premiér Neville Chamberlain. Tíhu událostí na jeho bedra svalila nerozhodnost francouzská, československá, sovětská i americká. Většina tehdejší společnosti jeho snaze tleskala. Jedním z mála, kdo tušili její marnost, byl Winston Churchill.

Pietní akcí v Sezimově Ústí si lidé v pondělí připomněli sedmdesáté výročí úmrtí Edvarda Beneše. Druhý československý prezident zemřel v rodinné vile manželů Benešových 3. září 1948 ve věku 64 let.

Před 100 lety se Čechoslováci dočkali prvního uznání svého práva na samostatný stát. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil na pláni u východofrancouzského města Darney, kde se tehdy shromáždilo na šest tisíc československých legionářů, aby přísahali věrnost rodícímu se státu. Přijel i francouzský prezident, který při té příležitosti uznal Československou národní radu. Výročí přísahy se od roku 2002 slaví každoročně 30. června jako Den ozbrojených sil České republiky.

Poslední dva čeští prezidenti mají (kromě v poslední době podobných názorů na řadu věcí) i jednu společnou položku v životopise, a je poměrně unikátní. Kromě nejvyšší státní funkce byli i v čele vlády a nějaké parlamentní komory.

Zní to možná jako zvláštní paradox, ale pokud se pečlivě podíváme na životopisy Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy, zjistíme, že ne nepodstatné (možná u každého z nich nejpodstatnější) části svého prezidentství vlastně zastávali, aniž by do prezidentské funkce byli řádně či standardně zvoleni.