Problematika klimatické změny se v průběhu této dekády propracovala do vysokých pater mezinárodní politiky a zařadila se mezi nejvíce skloňované agendy, kterými se zabývají světové velmoci. Téma globální ochrany klimatu se v posledních letech stalo prioritou i pro Čínu, která se čím dál častěji pasuje do role klimatického lídra mezinárodního společenství, a to zvláště poté, co na tuto pozici rezignovala administrativa současného amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Čína jako nový klimatický lídr. Pro ochranu klimatu má Peking především ekonomické důvody
Po nástupu Trumpova týmu do Bílého domu a jeho rozhodnutí odstoupit od Pařížské dohody se nahlas hovoří o tom, že by právě Čína měla převzít vůdčí roli v mezinárodním klimatickém vyjednávání.
Zatímco ještě při summitu v Kodani v roce 2009 byla Čína hlavním strůjcem toho, aby nedošlo k přijetí nové klimatické dohody nahrazující zastaralý a nefunkční Kjótský protokol, o šest let později v Paříži už byla klíčovým aktérem úspěšných vyjednávání, která vyústila k přijetí Pařížské dohody. Jaké skutečnosti stály za tím, že se klimatická diplomacie „Říše středu“ začala prezentovat umírněnějším a konstruktivnějším přístupem a že i na domácí scéně přestalo být téma klimatických změn tabu?
Obrat v čínské klimatické politice lze přičíst na vrub několika faktorům. V prvé řadě se jednalo o snahu politických elit udržet tempo hospodářského růstu a míru socioekonomického rozvoje země (coby předpokladu udržení legitimity vládnoucí Komunistické strany Číny) prostřednictvím restrukturalizace ekonomiky směrem k její nízkouhlíkové verzi.
Zjednodušeně řečeno, čínské vedení si spočítalo, že odklon od těžkého průmyslu a místo toho sázka na inovace a investice do sektoru služeb a nových nízkouhlíkových odvětví se bohatě vyplatí.
„Čínské firmy vycítily velkou podnikatelskou příležitost a začaly přesouvat svou činnost do těchto dynamických odvětví. Díky tomu jsme v posledních letech například svědky výrazného poklesu pořizovacích cen technologií solárních panelů a větrných turbín,“ vysvětluje Sam Geall, analytik Chatham House, a dodává: „Čína chce být globálním lídrem na trhu s těmito produkty a chce je dodávat doslova celému světu.“
Narůstající epizody sucha jsou v Číně jedním z hlavních dopadů klimatické změny
Dalším hnacím motorem bylo úsilí zastavit skrze masivní finační podporu obnovitelných zdrojů zvyšování závislosti země na energetických dovozech fosilních paliv. Stejně klíčovým bodem bylo i to, že Čína a její obyvatelstvo čelí jednak v obrovské míře poškozenému životnímu prostředí (především znečištění ovzduší a vody), a jednak zcela viditelným důsledkům změny klimatu v podobě extrémních výkyvů počasí, nižšího úhrnu srážek a zvyšování hladiny moře.
V současnosti je Čína zodpovědná za 26-27 procent celosvětových emisí skleníkových plynů, což je větší množství, než do atmosféry vypouští USA a EU.
A v neposlední řadě sehrál pozitivní úlohu diplomatický tlak ze strany ostatních klimatických velmocí (zejména od Evropské unie a Spojených států – ještě za doby mandátu Baracka Obamy), aby Čína převzala svůj díl zodpovědnosti a přistoupila k rozsáhlým opatřením v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého (CO2).
Svět čeká, kdy se zastaví čínské emise CO2
Pařížská dohoda byla těžce vybojována. Její signatáři by od ní neměli odstupovat, ale měli by konat v souladu s jejími principy, protože to je naše zodpovědnost vůči budoucím generacím.
Úhelným kamenem Pařížské dohody jsou takzvané NDCs (Intended Nationally Determined Contributions) čili národní zamýšlené příspěvky ze strany států, které ratifikovaly zmiňovanou úmluvu. První sérii závazků, kterak a v jaké míře redukovat emise skleníkových plynů, předložily jednotlivé země v roce 2015.
Letošní klimatická vyjednávání na mezinárodní úrovni se ponesou právě ve znamení vyhodnocování a monitoringu účinnosti těchto národních plánů, aby se státy již za dva roky mohly vytasit s ještě ambicióznějšími závazky. Tak jim to ostatně ukládá Pařížská dohoda.
Čína se prostřednictvím svých NDCs zavázala k tomu, že do roku 2030 nastane v jejím podání zlom v objemu množství emisí skleníkových plynů, které každoročně posílá do atmosféry, a že dané emise začnou od určitého data kontinuálně klesat. Mezinárodní společenství mocně doufá, že k tomu dojde podstatně dříve než v roce 2030.
Nejnovější vědecké studie totiž ukazují, že pakliže od začátku nadcházející dekády nenastane nezvratný pokles celosvětových emisí skleníkových plynů, budou dopady probíhající klimatické změny katastrofální.
Jakákoliv snaha Číny omezit především emise CO2 stojí a padá se závislostí její energetiky a jejího průmyslu na uhlí. To má dnes zhruba 64procentní podíl na primárním energetickém mixu země, přičemž záměrem Pekingu je, aby se do roku 2030 snížil podíl tohoto fosilního paliva na 50 procent. O náhradu chybějící elektřiny a tepla z uhlí se mají postarat hlavně obnovitelné zdroje, v menší míře i zemní plyn a jádro.
V letech 2014–2016 došlo v Číně k poklesu spotřeby uhlí, což mělo svůj pozitivní efekt v podobě zastavení růstu množství emisí skleníkových plynů. Loni se však tento trend zastavil. Emise opět vzrostly, a to zásluhou zvýšené poptávky po uhlí (třebaže čínská vláda nařídila v uplynulém roce odstavit více než stovku nejvíce znečišťujících uhelných elektráren a dalším desítkám již vybudovaných nebylo umožněno spuštění).
Podle některých expertů by nicméně rok 2017 mohl být přesně tím bodem obratu, po kterém se křivka čínských emisí CO2 vydá na sestupnou cestu. Jiní tvrdí, že se to dá spíše očekávat až kolem roku 2023.
Snížení čínských emisí CO2 se neobejde bez postupného odklonu od uhlí
Boom obnovitelných zdrojů
Tak či onak, čínské plány v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů berou dech. Podle informací Mezinárodní agentury pro obnovitelné zdroje (IRENA) byla v Číně v roce 2017 uvedena do provozu více než polovina všech nových solárních elektráren. Poprvé v historii celkový počet pracovních míst v zelené energetice překročil v celosvětovém měřítku hranici 10 milionů, přičemž nepřekvapí, že nejvíce pracovních příležitostí vzniká v Číně (43 %).
Peking navíc chystá zavedení povinných kvót na odběr elektřiny z obnovitelných zdrojů – jako direktivu pro jednotlivé regiony. Daleko není ani okamžik, kdy v zemi odstartuje celonárodní systém prodeje s emisními povolenkami. A reálné kontury dostává i plánovaný zákaz prodeje nových aut s dieselovým či benzinovým motorem, což je logický krok vzhledem k tomu, že Čína masivně investuje do výroby elektromobilů.
