Složitá jednání o německé kapitulaci přinesla kýžený výsledek 7. května 1945. Diplomatické pole bylo už jedním z posledních, která Německu ještě zbývala, ale nakonec neuspělo ani na něm. Kapitulace byla úplná a bezpodmínečná. Navíc byla dvojí. U prvního podpisu v Remeši totiž chyběl řádně pověřený sovětský zástupce, akt se proto znovu opakoval v Berlíně, kde dokument podepsali vrchní němečtí velitelé. Nešlo pouze o uspokojení ega vítězných vojevůdců, ale především o symboliku. Zatímco kapitulaci v první světové válce podepsali poměrně málo významní němečtí politici-civilisté, v roce 1945 se již oficiálně vzdali vrchní velitelé.
V noci na 7. května 1945 podepsal Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci Německa od večera dalšího dne. Remešský podpis ukončil jednání, do kterých přitom Německo vstupovalo s ambicí vykřesat z nich, co se dá, a pokud možno vnést nesvár mezi spojence. „Zadání znělo: Podepište kapitulaci se západními spojenci, nikoli se Sověty. Chtěli obrátit západní spojence proti Sovětskému svazu,“ přiblížil původní cíle německé diplomacie historik Jan Němeček. Hans-Georg von Friedeburg, který jednání za Německo vedl, však neuspěl. Vrchní velitel expedičních spojeneckých vojsk Dwight Eisenhower separátní příměří odmítl a v souladu s jaltským usnesením trval na úplné a bezpodmínečné kapitulaci.
Týden po Hitlerově smrti, kdy již Německo leželo v troskách a jeho poslední větší bojeschopné uskupení vězelo ve svírajících se kleštích na českém území – kde navíc vypuklo protiněmecké povstání – tak Německu již nezbylo nic jiného než vzdát se bez jakýchkoli dalších požadavků. A tak 7. května 1945 ve 2 hodiny a 41 minut došlo k historickému okamžiku, který bezprostředně předznamenal konec největšího krveprolití v dějinách Evropy. S podpisem kapitulace na velitelství západních spojenců v Remeši však nebylo vše v pořádku – chyběl u něj totiž oficiálně pověřený sovětský zástupce. „Byl tam přítomen generál Susloparov, který byl pouze šéfem sovětské vojenské mise u vrchního velení expedičních spojeneckých sil,“ upřesnil Jan Němeček. Dodal, že se Susloparov ještě před podpisem pokusil získat instrukce z Moskvy, zda jeho přítomnost postačí, ale jeho snaha neuspěla. „Bohužel odpověď z Moskvy nepřišla. Přišla až v okamžiku, kdy smluvní akt byl už podepsán,“ poznamenal historik. V Remeši dokument podepsal náčelník operačního štábu německých sil Alfred Jodl, náčelník Eisenhowerova štábu Walter Smith a Ivan Susloparov.
Dává se všem na vědomí… Ale jak?
Když byla kapitulace podepsána a 8. května večer měly ustat boje, objevil se zásadní problém – jak o tom dát vědět na frontu, zejména jednotkám, které byly do značné míry odříznuté. Největší německá síla tehdy byla na českém území a nebylo jasné, zda se k jejímu velení informace dostala. „Proto Američané z Plzně vyslali 7. května misi do Velichovek za maršálem Schörnerem, aby mu předala do rukou kapitulační usnesení,“ popsal Jan Němeček. I tak se ale zpráva o příměří k mnoha jednotkám nedostala – nebo ji němečtí vojáci ignorovali. Boje v Praze skončily až 9. května a závěrečná bitva druhé světové války, která proběhla u Milína, skončila až v noci na 12. května.
Opakování nutné, zaznělo z Kremlu. Šlo i o symboliku
Protože se ukázalo, že je Susloparov ve Stalinových očích příliš nízká šarže na to, aby přijal německou kapitulaci, bylo nutné zorganizovat ještě jeden oficiální akt, při kterém dokument podepsali vrchní velitelé německých ozbrojených sil a přítomen byl i maršál Sovětského svazu Georgij Žukov. „Stát, který zaplatil více než dvěma desítkami milionů ztrát, by neměl být přítomen u podpisu závěrečného aktu svým reprezentativním zástupcem? (…) To byl zcela regulérní požadavek,“ zdůraznil ovšem Jan Němeček.
Situaci tak nelze vnímat jako Stalinovu úchylku, šlo nejenom o spravedlivé doplnění, ale také o „divadlo“ pro Němce. Když v roce 1918 podepisovali němečtí zástupci v Compiegne příměří, dorazili vojáci s poměrně nízkými hodnostmi spolu s politiky-civilisty, rovněž bez vrcholných funkcí. Misi vedl Matthias Erzberger, jehož politickým vrcholem posléze byla funkce vicekanceléře. V důsledku mnoho Němců považovalo porážku v první světové válce za dílo politiků a nikoli skutečnou vojenskou porážku. Když ale v Berlíně-Karlhorstu připojili k Jodlovi své podpisy vrchní velitel pozemních sil (wehrmachtu) Wilhelm Keitel, velitel vzdušných sil (luftwaffe) Hans-Jürgen Stumpff a již zmíněný Hans-Georg von Friedeburg, který byl na konci války velitelem válečného námořnictva (Kriegsmarine), bylo tentokrát jasné docela každému, že je Německo na hlavu poraženo.
Každý slaví v jiný den, „na vině“ je časový posun
Berlínská slavnost proběhla v noci z 8. na 9. května. Na rozdíl od často zastávaného názoru není však dvojí podpis kapitulace důvodem, proč se v zemích bývalého Sovětského svazu a dříve též ve východní části střední Evropy slavil výroční den 9. května, zatímco ve zbytku Evropy již 8. května. Důvod tohoto rozporu má důvod zcela přízemní a přirozený. „Kapitulační akt vstupoval v platnost 8. května ve 23:01. To je ovšem středoevropský čas. Moskevský čas je posunutý, tedy už na 9. května. Proto sovětská strana slaví jako den vítězství právě 9. květen,“ vysvětlil Jan Němeček.
Ani 8., ani 9. květen ale není dnem, kdy skončila druhá světová válka. V té době probíhaly krvavé boje na Okinawě a válka v Pacifiku pokračovala ještě tři měsíce. Japonsko vyhlásilo kapitulaci 15. srpna (slavný podpis na bitevní lodi Missouri ale proběhl až 2. září). Až tehdy válka, která stála životy nejméně 60 milionů lidí, skončila.
Znění kapitulace z Remeše:
„My, níže podepsaní, jednající z pověření německého vrchního velení, vzdáváme tímto bezpodmínečně vrchnímu veliteli spojeneckých expedičních sil a současně sovětskému vrchnímu velení všechny ozbrojené síly na pevnině, na moři i ve vzduchu, které jsou dnešním dnem pod německou kontrolou.“
Podepsáno v Remeši ve 2:41 dne 7. května 1945.
