Edvard Beneš strana 5 z 5

Přesně před osmdesáti lety, 22. října 1938, odcestoval bývalý československý prezident Edvard Beneš do Velké Británie. Do exilu odešel poté, co se vzdal postu hlavy státu kvůli mnichovské dohodě. Politicky aktivní být ale zpočátku nesměl, Británie byla totiž odhodlaná územní požadavky Adolfa Hitlera respektovat.

Marné úsilí Čechů a Slováků o rovnoprávné postavení v rámci habsburské monarchie vyústilo během první světové války v rozhodnutí Rakousko-Uhersko opustit. Vůli založit vlastní stát vyjadřovala Washingtonská deklarace, kterou 18. října 1918 publikovala prozatímní exilová vláda v čele s Tomášem Garriguem Masarykem.

„Mám plán pro všechny případy,“ tvrdil Edvard Beneš ještě před mnichovskou konferencí. Později lidé sarkasticky dodávali: „Plán – aeroplán.“ Po přijetí mnichovské dohody totiž Beneš 5. října 1938 jako prezident abdikoval a 22. října odletěl nejdříve do Velké Británie a později do Spojených států. Podle kritiků tím utekl od zodpovědnosti v nejhorší možné chvíli – sám Beneš si ale již v té době hledal pozici, ze které by mohl znovu bojovat o svobodné Československo.

Před osmdesáti lety se Evropou proháněla diplomatická smršť, jejímž cílem bylo jediné, totiž odvrátit smršť vojenskou. Ústřední postavou překotných vyjednávání o osudu střední Evropy se stal britský premiér Neville Chamberlain. Tíhu událostí na jeho bedra svalila nerozhodnost francouzská, československá, sovětská i americká. Většina tehdejší společnosti jeho snaze tleskala. Jedním z mála, kdo tušili její marnost, byl Winston Churchill.

Pietní akcí v Sezimově Ústí si lidé v pondělí připomněli sedmdesáté výročí úmrtí Edvarda Beneše. Druhý československý prezident zemřel v rodinné vile manželů Benešových 3. září 1948 ve věku 64 let.

Před 100 lety se Čechoslováci dočkali prvního uznání svého práva na samostatný stát. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil na pláni u východofrancouzského města Darney, kde se tehdy shromáždilo na šest tisíc československých legionářů, aby přísahali věrnost rodícímu se státu. Přijel i francouzský prezident, který při té příležitosti uznal Československou národní radu. Výročí přísahy se od roku 2002 slaví každoročně 30. června jako Den ozbrojených sil České republiky.

Poslední dva čeští prezidenti mají (kromě v poslední době podobných názorů na řadu věcí) i jednu společnou položku v životopise, a je poměrně unikátní. Kromě nejvyšší státní funkce byli i v čele vlády a nějaké parlamentní komory.

Zní to možná jako zvláštní paradox, ale pokud se pečlivě podíváme na životopisy Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy, zjistíme, že ne nepodstatné (možná u každého z nich nejpodstatnější) části svého prezidentství vlastně zastávali, aniž by do prezidentské funkce byli řádně či standardně zvoleni.