Sochy generálů Roberta E. Leea a Stonewalla Jacksona – dvou asi nejznámějších velitelů Konfederace – stály v Baltimoru téměř tři čtvrtě století. Město dlouho zvažovalo, co s nimi, protože podle Afroameričanů symbolizovaly útlak. Nakonec baltimorské sousoší z rozhodnutí radnice padlo, a to po krvavých protestech krajní pravice proti plánu odstranit obdobný památník ve virginském Charlottesvillu v srpnu 2017. V Baltimoru ho nahradila socha těhotné černošky.
Komentář Martina Řezníčka: Amerika se k ranám minulosti nepostavila čelem. Teď se jí divoce vrací
Historie se tehdy psala kvapně, stejně jako se píše během současné, už několikáté vlny odstraňování památníků Konfederace. Likviduje se příznak v naději, že se tím americký pacient zbaví i nemoci. Jako kdyby chtěl člověk léčit tuberkulózu paralenem.
Prezident Donald Trump odmítá na rozdíl od špiček Pentagonu nebo republikány vedeného výboru v Senátu byť jen uvažovat o změně názvu základen pojmenovaných po vůdcích Jihu – například Fort Bragg nebo Fort Hood. Nábožensky založené bělochy na jihu potřebuje v podzimních volbách.
Stejně jako sochy představitelů Konfederace ani základny nevznikly v rozjitřené době těsně po občanské válce. Začaly se objevovat až ve 20. století, kdy už bylo s odstupem jasné, že jejich vztyčení, respektive pojmenování může potomkům otroků působit bolest. Podle stoupenců památníků jde ale o součást dějin, které nelze trhat jako kalendář.
Úhledně zabalená krabička
Říká se, že historii píší vítězové. Severu se podařilo z války vyvinit, jako kdyby Unie na útlaku černochů nevydělávala. Vydělávala, jen si vybojovala ten luxus, že si nad otroctvím mohla umýt ruce. A zvítězil i její koncept dějin: za otrokářství a rasismus mohl Jih, ten jsme porazili, je to historie, už se nás to netýká. Stačí si projít místa spjatá s historií černochů v USA: ať už bojiště z občanské války nebo burzy, kde se s otroky obchodovalo. Na cedulích se skví sterilní, dezinfikovaná verze událostí, za nimiž se Amerika snaží narýsovat tlustou čáru.
Syn se na americké základní škole o otrokářství učil mimo jiné na příkladu Harriet Tubmanové, statečné černošky, která utekla z otroctví a pomohla na svobodu mnohým dalším. V pořádku, americké školství stojí na vstřebávání světa skrz příběhy. Učitelé s žáky ale už nerozebírali důsledky segregace, která začala před vznikem USA a v mnoha podobách trvá dodnes. Ve školství, bydlení, zaměstnání. Pro některé vzdělávací instituce je útlak uzavřenou kapitolou skrytou v úhledně zabalené krabičce politické korektnosti.
Když se ve škole probírala vietnamská válka, dotkl se vyučující svárů jen letmo. Přitom s žáky mohl sednout do autobusu a navštívit památník obětí v centru Washingtonu. Muži, kteří v konfliktu bojovali, se tam stále ochotně dělí o pohledy na jeho spornost. Jen tak vzniká skutečná diskuse, jen tak vzniká kritické myšlení, které se od dětí oficiálně chce. Jenže se jim často servíruje jen mdlý eintopf, který sice nemusí být nutně nutričně chybný, ale neodráží složitost chutí v celé společnosti.
Divoký návrat starých ran
Klíčem k řešení problému je ochota si přiznat, že vůbec existuje. Amerika, jakkoliv v mnoha ohledech úctyhodný projekt, se i přes rasový pokrok nemá k tomu, aby se k ranám postavila čelem. S minulostí, a v tom rozhodně netápe sama, se nevyrovnala. Proto se jí v současnosti tak divoce vrací.
Otroky vlastnila zhruba čtvrtina amerických prezidentů. Náplň nejvyšší funkce upravuje Ústava deklarující rovnost občanů. Sochy představitelů Konfederace, která chtěla Unii rozbít, stojí i v Kongresu, symbolu demokracie a jednoty. Americkému vývozu hodnot, jako jsou nezávislost, svoboda a zodpovědnost, pomáhá pozice supervelmoci, k níž by se země od 19. století nedopracovala bez utlačování menšin.
Odpovědnost za tyto paradoxy nesou obě hlavní politické strany. Ve stavu studené občanské války, která Amerikou zmítá, bude země zpytovat svědomí o to obtížněji. Historik David Tanenhaus označuje za skutečné památníky Konfederace tři dodatky Ústavy, přijaté po občanské válce, které ukončily otroctví a zakázaly odepírání volebního práva na základě rasy.
A mimochodem – sám generál Lee památníky velitelům Jihu odmítal, neboť nechtěl pěstovat kult osobnosti. Tedy přesně to, o co se mnozí dlouho pokoušeli.
Bývalý zpravodaj v USA, nyní zástupce šéfredaktora zpravodajství ČT. Je také autorem knihy „Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou“.
Martin Řezníček