Proti fake news jde bojovat dostatečným množstvím informovaných reportérů v terénu a odborným zázemím redakce, neméně důležité je také otevřít mediální domy veřejnosti, aby porozuměla okolnostem vzniku zpráv a ověřování informací. V exkluzivním rozhovoru pro ČT24 to řekl generální ředitel britské BBC Tony Hall. Ptal se Martin Řezníček.
Abych si vypůjčil vaše vlastní slova – je naše novinářská profese v ohrožení?
Myslím, že v různých ohledech ano. Ale také si myslím, že je to nutné. V ohrožení je, protože poprvé v Evropě vidíme, že byli novináři zavražděni. Bohužel jsme si na to zvykli – mimo Evropu i jinde ve světě. A to je problém.
Na novináře se taky bezprecedentním způsobem útočí v sociálních médiích. To je jedna oblast, ve které musíme jednat společně proti takovým praktikám. Na druhé straně je to také nutné, protože ve stále více polarizovaném světě, kde si jednotlivé strany nechtějí naslouchat, média a novináři veřejné služby přinášejí zpravodajství o světě nestranně pro své diváky, posluchače a čtenáře.
V hlučném světě bychom měli být hlasitější
K roli veřejnoprávních médií se dostaneme za za chvíli. Politické tlaky a hrozby, o nichž hovoříte, se nesoustředí jen na západní demokracie, jsou taktéž tady ve střední Evropě, v Polsku nebo v Maďarsku. Jak velké jsou ve Velké Británii a přímo na BBC, v souvislosti s brexitem a vším ostatním?
Vždycky jste pod drobnohledem od politiků ze všech stran.
Ale je to teď jiné?
Situace není kupodivu tak vyhrocená jako během voleb nebo kampaně k referendu o opuštění EU nebo ve věci Skotska. Možná proto, že politické strany mají spoustu práce s událostmi kolem brexitu. Nicméně dnem i nocí jsou tlaky na BBC obrovské. A je důležité, aby naši novináři věděli, že mají podporu, aby se nebáli říct, když je něco špatně. A když se něco daří, nepodlehli tlaku. Protože jsme zde kvůli veřejnosti, ne pro jakoukoliv politickou stranu.
Dělá BBC ještě něco dalšího, aby těmto tlakům čelila?
Musíme být otevřenější, a na tom pracujeme – ohledně tlaku na nás, ale také v tom, v čem spočívá naše práce a jaká je ta konkrétní část našeho editoriálního prostředí. A měli bychom hlasitěji říkat: Jsme zde pro naše diváky a posluchače, abychom z veškerého hluku světa vybrali skutečnou pravdu, poskytli zasvěcené analýzy a nejednali za nikoho jiného kromě našich diváků, posluchačů a čtenářů. Sebekriticky si myslím, že bychom v tomto hlučném světě měli být hlasitější víc než v minulosti.
Řekl byste, že tyto hrozby nebo tlaky jsou v této části světa (střední Evropě) víc existenciální než například na Západě?
Takový soud si nedovolím. Ale vím, že když budeme spolupracovat s kolegy z jakékoliv části Evropy, můžeme říct, že v tuto činnost, v tuto práci věříme a děláme ji pro veřejnost. Tak budeme mnohem silnější. A diskuse a hledání způsobů spolupráce představují část odpovědi na vaši otázku.
Polsko a Maďarsko jsou dvě země, kde se situace veřejnoprávních médií výrazně zhoršila – v Maďarsku jde o záležitost let, v Polsku byla změna rychlejší. Obáváte se toho, že v této části světa přicházíte o partnery?
Nehovořil bych o Polsku, Maďarsku ani jiné konkrétní zemi. Chci ale říct, že skutečně nadešla chvíle postavit se za to, co mohou média veřejné služby nabídnout a poskytnout. Ve světě, kde do větší či menší míry dominují americká média – poskytují nám skvělou službu, kterou mám moc rád, a to je důležité, nesnažím se být proti nim – existují oblasti, kde na rozdíl od nich mohou dělat práci média veřejné služby. A o tom bychom jako zástupci veřejných médií měli hlasitěji mluvit. Je skvělé, že máme společnosti jako Apple, Amazon, Netflix, ale také to neznamená, že nastal konec médií veřejné služby, protože můžeme dělat věci, které tyto společnosti nemohou.
Nedávno jste řekl, a teď jste to zopakoval, že BBC je v tom společně s ostatními a že je připravena pomoct. Jak? Bude o situaci mluvit nahlas a postaví se za ostatní, aby se věci, o kterých jsem mluvil, nestávaly v dalších zemích?
Učit se můžete tím, že budeme spolupracovat s lidmi, kteří uvažují stejně. Například příští týden se setkám s ředitelem švýcarské mediální společnosti, který uspěl v referendu proti zrušení veřejnoprávních médií ve Švýcarsku. Hodně se od něj můžeme naučit. Tím, že budeme napříč Evropou diskutovat o tom, jakým hrozbám a problémům čelíme, budeme silnější. Vezměte si ale, s čím se musíme potýkat – s fake news. A u koho a kde jinde hledat protilék na fake news než v médiích veřejné služby? Nejsme nikým placeni, nehájíme žádnou politickou stranu, jsme nezávislí.
Když si vezmete, co dělá EBU v kontextu technologií nebo hudebních a kulturních programů… Tyto věci jinde neuděláte. Silně věřím, že když budeme pracovat společně a stát za hodnotami, ve které věříme, můžeme nabídnout skvělou službu našim zemím a veřejnosti po celé Evropě.
Kontrolovat pravdu jménem veřejnosti
Zmínil jste téma fake news, tedy falešných zpráv. Na nedávné konferenci NewsXchange v Edinburgu jste prohlásil, že chcete, aby se novináři BBC s fake news, dezinformacemi, ať už tomu říkáme jakkoliv, co nejvíc poprali. Jak?
Existuje několik způsobů. Zaprvé stará dobrá novinařina. I v roce 2018 je důležité mít lidi v terénu – reportéry, dopisovatele, kteří mají přehled a vědí, co se děje. Dále je rovněž důležité mít odborníky na politiku, ekonomiku, obchod, vědu, technologii, kteří tomu rozumějí. A to ve světě, kde jsou čím dál důležitější okamžité zprávy, pořád jsme na mobilech, čtyřiadvacet hodin sledujeme zprávy. Že dokážeme poodstoupit a zamyslet se nad tím, zda je to dobře, nebo špatně, to je zásadní.
Nedávno vznikl skvělý dokument od tvůrců, kteří se zajímají o Afriku. Podařilo se nám přesně dohledat, kdo v Kamerunu zavraždil dvě ženy a jejich děti. Vláda říkala, že v tom nemá prsty, ale tvůrci dokumentu zjistili, že to udělali vládní vojáci. A my to prokázali.
Je důležité, že máte kolegy, kteří si najdou čas na odstup k prověření fake news a nalezení pravdy. Také jsme spustili něco, čemu říkáme „kontrola reality“. Každý den zkontrolujeme, zda je pravda, co někdo řekl, například určitá organizace. A když jednáme jménem veřejnosti a testujeme, zda lidé říkají pravdu, zda je pravda zde, nebo jinde, jde o důležitou součást naší role.
Fake news ale bývají atraktivnější než pravda a existuje na to řada studií. Jak chcete dosáhnout toho, aby pravda byla – řekněme – víc sexy?
Řekněme, že někde najdu zajímavý příběh, ale zároveň si říkám, počkat, kam jít, abych zjistil pravdu? Všechny průzkumy mínění ukazují, že právě toto lidé chtějí. Možná tomu nebudete věřit, ale udělali jsme spoustu věcí ke krizi z roku 2008 a ze všeho nejpopulárnější byl internetový článek o pěti tisících slovech, což opět dokládá, že v našem světě okamžitého uspokojení na tabletech a mobilech si i mladí lidé chtějí zprávy ověřit a věnovat čas pochopení problému.
Řekl byste, že mezi klesající důvěrou v média veřejné služby na jedné straně a objemem fake news na straně druhé existuje přímá úměra?
Objem zpráv vás nutí přemýšlet, jak je protřídit. Ve světě hojnosti se správa informací stává velmi důležitou. Kde hledat, co se skutečně děje, jaká je pravda. A to je naše role, naše místo. Můžete být zaplaven tím, co hledáte, a tehdy se obrátíte na média veřejné služby. Do budoucna nám to poskytuje velkou výhodu. A musíme také přemýšlet, jak si udržet důvěru veřejnosti, třeba tím, že budeme otevření ohledně novinářských procesů, a jak zajistit, že se na nás obrátí jako na první. V BBC máme štěstí. Lidé u nás zjišťují, co se děje, pátrají i jinde, ale nakonec skončí u nás. A my se musíme snažit vytvářet smlouvu s veřejností.
Takovou situaci vidíme i tady v Česku – sledovanost, která se nedá zpochybnit – a když se například děje něco politicky důležitého, lidi si vybírají Českou televizi. Nedávno jste také označil za ostudné útoky proti novinářům na sociálních médiích. Je tady případ vaší reportérky Laury Kunsbergové, která chtěla sociální sítě úplně opustit, protože se necítila bezpečně, vám samotnému vyhrožovali smrtí, když jste řešil situaci kolem pořadu Top Gear. Jak moc jsou tedy novináři zastrašováni?
Je to velký problém, který přetrvává, a jak jsem řekl v Edinburghu, musíme společně hledat řešení. Můžeme se postarat o bezpečnost, ale novináři musí také vědět, že mají podporu, když se kvůli své práci octnou uprostřed bouře. Různí kolegové čelili vyhrožování a my jim musíme řádnou podporu zajistit. A musíme být také opatrní v tom, co děláme v sociálních médiích, a jednat správně.
Máte na mysli, abychom něco sami nespustili?
Ne, sociální média ze své povahy věci spouštějí a my musíme s lidmi zacházet jako s lidskými bytostmi a jako novináři se musíme chovat podle toho, co hlásáme.
Když se otevřeme veřejnosti, pochopí, proč si jít pro informace k nám
Pojďme se soustředit na mediální gramotnost. Četl jsem teď článek, shodou okolností na BBC, o experimentu se školáky, tuším, že to bylo ve Walesu, kteří měli oddělit skutečné zprávy od těch falešných. Výsledky byly povzbudivé. Jak chcete, aby se mladí naučili, co je správné a co špatné?
Připravili jsme aplikaci, na které studenti žurnalistiky mohou hrát hru a zároveň se učit tím, že se stanou součástí zpravodajského procesu. Dozvědí se vše, co víte vy a na co si já vzpomínám z praxe: že závodíte s časem a zda je to pravda, nebo ne. Sám jsem si hru zahrál a bavila mě. A co je důležitější, ty mladé to úplně pohltilo.
Tím se vracím k důležité myšlence: musíme být o hodně otevřenější ohledně toho, jak rozhodujeme o zprávách. To, že něco může být pravda ve čtyři, ale v pět se situace jeví jinak. Něco nemusí být pravda, může jít pouze o spekulaci, a mladí lidé si to musí uvědomovat. To je součást našeho velkého projektu, v určité dny provádíme mladé lidi redakcemi po celé Británii, jde o program pro mladé novináře, který už nějaký čas běží a je velmi populární, protože mladí lidé poprvé mohou pochopit tlak ve zpravodajství i to, jak rozeznat fake news od pravdivých zpráv.
Abych navázal na to, co jste řekl, vzpomínám si na několik školení v BBC, kterými jsem prošel. Vždy se opakuje, že být druhý a mít zprávu správně je lepší než první a špatně. Je zajímavé, jak se to stále opakuje po patnácti, dvaceti letech… a ano, stále to platí. Teď zpátky k mediální gramotnosti – nejde jen o děti, jde o starší studenty, střední generaci, ale i padesáti-, šedesáti- a sedmdesátileté. Jak důležitá je obecně?
To, co říkáte, je hodně důležité. Klíčové je vzdělávat nejen příští generaci, aby rozuměla médiím, ale musíme se také soustavně soustřeďovat na starší lidi. Snažíme se, abychom – bez přílišného poučování – byli otevřenější ve svých hodnotách a potížích naší práce. Když se otevřeme, lidé pochopí, proč se na nás obracet nejen v době krize, ale průběžně během dne, týdne, roku. Aby zjistili, co se skutečně děje.
Myslíte si, že veřejnoprávní média přežijí 21. století?
Ano, silně tomu věřím. Protože bojujeme s fake news, reflektujeme kulturní rozdílnost našich zemí lépe než kdokoliv jiný, můžeme skutečně přivést k médiím lidi, kteří by se o ně jinak nezajímali, lidi z různého prostředí, kteří by v médiích jinak nepracovali.
Během posledních pěti šesti let v BBC jsem se naučil, že když někde něco uděláme, třeba v Manchesteru, tak přilákáme nejrůznější lidi. V Cardiffu, hlavním městě Walesu, otevíráme novou budovu naproti hlavnímu nádraží, a je to úžasné, protože najednou tam chce být i univerzita i různé společnosti. Fungujeme jako magnet. A pouze média veřejné služby mají toto společenské poslání.
Zmínil jste Amazon, Netflix a podobné. Co byste pověděl někomu, kdo říká „Nechci platit koncesionářský poplatek. Chci platit za něco, za co platit chci. Nechci platit BBC jen proto, že mám doma televizní příjímač“?
Netflix a Amazon jsou úžasné služby, spolupracujeme s nimi a je to fantastické. Nevím, kolik by to bylo v korunách, ale za 40 pencí denně na domácnost si koupíte celou škálu programů BBC z rozhlasu, televize a on-line, což je bezkonkurenční cena ve srovnání se zbytkem trhu. A to bychom měli více zdůrazňovat.
V lednu se ujímáte vedení EBU, tedy Evropské vysílací unie. Řekl jste, že jednou z priorit je oslovit nové diváky a reagovat na nové způsoby, jak lidi konzumují televizi. Jak toho chcete dosáhnout?
Opět se vracím ke své filozofii EBU, a sice že společně dokážeme mnohem víc než každý zvlášť. V oblasti zpravodajství je spolupráce médií veřejné služby v Evropě úžasná. Sdílíme společné hodnoty, což je skvělé pro všechny diváky. Mnoho se nehovoří o výměnách hudebních pořadů, v Británii můžete sledovat koncert odkudkoli z Evropy a obráceně, to je hodně silné. Musíme se také soustředit i nad rámec spolupráce ve sportu na další oblasti, například na přírodopisné programy, vědu a tak, můžeme sdílet zdroje a ambice. A pak je to technologie.
Když se podíváte na rozpočet na vědu a výzkum některých velkých světových společností, náš rozpočet je malý, ale když se propojíme v rámci EBU, dokážeme významné věci. Všechna média musí rozumět divákům, používat údaje, rozumět algoritmům. Nejsme konkurenti, musíme spolupracovat a více společně využívat zdroje a informace a znalosti, abychom si upevnili společnou pozici.
Sport? Možná nemáme peníze velkých hráčů, ale jsme v kontaktu s diváky
Zmínil jste sport. Patří velké sportovní události jako olympiáda nebo mistrovství světa do veřejnoprávních médií? Víte velmi dobře, jak drahá jsou práva, vyjednávat hromadně je samozřejmě jedna z cest, ale patří tam vůbec?
V Británii musí být ze zákona některé sportovní přenosy k dispozici všem. A kdyby byl sport zpoplatněn a zmizel, lidé by se o něj přestali zajímat. Média veřejné služby mohou sport popularizovat tak, aby se o něm druhý den všichni bavili a sdíleli zážitky, protože to viděl každý. Možná nemáme tolik peněz jako velcí hráči, ale jsme v kontaktu s diváky. A je to důležité i pro sport.
V Británii máme pro sport tři procenta vysílacího času a sleduje ho třicet šest procent diváků, a to proto, že máme právě hlavní přenosy, jako je fotbal nebo rugby, zdarma. Další zajímavost – sport, který Češi patrně moc neznají, kriket, je pro Brity důležitý. Britská kriketová asociace nás kontaktovala, protože zápasy byly dlouho zpoplatněné, a nyní chtějí, abychom je přenášeli, a oživili tak zájem o tento sport mezi mladými a etnicky diverzifikovanými diváky. Jsou o krok před ostatními a uvědomili si, že je tento přístup důležitý.
Kriket to asi nebude… ale je něco, v čem byste chtěl, aby BBC a Česká televize více spolupracovaly?
V EBU máme velké štěstí, že ředitel České televize působí ve výkonném výboru. Odvádí skvělou práci a doufáme, že i v příštích dvou letech bude hodně slyšet. Sport je důležitý, otázkou je, jak zajistit, abychom mohli sdílet důležité přenosy. A zdroje pro to jsou také velmi důležité. A jsou tu i jiné oblasti možné spolupráce. Na českém pohledu na svět je zajímavé, že máte hodně nuancí a nápadů a já z nich chci uskutečnit co nejvíce. Ať už jste v jakékoliv unii, musíte dokázat, že přidáváte hodnotu ostatním členům. A že vám ostatní naslouchají.
Každý velký historický příběh doprovází zmatek a hluk
Pojďme se na závěr podívat na jinou unii, a to je ta Evropská, a na brexit. Když si do vyhledávače na Twitteru zadáte své jméno a BBC, tak vám vyjede spousta zpráv o tom, jak je BBC zaujatá a fandí brexitu a že odpůrci vystoupení z Unie nedostávají takový prostor. Jak si udržet nezaujatost za situace, kdy vášně a emoce s blížícím se brexitem jedou na plné obrátky?
Je zajímavé – a dělo se to už při skotském referendu a referendu o vystoupení z EU –, že je Británie daleko více polarizována než před deseti lety. Částečně to souvisí se sociálními médii, intenzitou kampaní na obou stranách. Rozdělení je reálné a my ho musíme zohlednit, protože nás sice kritizují zastánci setrvání, podle kterých jsme příliš pro brexit, ale současně nás kritizují zastánci brexitu, že příliš zastáváme druhou stranu.
Pravdou je, že se v tomto prostředí těžko naviguje v zájmu našich diváků a posluchačů. Protože různých názorů na vztah Británie–Evropa je tolik: například prostý odchod a obchodování v režimu WTO. Dále pozice, kterou prakticky zastává Theresa Mayová, a sice zůstat relativně blízko. Jiní říkají, že to není dost blízko. Další chtějí nové referendum. A jiní tvrdí, že jsme nikdy neměli odejít.
Naší prací je vzít všechny tyto různorodé názory a předložit je britské veřejnosti a říct: musíme vám pomoci, abyste si sami udělali úsudek o tom, jaká má budoucnost Velké Británie být, hospodářsky, politicky, kulturně. Je to těžká práce a já a kolegové ji máme rádi, protože neexistuje důležitější okamžik pro britského voliče a občana, aby se vyrovnal s tím, co se děje – ve veškerém zmatku a hluku, který doprovází každý velký historický příběh.
