Americký prezident Donald Trump má ambiciózní vizi: USA jednají s představiteli osmi arabských zemí o vzniku protiteroristické a protiíránské aliance, jež by zajistila bezpečnost Blízkého východu. Podle expertů je však uskutečnění plánu nepravděpodobné. Arabské státy rozděluje celá řada politických a ideologických sporů. Jednou z aktuálních překážek je i blokáda Kataru. Pokud by „arabské NATO“ vzniklo, nejsilnější armádu by měl jednoznačně Egypt, nejvyšší výdaje na obranu pak Saúdská Arábie.
Trump sní o „arabském NATO“. Egypt, Saúdská Arábie a další by poskládaly armádu s dvěma miliony lidí
Pokusy o vytvoření vojenských paktů mezi arabskými zeměmi v minulosti nedopadly příliš úspěšně. Třeba války vedené proti židovskému státu skončily pro arabské koalice spíše ponížením, připomíná britský Economist. Snahu o sjednocení a ekonomickou spolupráci si dala za cíl Rada pro spolupráci v Perském zálivu (GCC), která vznikla v roce 1981 a tvoří ji šest ropných producentů.
Tato politicko-ekonomická unie vytvořila o několik let později ozbrojené síly zvané Štít poloostrova, jejichž úkolem je odstrašovat a reagovat na případné hrozby vůči GCC. Štít se ale ve válce v Perském zálivu (1990–1991) ukázal jako neužitečný, naopak následovaly přeshraniční střety mezi saúdskými a katarskými vojáky, upozorňuje Economist.
Saúdská armáda
Boj proti teroru jako středobod zájmu
Konkrétnější idea vytvoření jakési společné arabské síly, „arabského NATO“, byla odsouhlasena v roce 2015 na summitu Ligy arabských zemí, její podoba ale zatím zůstává nejasná. Skupinu by nicméně měl vést Egypt a sídlo by měla mít v Saúdské Arábii.
V minulých letech spojil řadu arabských zemí boj proti radikálům z Islámského státu v Iráku a Sýrii. Protiteroristickou vojenskou alianci muslimských zemí, jejíž vznik ohlásil v prosinci 2015 saúdský ministr obrany, nyní tvoří desítky zemí a mnohými je vnímána především jako sunnitská síla namířená nejen proti teroristům, ale také k omezení íránského vlivu v oblasti – a naopak posílení vlivu Rijádu.
Porovnání vojenské síly
Economist se domnívá, že „arabské NATO“ by mohlo fungovat na půdorysu této nové protiteroristcké aliance a vojenského orgánu Ligy arabských států - Rady společné obrany, jež sestává z ministrů zahraničí a obrany, přičemž závazná usnesení přijímá dvoutřetinovou většinou.
Plán společných arabských sil má oporu v současné americké administrativě. Prezident Donald Trump zamířil loni na jaře do Rijádu na svou vůbec první zahraniční cestu a sjednal tam dohody ve zbrojní a hospodářské oblasti za stamiliardy dolarů. I po letošní vraždě opozičního novináře Džamála Chášakdžího v Turecku Trump trvá na nevině saúdského režimu a zrušení dodávek zbraní odmítá.
Šéf Bílého domu, který nedávno zavedl nové sankce proti Íránu, prosazuje vznik „arabského NATO“ dlouhodobě. Bílý dům v červenci potvrdil, že už několik měsíců pracuje na konceptu aliance se svými regionálními partnery. Koncem září se pak šéf americké diplomacie Mike Pompeo setkal se zástupci šesti států GCC, Egyptem a Jordánskem.
Jordánská armáda
Následně oznámili vznik Blízkovýchodní strategické aliance (MESA), jejímž hlavním cílem má být boj proti terorismu, uklidnění situace v Sýrii, potažmo na celém Blízkém východě, ale také zastavení „íránské agrese“. Další summit by se měl konat v lednu.
Nejvíc vojenské techniky má Egypt, menší státy značně zaostávají
Pokud by „arabské NATO“ tvořilo osm zemí, roční výdaje na obranu by překročily celkem 100 miliard dolarů, píše Economist. Přímý rozpočet NATO je přitom asi 1,65 miliardy dolarů – celkové výdaje na obranu všech zemí klasického NATO ale dosahují skoro bilionu dolarů.
Geopolitika Blízkého východu se v poslední době opět bipolarizuje – je tu osa proíránská a osa protiíránská. Ztělesněním této protiíránské osy je právě společné vojenské cvičení. Jsou to státy, které jsou sice uvnitř odlišné, v mezinárodní politice ale mají společné to, že se do určité míry spoléhají na Západ, zejména americké vedení v globální politice.
Předzvěstí vzniku nové arabské aliance bylo listopadové vojenské cvičení Arabský štít v Egyptě, jehož se zúčastnily jednotky šesti zemí. Kromě Egypta ještě Saúdské Arábie, Emirátů, Kuvajtu, Bahrajnu a Jordánska. Omán a Katar chyběly.
Pokud by taková aliance reálně vznikla, jednoznačně nejsilnější armádu by měl Egypt, který disponuje více než 454 tisíci vojáky připravenými k boji, skoro pěti tisíci tanky a více než 15 tisíci obrněnými transportéry, jak ukazují data webu Global Firepower.
Složení sil jádra takzvaného arabského NATO
Saúdská Arábie disponuje oproti Egyptu asi polovičním počtem vojáků, necelou čtvrtinou tanků a třetinou obrněných transportérů. Rijád na druhou stranu značně utrácí za obranu – ročně necelých 60 miliard dolarů, zatímco u Egypta to je 4,4 miliardy dolarů. Ve srovnání s ostatními menšími arabskými státy mají vysoké výdaje na obranu rovněž Emiráty (přes 14 miliard dolarů).
Pro srovnání: Írán dává ročně na obranu přes šest miliard dolarů. Islámská republika má k dispozici asi 543 tisíc aktivních vojáků, podle dostupných dat ale jinak v otázce kusů vojenské techniky zaostává za Egyptem i Saúdskou Arábií.
Výdaje na obranu v rámci takzvaného arabského NATO
Vojenská síla Íránu
Experti ve vytvoření „arabského NATO“ příliš nevěří. „Samotná myšlenka výraznější jednoty mezi důležitými arabskými zeměmi nemá v moderní historii příliš precedens, takže i současná idea nějaké vojenské aliance bude pravděpodobně narážet na různé antagonismy mezi jednotlivými zeměmi a jejich politickými vůdci,“ míní expert na Blízký východ Marek Čejka z Mendelovy univerzity v Brně.
Jablko sváru? Od Muslimského bratrstva po spor s Katarem
Problémů spojených se vznikem spojených arabských sil je hned několik, upozorňuje Economist. Zaprvé se menší státy obávají ztráty kontroly ve prospěch větších států. Zatímco v šedesátých letech vzbuzoval obavy Egypt, dnes je to hlavně Saúdská Arábie vedená ambiciózním korunním princem Muhammadem bin Salmánem.
Navíc arabské země vnímají íránskou hrozbu odlišně. Zatímco Rijád s Emiráty razí cestu tvrdé politky, Kuvajt či Omán jsou opatrnější.
Napětí mezi arabskými státy vyvolává rovněž rozdílná definice extremismu, což je dobře vidět na postoji k Muslimskému bratrstvu. Zatímco Bahrajn, Kuvajt, Jordánsko a Katar umožnily hnutí legálně působit v domácí a zahraniční politice, Egypt, Omán, Saúdská Arábie a Emiráty proti němu bojují a snaží se omezit jeho vliv v celém regionu, uvádí v komentáři stanice Al-Džazíra, jež sídlí v Kataru.
List Financial Times zase upozorňuje na rozdílná stanoviska arabských států, pokud jde o válku v Jemenu. Státy GCC vedené Saúdy a podporované USA vedou válku po boku tamní vlády proti šíitským povstalcům s vazbami na Írán. Egypt se ale v krvavých bojích odmítl víc angažovat a poslat do Jemenu větší množství vojáků. Arabské země nebyly schopny šíitské rebely definitivně porazit od roku 2015, kdy začaly s nálety.
V tomto okamžiku jsou plány pro vytvoření (arabské vojenské aliance) MESA velmi nereálné vzhledem k nedostatku vojenských schopností těchto arabských států, jak dokládá katastrofální kampaň v Jemenu, stejně jako politické a ideologické spory mezi šesti členy GCC, Egyptem a Jordánskem.
Napjaté vztahy má s Rijádem Kuvajt kvůli sporu o dvě sdílená ropná pole v takzvané neutrální zóně. Kuvajt v říjnu podle zdrojů Financial Times odmítl rezoluci navrženou saúdským korunním princem, jež měla situaci řešit. Místo toho uzavřel novou obrannou dohodu s Tureckem.
Největší překážku ale představuje pro vznik „arabského NATO“ spor mezi arabskými státy ohledně Kataru. Saúdská Arábie, Emiráty, Bahrajn a Egypt zahájily před rokem a půl diplomatickou a ekonomickou blokádu Kataru kvůli údajné podpoře terorismu a vazbám na Írán. Katar je přitom členem GCC, stejně jako pět arabských zemí, jež by mohly tvořit vojenskou alianci. Katar obvinění a ultimáta odmítá, kvůli bojkotu se navíc jeho vazby na Teherán zúžily – Írán do emirátů dodává mimo jiné potraviny.
Expert: USA by neměly podporovat jednu stranu, pomohly by tím Rusku
Spojené státy se kvůli blokádě ocitly v obtížné situaci, protože největší americká letecká základna na Blízkém východě, al-Udeid, leží právě v Kataru. Loni v říjnu USA kvůli sporu vycouvaly ze společného vojenského cvičení se státy Zálivu. Koncem letošního léta na druhou stranu oznámily rozšíření letecké základny v emirátu a stále se snaží o mediaci sporů mezi Katarem a jeho rivaly.
Bezpečnostní analytik Tomáš Pojar z CEVRO Institutu vidí kvůli řadě překážek vznik „arabského NATO“ pesimisticky. „K větší koordinaci dojít může, vznik skutečné blízkovýchodní aliance podobné NATO však reálný není,“ míní Pojar, který byl v minulosti velvyslancem v Izraeli.
Podle Čejky politická situace po arabském jaru ještě zvýraznila spory mezi Saúdskou Arábií a Íránem jako regionálními velmocemi. „Začaly k získávání spojenců využívat i rozdílů mezi sunnitským a šíitským pojetím islámu. Pokud však bude myšlenka nějaké regionální vojenské aliance postavená právě na zvýrazňování těchto rozdílů, bude to pro region a jeho obyvatele v dlouhodobém důsledku destruktivní, neboť to bude nadále prodlužovat už tak velmi silné mezikonfesní krveprolévání,“ obává se Čejka.
„Jediná naděje Američanů, jak se stát v oblasti Blízkého východu opět vlivnými a alespoň do určité míry důvěryhodnými, je posílení politiky vyvažování zájmů mezi jednotlivými velmocemi, nikoliv podpora jedné konkrétní strany. Jednostranná podpora totiž donutí jejich oponenty, hlavně Írán, Sýrii a některé další země, přiblížit se ještě více tradičním americkým oponentům, tedy hlavně Rusům. Naopak zmiňované vyvažování je schopné oslabit regionální zájmy Ruska a dalších mezinárodních aktérů, jako je Čína nebo Indie,“ myslí si Čejka.
Postoj Ruska ke vzniku protiíránské arabské aliance je přitom komplikovaný. „Ačkoli by to mohlo prizmatem bipolarity vypadat tak, že Rusko bude zásadně proti – a Rusko skutečně je v mnoha ohledech spojencem Teheránu – tak Egypt má stále bližší a užší vztahy s Ruskem. Nedávno se konalo společné egyptsko-ruské cvičení, takže to není tak zrcadlové, že by Rusko říkalo ne a USA ano,“ upozornil začátkem listopadu zpravodaj ČT David Borek.
Teherán vznik arabské aliance kritizuje. Jde podle něj o snahy odsouzené k nezdaru a „stínohru Washingtonu“, říká Borek. „Írán to označuje v podstatě za reprízu Bagdádského paktu, popřípadě organizace CENTO, což byly dvě organizace, které fungovaly na Blízkém východě v 50. až 70. letech. Jejich členem byl do islámské revoluce i Írán. V očích současného establishmentu v Teheránu byly prodlouženou rukou amerického imperialismu,“ uvedl zpravodaj.
Za přidruženého člena aliance lze podle Borka de facto považovat Izrael, který se ale listopadových manévrů v Egyptě formálně neúčastnil. Vztahy mezi židovským státem a Rijádem se v poslední době mírně oteplily, hlavně kvůli společnému nepříteli, jímž je právě Írán. „Izrael má dnes s Rijádem a Káhirou při srovnání s posledními desetiletími v zásadě velmi dobré vztahy. Pokud by to tak zůstalo i nadále, Izrael by neměl s větší koordinací mezi Rijádem a Káhirou problém,“ míní Pojar.
Saúdové pomáhají jemenské vládě v boji proti šíitským povstalcům