V britské National Gallery v Londýně začala dosud největší samostatná výstava francouzského malíře Paula Gauguina. Ve svých dílech světu poodhalil krásu polynéské přírody i bretaňského folkloru. Gauguin byl vůdčí osobností malířského syntetismu i enfant terrible světové kunsthistorie a oboje do současné výstavy silně promlouvá. Slavného malíře mnozí kritizují, zvláště kvůli jeho přístupu k ženám.
Zásadní výstavě předcházela ještě před zahájením debata nikoliv o uměleckých kvalitách, nýbrž o Gauguinově soukromí. Kontroverzní je hlavně jeho tahitská epizoda, která je zároveň klíčovou součástí expozice.
Do tehdejší francouzské kolonie malíř odcestoval poprvé v roce 1891. S místními navazoval také milenecké vztahy, a to i s velmi mladými partnerkami. Objekty jeho uměleckých vizí či sexuálních fantazií byly často i třináctileté dívky. Dvě z nich si dokonce vzal a měl s nimi děti.
Tato část jeho života dnes budí rozpaky i přímou kritiku. „Je to velmi problematická postava. A když dáváte dohromady takovou výstavu, cítili jsme, že je potřeba odhalit všechny aspekty jeho osobnosti. Pracovat s fakty a nezametat nic pod koberec,“ podotkla asistující kurátorka výstavy Emily Burnsová.
Gauguinova pravnučka: Je třeba vnímat dobový kontext
Podle malířovy pravnučky je ale nutné nazírat celou situaci kontextem tehdejší doby, nikoliv té současné. „Rozumím, že dnes, s hnutím MeToo, je čtyřicetiletý muž a třinácti-, čtrnáctiletá dívka problém. Ale v tehdejších souvislostech byla většina takto mladých dívek v Polynésii vdaných,“ míní Mette Gauguinová, podle které byl Evropan pro chudé Tahiťanky trofejí.
Podobný pohled má i malíř Hynek Martinec, který ve Velké Británii žije a v National Gallery vystavoval. Hnutí MeToo reflektoval ve dva roky starém obrazu Poslední portrét Harveyho Weinsteina. „Propojil jsem to s barokním malířem Rubensem. Odkazuje to na vztah muže a ženy a chtěl jsem to ne atakovat, ale propojovat a vytáhnout na povrch myšlenku, že tyto věci tu byly od nepaměti,“ přiblížil český malíř.
Kunsthistorik: Ženské tělo vyjadřuje princip krásy
S výstavou se znovuotevírá i další, univerzálnější téma: je nahé ženské tělo běžným uměleckým archetypem, nebo stereotypním přežitkem?
Podle kunsthistorika Jana Royta je hlavní umělecká podstata díla a o objekt ani tolik nejde, i když je to zrovna dnes tolik probíraná ženská nahota. „Ženské tělo vyjadřuje nějaký princip krásy v té které době. Já bych to nevnímal tak, jak to dnes někdy vnímáme, to znamená nahota rovná se pornografie, to zkrátka ve výtvarném umění neplatí,“ míní kunsthistorik.
„Když se na ty kritizované portréty nahých žen díváte, vidíte, že to nikdy nejsou jen nahé ženy. Mají v sobě život. Vidíte, že přemýšlí,“ uzavřela malířova vnučka Mette. Svůj názor si návštěvníci londýnské National Gallery mohou udělat až do 26. ledna.
