Po dlouhé nemoci zemřel Jaroslav Erik Frič, básník, nakladatel, hudebník a organizátor kulturního života. Bylo mu 69 let. Jeho zdravotní stav se zhoršil před několika lety, kdy upadl do kómatu. Po částečném zotavení se vrátil k tvorbě i komentování veřejného života.
Zprávu o Fričově smrti v pátek ráno přinesli violoncellista Josef Klíč, který se s básníkem přátelil a spolupracoval, a také vydavatel undergroundové hudby Vladimír Lábus Drápal.
Podle básníka a kulturního editora ČT Karla Škrabala psal Frič spolu s poezií také „nesmazatelné verše kulturního dění nejenom v Brně“. „Ať už tomu říkáme underground, kulturní podhoubí nebo jakkoli jinak, je to on, koho by malíř namaloval na kapitánském můstku této fregaty. Erik poezii nejenom psal a vydával. On ji a pro ni žil,“ připomněl Škrabal.
Jaroslav Erik Frič se narodil 14. srpna 1949 v Horní Libině u Šumperka. Filozofickou fakultu v Brně absolvoval v roce 1974, ale nesmířený s režimem se vyučil číšníkem, vystudoval hotelovou školu a do roku 1989 pracoval po hospodách. Současně se však věnoval kultuře a od konce šedesátých let vydával s přáteli samizdaty a sborníky.
Votobia a Vetus Via
Po sametové revoluci pak založil nakladatelství Votobia a brzy na to Vetus Via. Angažoval se ve prospěch menšin a národní paměti, organizoval festivaly a dlouhodobé projekty, například Potulnou akademii nebo permanentní festival Uši a Vítr.
Je držitelem Ceny města Brna a opakovaně získal nominaci na cenu Magnesia Litera za blog roku za Pasáže, deník pro umění, kritiku, život.
Doma byl především v prostředí malých klubů a festivalů poezie a hudby. Organizoval je, uváděl, vystupoval na nich se svými texty, často ve spolupráci s undergroundovými hudebníky. Snažil se mladým lidem otevírat nové kulturní obzory.
„Byla to nejdůležitější osobnost moravské kultury. Říkám moravské ne proto, že bych podceňoval jeho důležitost v celostátním kontextu, ale protože byl hrdý Moravan. Zanechal tu stopu v téměř všech segmentech kultury, vytvořil to, čemu se v Brně říká klubová scéna. Bytostně potřeboval vycházet ven a komunikovat se světem,“ vzpomíná hudebník Tomáš Vtípil.
Dva revolvery: víra a zdravý rozum
„V hospodách, kde jsem patnáct let pracoval a mnoho let tam strávil ‚neprofesionálně‘, jsem potkal spoustu moudrých lidí, na rozdíl od politiky, kde jsem, až na několik čestných výjimek, narazil jen na převlekáře, bezcharakterní užitkovce, hrající jedinou významnou hru, a to malou domů,“ vyprávěl sám Frič v roce 2003.
V nedávném rozhovoru pro web H70 se přihlásil k jezuitskému doporučení, že člověk má mít u pasu dva revolvery: víru a zdravý rozum. „To první jsme poztráceli cestou dějinami, to druhé mizí vůčihledě jakoby den za dnem,“ varoval tehdy Frič.
Je mimo jiné autorem sbírek Kolotoče bílé hlasy nebo Houpací kůň šera a jiné básně. Po roce 2000 propojoval poezii s hudbou. Výbor z jeho deníkových zápisů vyšel v několika svazcích pod hlavičkou Psáno na vodu palbou kulometnou I–IV (2013–2017).
