V Sýrii se odehrál dosud nejtvrdší vojenský střet mezi Izraelem a Íránem. Lídři obou zemí v posledních týdnech stupňují nepřátelské výroky. Obě země přitom patří k významným regionálním vojenským hráčům. Podle webu Global Firepower porovnávajícího sílu světových armád disponuje Írán 13. a Izrael 16. největší vojenskou silou na světě. Přinášíme srovnání toho, v čem tato síla spočívá.
Na první pohled to vypadá na souboj Davida s Goliášem. Írán je desetkrát lidnatější a dvaaosmdesátkrát větší než Izrael. Írán má nejpočetnější armádu v regionu Blízkého východu a osmou nejpočetnější armádu na světě. Slouží v ní přes půl milionu lidí a 125 tisíc z nich je součástí Islámské revoluční gardy považované za elitní součást ozbrojených sil. Armáda se může spolehnout na pravidelné doplňování stavů díky povinné vojenské službě. Tu musí nastoupit muži na rok a půl.
Izraelská armáda patří s ohledem na lidské zdroje naopak k těm menším. Se 170 tisíci vojáky je až 33. nejpočetnější na světě. A to přesto, že v zemi musí na vojnu muži i ženy. Povinnou ji však mají jen drúzové a většina židů. Ostatní konfese mohou na vojnu dobrovolně. Muži slouží necelé tři roky, ženy dva.
Americké dodávky versus sankce
Izrael dohání zaostávání v kvantitě kvalitou. Tu si může dovolit díky prosperující ekonomice a historické zkušenosti, která umožňuje jeho politikům sypat do armády obrovské peníze. Rozpočet ozbrojených sil židovského státu je tak asi třikrát větší než měšec, se kterým hospodaří armáda islámské republiky.
Izrael má díky tomu nejlépe vybavenou a vycvičenou armádu v oblasti. Těží z vlastního pokročilého vojenského a technologického průmyslu schopného provozovat například i vlastní satelity na oběžné dráze. Armáda se chlubí svými tanky Merkava a tvrdí, že jejich poslední generace „umožňuje pohyb i po nejdrsnějším terénu, který by jiné tanky srazil na kolena.“ Své tanky také vybavila systémem Trofej, který prý dokáže zpozorovat a zničit blížící se protitankové střely ještě před zásahem.
Vojáci staví na odiv také letku dronů domácí provenience. Největším z nich je stroj nazvaný Eitan s rozpětím křídel 25 metrů. Ten vydrží ve vzduchu až 36 hodin a může provádět průzkum z výšky čtrnácti kilometrů s doletem přes 7000 km. Naopak nejmenším je systém Skylark I-LE. Toto malé letadélko s tichým pohonem unese jeden člověk a může ho na tři hodiny poslat vyzvídat téměř kamkoliv.
Velkým přínosem je také blízké spojenectví s USA. „Ze Spojených států do země míří každý rok vojenská pomoc v hodnotě čtyř miliard dolarů,“ podtrhuje důležitost svazku s Washingtonem Břetislav Tureček z Centra pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě v Praze.
Izrael těží i ze sdílení amerických technologií. Z USA dostal například bitevní vrtulníky Apache, letouny F-15 a F-16 nebo nejmodernější bojová letadla F-35. Loni v prosinci oznámil, že má první bojeschopnou letku složenou z těchto strojů.
Na íránskou armádu dopadla léta sankcí platných v různé podobě od roku 1979. Ty omezují jeho možnosti nakupovat pokročilé zbraňové systémy. Režim proto rozvinul vlastní zbrojařský průmysl a dokáže vyrábět téměř jakékoliv konvenční zbraně. Írán však prokázal, že umí také napodobit západní technologie. Příkladem může být dron, který vyslal nad Izrael letos v únoru. Byl kopií amerického průzkumného bezpilotního stroje, který předtím íránské jednotky donutily přistát na svém území.
Ze srovnání hrubé síly obou armád založeného na množství vojenské techniky vychází jako silnější armáda izraelská. Má mírnou převahu ve vzduchu i na zemi. Zaostává naopak na moři a v počtu zařízení schopných odpalovat rakety.
Raketová hrozba na dálku
Raketová vojska jsou vzhledem ke geografické situaci zásadní. Země spolu nesousedí, dělí je asi 900 kilometrů. Obě si to dlouhodobě uvědomují a na tomto druhu výzbroje rozhodně nešetří.
Írán svěřil raketovou palebnou sílu elitním Revolučním gardám. Vyvinul pokročilé systémy a vlastní tisíce raket krátkého a středního doletu. Mnohé z nich mohou zasáhnout izraelské území, například rakety Šaháb-3 s doletem 1300 kilometrů nebo Sedžil s doletem 2000 kilometrů. Ve výzbroji jsou pravděpodobně od roku 2012 také rakety Súmar s odhadovaným doletem až 3000 kilometrů. Ty podle některých informací Íránci vyrobili podle ruského modelu Kh-55, který se do země dostal přes černý trh z Ukrajiny. „Írán je pyšný na svůj raketový program, ten však není dokonalý a často selhává,“ upozorňuje Tureček.
Silným raketovým programem disponuje také Izrael. Největší dolet má raketa domácí výroby Jericho 3 schopná zasáhnout cíle do vzdálenosti 4800 kilometrů. To spolehlivě pokrývá celé území Íránu, a tato zbraň tak hraje hlavní roli na poli strategického odstrašení. Izrael ale hlavní raketové síly soustředí na taktické střely krátkého doletu, které si umí poradit s nebezpečím v blízkosti hranic. Mezi ně patří hlavně rakety Gabriel, Delilah nebo Harpoon s doletem mezi desítkami a stovkami kilometrů. Mnohé z nich také vyváží.
Asi největší náskok má Izrael v protiraketové obraně, kterou v posledních letech významně modernizoval. Proti nejmenším střelám létajícím z blízkosti chrání zemi systém Železný paprsek. Největší chloubou ozbrojených sil je pak systém Železná kopule zařazený do výzbroje v roce 2011. Ten cílí proti raketám krátkého doletu a minometným granátům, které přilétají nejčastěji z palestinských území. Armáda se chlubí, že při operaci Ochranné ostří v létě 2014 dokázal zlikvidovat asi 700 raket. Každá antiraketa přitom podle odhadů přijde na 40 tisíc dolarů.
Na rakety středního doletu a řízené střely míří systém Davidův prak, nazývaný též Kouzelná hůlka. Ten vyvinuli izraelští zbrojaři a armáda ho do výzbroje zařadila loni. Proti balistickým raketám s dlouhým doletem zase zemi chrání systém Šíp fungující od roku 2000.
Obě země také měly nebo ještě mají tajný jaderný program. „Spekuluje se, že Izrael má desítky až čtyři stovky jaderných hlavic. Problém je, že tyto zprávy jsou neověřitelné, protože Izrael se na rozdíl od Íránu nepřipojil ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní,“ říká Tureček. Izraelské jaderné zbraně mohou být odpalovány mimo jiné z ponorek Delfín, které se mohou dostat až k íránským břehům. Írán naproti tomu v současné době podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) jaderné zbraně nemá. Izraelská vláda se však snaží přesvědčit svět, že je jen krůček od jejich vlastnictví.
Obě armády prošly v nedávných dějinách ostrými testy. Izrael dokázal v letech 1948, 1967 a 1973 porazit své arabské sousedy, kteří měli vždy početní přesilu. Má také zkušenost s boji v nesymetrickém konfliktu proti guerillám a polovojenským uskupením v Libanonu a na palestinských územích. Írán svou armádu otestoval ve válce s Irákem v letech 1980–1988. V současnosti se jeho vojáci účastní bojů v Sýrii.
