Azovské moře a Kerčský průliv, který se stal dějištěm posledního vážného střetu mezi Ukrajinou a Ruskem, představovaly potenciální ohnisko konfliktu už od rozpadu Sovětského svazu. Kyjev a Moskva se v případě této strategické oblasti – přiléhající k neméně strategickému Krymskému poloostrovu – navíc nikdy nedohodly na rozhraničení námořních prostor.
Spor Ruska a Ukrajiny o Kerčský průliv je dlouhodobý. Otevřený střet hrozil už před patnácti lety
Azovské moře a Kerčský průliv jsou v rámci černomořského regionu klíčovými oblastmi pro Kyjev i Moskvu. Azovské moře spojuje se světem průmyslové a zemědělské podniky z východu Ukrajiny a ze zdejších přístavních měst Mariupol a Berďansk se vyváží uhlí, kovy, obilí či hnojiva.
Necelých sto kilometrů dále na východ se pak nachází ruský přístav Taganrog, důležitý obchodní uzel jihozápadu Ruska. Vody Azovského moře navíc omývají jih Donbasu, ukrajinského regionu, kde se v uplynulých téměř pěti letech odehrává ozbrojený konflikt mezi Kyjevem a Moskvou podporovanými separatisty.
Azovské moře, které je s maximální hloubkou čtrnáct metrů nejmělčí na světě, je také pro obě země významnou oblastí rybolovu a nacházejí se v něm zdroje zemního plynu. Kromě obchodu je moře důležitým přepravním prostorem i pro osobní lodní dopravu. S Černým mořem ho pak spojuje strategický Kerčský průliv.
Krymský polostrov
Válku mohla spustit už stavba ruské hráze
Zatímco na vymezení vzájemné pozemní hranice se Ukrajina a Rusko definitivně dohodly v roce 2003, rozhraničení námořních prostor včetně Azovského moře a Kerčského průlivu dosud zůstalo nevyřešeno.
Ukrajina požadovala v oblasti tvrdou delimitaci hranice a vymezení státní svrchovanosti každého ze států nad těmito prostorami. Rusko naopak prosazovalo, aby Azovské moře a Kerčský průliv rozhraničeny nebyly a staly se místo toho vnitřními vodami obou států, které by je využívaly společně.
Situace se vyhrotila na podzim 2003, kdy Rusko začalo budovat hráz mezi územím ruského Tamaňského poloostrova (Krasnodarský kraj) a ukrajinským ostrovem Tuzla ležícím v Kerčském průlivu. Severozápadní pobřeží ostrova je vzdáleno pouhé čtyři kilometry od Krymu a právě v této čtyřkilometrové úžině (Kerč-jenikalský plavební kanál) se s ohledem na hloubku a stavbu dna nachází hlavní plavební trasa průlivu.
Hráz měla nahradit původní kosu, která kdysi Tuzlu spojovala s ruským územím. Velká bouře z roku 1925 ji ale spláchla a vznikl tak ostrov. Ten byl ve 40. letech administrativně „odebrán“ Krasnodarskému kraji a připojen k tehdy ještě ruskému Krymu, s nímž se stal roku 1954 součástí Ukrajiny. Převod Krymu Ukrajině ovšem Rusko opakovaně zpochybňuje.
Rusové tvrdili, že hráz je ekologickým dílem, Ukrajinci protiargumentovali, že stavba ohrožuje jejich suverenitu. Na diplomatický tlak Rusko nereagovalo, a stavbu hráze tak až téměř po měsíci zastavilo rozhodnutí tehdejšího ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, který na ostrov Tuzla poslal armádu.
Dohoda podle ruského scénáře
Na konci roku 2003 pak podepsaly Moskva a Kyjev smlouvu, která vycházela vstříc ruskému pohledu na podobu režimu v Azovském moři a Kerčském průlivu. Prohlašovala oblast za vnitřní vody obou zemí, přičemž sporný průliv měl sloužit oběma státům stejným dílem.
Podle dohody mají Azovské moře a Kerčský průliv v současnosti volně využívat obchodní i válečné lodě plující pod ruskou či ukrajinskou vlajkou. Obchodní plavidla třetích zemí pak mohou volně proplouvat oblastí do ukrajinského nebo ruského přístavu či opačným směrem. Válečné lodi třetích zemí už ale potřebují ke vstupu do oblasti oficiální pozvání nebo souhlas jedné ze stran, která se na tom musí shodnout s druhou stranou.
Přestože dohoda také předpokládala i rozhraničení Azovského moře, přesně podle požadavků Ukrajiny, k vymezení hraniční linie už nedošlo.
Tímto způsobem si Ruská federace pojistila nejenom svobodu průchodu Kerčským průlivem, ale i efektivní uzavření Azovského moře pro některé nevítané hosty, například z řad potenciálních spojenců Ukrajiny ze zemí NATO.
Most brání plavbě velkých lodí
Přestože dohoda stále platí, po anexi Krymu v roce 2014 získalo Rusko kontrolu nad oběma břehy Kerčského průlivu a tvrdí, že nelegálně zabraný ukrajinský poloostrov a přiléhající vody jsou ruským teritoriem. Azovské moře považuje za své vnitřní moře, což Ukrajina odmítá.
Napětí v oblasti ještě zvýšilo v roce 2016 zahájení stavby ruského mostu, jenž překlenuje Kerčský průliv na anektovaný Krym a vede i přes výše zmíněný ostrov Tuzla. Kvůli stavbě byl průplav několik dní uzavřen pro obchodní lodě, což způsobilo ztráty ukrajinským přístavům. Devatenáct kilometrů dlouhý most letos v květnu osobně otevřel ruský prezident Vladimir Putin.
Ruský most na Krym vedoucí přes ostrov Tuzla
Kyjev označuje stavbu mostu za nelegální a podal kvůli ní na Rusko žalobu ke Stálému rozhodčímu soudu v Haagu, který by měl věc posoudit příští rok. Pod mostem navíc neproplují lodě vyšší než třiatřicet metrů, což Ukrajina považuje za součást obchodní šikany.
Zatýkání rybářů a blokády lodí
Ještě před otevřením mostu si ruská a ukrajinská strana vzájemně zadržely rybářské lodi. Ukrajina nejprve letos v březnu zastavila v Azovském moři krymskou rybářskou loď registrovanou na Ukrajině, ale plující (tedy podle Kyjeva ilegálně) pod ruskou vlajkou a zatkla posádku.
Rusko pak začátkem května zadrželo v Černém moři ukrajinskou rybářskou loď a její posádku s odůvodněním, že nelegálně lovila v oblasti, kterou Rusko považuje za svou výlučnou ekonomickou zónu.
Po otevření mostu začalo Rusko zastavovat v průlivu ukrajinské i mezinárodní lodě, oficiálně z bezpečnostních důvodů; tajná služba FSB uvedla, že pátrá po potenciálních ukrajinských sabotérech, kteří by se podle ní mohli snažit vyhodit most do vzduchu.
Ukrajinská pohraniční služba letos ohlásila, že Rusko během několika měsíců zastavilo celkem 150 ukrajinských plavidel směřujících do přístavů Berďansk a Mariupol, přičemž některé kontrolovalo i pět dní.
Od zahájení ruských kontrol proplouvajících lodí je pohyb v přístavech částečně paralyzován a podle informací ukrajinských médií se za prvních sedm měsíců letošního roku snížily příjmy plynoucí z přístavů Mariupol a Berďansk oproti loňskému roku téměř o čtvrtinu.
Ruský parlament navíc koncem září schválil zákon, který zmocňuje jednotky národní gardy vykázat cizí lodě z Kerčského průlivu a eskortovat je do speciálního doku, pokud cizí plavidla poruší pravidla navigace.
Přesun lodí Rusko neblokovalo, pak ale zaútočilo
V reakci na ruskou lodní blokádu začala Ukrajina v září posilovat svou vojenskou přítomnost v oblasti; námořnictvo v Azovském moři totiž až dosud neměla. Nejprve dopravila do Berďansku po železnici dva obrněné hlídkové čluny a uspořádala na pobřeží Azovského moře vojenské cvičení. Dále se jí podařilo skrz Kerčský průliv přepravit z Oděsy na západním ukrajinském pobřeží Černého moře do Mariupolu vojenskou záchrannou loď a remorkér.
Lodě sice během přesunu „hlídala“ menší flotila ruských válečných lodí i nízko se pohybující ruská letadla, zastavit se je ale nepokusily.
V případě zatím posledního dějství sporů v Azovském moři Ukrajina oznámila, že ruský útok přišel v mezinárodních vodách. Moskva to odmítá a tvrdí, že ukrajinská plavidla „nezákonně vplula do ruských výsostných vod“.
