Téměř pětadvacet let po potopení trajektu Estonia v Baltském moři francouzský soud zamítl žádost přeživších a pozůstalých o odškodnění. Nepodařilo se podle něj prokázat hrubou chybu ani úmysl žalovaných firem, informovala agentura AFP. Při nejhorším poválečném námořním neštěstí v Evropě tehdy zemřelo 852 obětí.
Podle soudu v Nanterre na předměstí Paříže se žalobcům nepodařilo prokázat, že na neštěstí nesla vinu hrubá chyba či úmysl francouzské certifikační společnosti Bureau Veritas, která vydala lodi osvědčení o způsobilosti k plavbě, ani německé společnosti Meyer-Werft, která v 80. letech plavidlo vyrobila.
Žaloba, k níž se připojilo 1116 lidí – přeživších a pozůstalých po obětech neštěstí – požadovala původně odškodnění ve výši celkem 40,8 milionu eur (přes miliardu korun).
Rozhodnutí soudu ukončilo letité soudní tahanice. Poprvé se žádost o odškodnění u francouzského soudu objevila již v roce 1996.
Trajekt Estonia, dlouhý téměř 160 metrů, v noci z 27. na 28. září 1994 vyplul navzdory nepříznivým podmínkám, vál silný vítr a na moři byly vysoké vlny. Během plavby se utrhla sklopná příď, která chránila vjezd do podpalubí, loď začala rychle nabírat vodu a během půlhodiny klesla jižně od finských břehů pod hladinu.
Z 989 lidí na palubě se jich podařilo zachránit jen 137. Těla většiny z nich zůstala uvězněna ve vraku na dně Baltského moře. Mezinárodní vyšetřovací komise udala v roce 1997 jako příčinu katastrofy kombinaci špatné konstrukce plavidla s velmi nepříznivým počasím.
- Potopení trajektu Estonia, při kterém v noci na 28. září 1994 zahynulo 852 lidí, je největší námořní katastrofou v Evropě od konce druhé světové války. Z 989 pasažérů a členů posádky se z chladných vod Baltského moře podařilo zachránit 137 lidí. Estonie plula z Tallinu do Stockholmu a podle oficiální zprávy se potopila poté, co jí v bouři kvůli nedostatečné údržbě upadl přední příklop a voda se přes otevřenou příď dostala na palubu s auty.
- Desetipalubový a 160 metrů dlouhý kolos Estonia se na svou poslední pouť vydal večer v 19:15 místního času. Na palubě modrobílé lodi bylo tou dobou 38 kamionů, dva autobusy, 34 aut a 803 pasažérů (většina Švédů) spolu se 186 členy posádky. O vyplutí na moře, na němž vichr o síle osmi stupňů Beaufortovy stupnice zvedal vlny, rozhodl kapitán Arvo Andersson. Krátce po půlnoci vlnobití zesílilo a technik zjistil, že na spodní autopalubu zatéká mezerou v odklápěcí přídi, kudy vozy do plavidla najely. Námořníci se pokusili otvor ucpat matracemi a spustili čerpadla.
- V 00:45 se ozvala dutá rána, kdy se patrně vrata utrhla. Řada vyděšených cestujících vyběhla na palubu a radista vysílal nouzový signál mayday. Loď už se znatelně nakláněla. Podpalubí plné vody pak převrátilo trajekt na bok a když hodiny ukazovaly 01:50, ozvala se posádka naposledy. Desítky lidí se nestačily ani probudit ze spánku. Asi 250 osob naskočilo do člunů nebo si navléklo záchranné vesty. V mrazivé vodě (o teplotě asi deset stupňů) však neměli velkou šanci. Za půl hodiny připlul k místu tragédie jiný trajekt, ve tři hodiny dorazil první vrtulník.
- Podařilo se zachránit 138 lidí, z nichž jeden zemřel v nemocnici. Během následujícího měsíce bylo z moře vyloveno 93 mrtvých těl, pozůstatky 94. oběti byly nalezeny 18 měsíců po katastrofě. Ostatní oběti zůstali pohřbeny v mezinárodních vodách; švédská vláda navrhla betonové zakonzervování vraku. Smlouva mezi Švédskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem, Dánskem, Ruskem a Británií, jejichž obyvatelé jsou mezi oběťmi, místo prohlásila za nedotknutelné. Zákaz se ale týká jen signatářských zemí, takže k vraku se dostalo již pár „nezvaných hostů“, mezi nimi i dva plzeňští potápěči Jindřich Böhm a Ivan Kovář.
- Vrak se nachází u pobřeží na jihozápadě Finska v hloubce 80 metrů. Z 852 obětí jich pocházelo nejvíce ze Švédska (501) a z Estonska (285), celkem mělo své občany mezi oběťmi 17 zemí světa.
- Trajekt byl postaven v německé loděnici Meyer v Papenburgu v letech 1979/1980. Před havárií se jmenoval Viking Sally (1980–1990), Silja Star (1990–1991) a Wasa King (1991–1993).
- Teorií o příčině nehody se objevila kromě oficální zprávy celá řada. Kromě mezinárodního zločinu a pašování drog či plutonia se hovoří i o mstě tajných služeb za to, že se v Estonii odvážel z Pobaltí do Švédska vojenský materiál. Koncem roku 2004 vyšla najevo informace (v lednu 2005 soudem potvrzená), že v trajektu Estonia se 15 a devět dnů před katastrofou vojenský materiál opravdu přepravoval – údajně se jednalo o ruskou či někdejší sovětskou vojenskou elektroniku z Pobaltí.
- O těchto tajných transportech věděla i švédsko-finsko-estonská vyšetřovací komise, ustavená krátce po neštěstí, která je však v závěrečné zprávě v roce 1997 zamlčela. Podle komise se Estonia potopila kvůli konstrukční chybě, jež se jí stala osudnou v prudké bouři, a kvůli nedostatečné údržbě (Estonia byla v provozu 14 let). Zjistilo se také, že majitel lodi, estonsko-švédská firma Estline (v níž měla majetkovou účast i estonská vláda), se pokusil utajit několik technických nedostatků v ukotvení téměř šedesátitunových vrat. Na vině byla podle komise i posádka, která podcenila vážnost situace.
- Odborníkům se dosud nepodařilo objasnit, proč šla Estonia ke dnu tak rychle (za necelou hodinu). „Trajekt ale nemůže jít tak rychle ke dnu jen proto, že se na autopalubu dostane voda,“ napsal například profesor Olle Rutgersson z Göteborgu, podle něhož nelze vyloučit ani výbuch. O explozi se prý zmiňovala i řada z přeživších a i potápěči nalezli ve vraku otvory, které podle britských expertů nemohly být způsobeny jinak než explozí.
