Nedávno světem proletěla zpráva o tom, že Čína roky špehovala sídlo Africké unie, jenž v rámci posilování vzájemných vztahů postavily čínské firmy v etiopské Addis Abebě. Zástupci Číny a Africké unie se proti „pomluvě“ unisono ohradili a vzkázali, že spolupráce pokračuje. Právě čínské banky jsou největšími zdroji půjček pro rozvíjející se africké země a Afričané vidí v angažmá Pekingu příslib lepší budoucnosti. Naopak západní svět Čínu obviňuje z drancování afrických zdrojů a geopolitických manévrů.
Čína potřebuje Afriku, ale Afrika Čínu ještě víc
Sídlo Africké unie v Addis Abebě
Minulý měsíc francouzský list Le Monde napsal, že data z počítačů v budově ústředí Africké unie (AU) se celých pět let každou noc přesouvaly na čínské servery. Podle deníku, který se odvolával na anonymní zdroje z AU, se obrovský únik dat provalil a poté byly v budově vyměněny informační systémy, včetně serverů. Ve stolech a zdech prý pracovníci našli odposlouchávací zařízení.
„Pokusy rozdělit Čínu a Afriku jsou marné,“ prohlásil čínský ministr zahraničí Wang I. Rázná reakce zřetelně dokládá, že si asijská velmoc nenechá pokazit vazby, na kterých pilně pracovala posledních deset let. Vazby, které jsou nyní životně důležité i pro samotnou Afriku a její rozvoj. „Žádná manipulace nás od mise upevnit vztahy s Čínou neodradí,“ ujistil předseda Africké unie Moussa Faki.
Do Afriky nakročil Mao Ce-tung
Čínsko-africká spolupráce začala v 50. a 60. letech 20. století, kdy ve znamení socialistického bratrství a na protest proti západnímu kolonialismu financovala Mao Ce-tungova vláda stavbu železnice ze Zambie do přístavu Dar es Salam na pobřeží Tanzánie. Vlaky s železnou rudou jezdí po 1860 kilometrů dlouhé trati dodnes.
Během 90. let začala čínská vláda svou „africkou strategii“ postupně měnit. Peking podporuje jednotlivé firmy v obchodování s černým kontinentem s hlavním cílem: zajistit si strategická ložiska nerostných surovin a sytit jimi další hospodářský vývoj Číny. Afrika se také měla stát novým obchodním partnerem a trhem pro čínské spotřební zboží.
Čínský obchod s Afrikou (v mld. USD)
Zatímco Američané a Evropané vnímají Afriku jako zdroj nestability, migrace a terorismu, Čína v ní vidí v první řadě příležitost. V roce 2009 se stala největším obchodním partnerem Afriky a sesadila z tohoto postu Spojené státy. Podle odhadů Světové banky míří do Číny asi 16 procent produkce subsaharské Afriky, naopak Čína má na dovozu do Afriky podíl zhruba 21 procent.
Čínské firmy (odhadem 80 procent z nich jsou státní) si zajistily přístup k africkým ropným polím a nalezištím drahých kovů. Peking v rámci své zahraniční politiky nevměšování se čile obchodoval i s autoritářskými a zkorumpovanými režimy typu Súdánu a Zimbabwe, za což jej západní vlády i lidskoprávní organizace opakovaně kritizovaly.
V Súdánu, jehož prezident Umar Bašír čelí obvinění z genocidy, se Čína stala nejvýznamnějším investorem místního ropného průmyslu. China Export-Import Bank také přispěla 2,4 miliardy dolarů na stavbu přehrady Merowe na Nilu s největší africkou hydroelektrárnou.
Čínský dělník u súdánské přehrady Morowe
Africkému telekomunikačnímu trhu dominují dva čínští giganti: společnosti Huawei a ZTE. Africké vlády s nimi uzavírají výhradní smlouvy, v Etiopii tak Huawei a ZTE budují celostátní mobilní síť 3G a v Tanzanii položily deset tisíc kilometrů optických kabelů.
Do Afriky ovšem nemíří pouze velké společnosti, ale i tisíce obyčejných Číňanů v naději, že tam naleznou lepší příležitosti. Otevírají si malé obchody s levným čínským zbožím, jako je nádobí, šperky a elektronika.
„Spousta afrických obchodníků není z nové konkurence nadšená,“ říká keňský ekonom David Owiro. „Afričané z čínského angažmá nijak neprosperují. Kromě toho si sem čínské firmy přivážejí vlastní pracovníky,“ dodává důvody ke kritice čínského stylu podnikání. První změnu by mohla zažít Jihoafrická republika, kde Čína otevřela továrnu na výrobu nákladních aut. Jihoafrická vláda tento projekt považuje za milník na cestě k africké industrializaci a doufá, že v zemi díky němu vzniknou nová pracovní místa.
V roce 2014 vyslala Čína misi armádních zdravotníků do ebolou postižené Libérie
Nejsilnější vojenská mise z celé Rady bezpečnosti
Peking má v afrických hlavních městech 52 diplomatických misí, Washington 49.
„Mít dobré vztahy s 54 africkými státy je pro Čínu velmi důležité,“ potvrzuje ředitelka Institutu rozvojových studií v britském Sussexu Ťing Ku. Velmi dobré vztahy, které si dokáže Peking udržovat s africkými představiteli, značně kontrastují s pnutím vůči podstatně bližší Hanoji nebo Soulu.
Čína je kritizována z jistého neokolonialismu, kdy výměnou za neomezený přístup k nalezištím surovin a drahých kovů poskytuje chudým africkým státům půjčky na stavbu infrastruktury. Angažmá Pekingu v Africe je ve skutečnosti mnohem vrstevnatější. Čína využívá Afriku jako testovací prostor pro své rostoucí mezinárodní ambice, ať už prostřednictvím mírových misí, nebo stavbou infrastruktury.
Z pětice stálých členů Rady bezpečnosti OSN má také na kontinentu nejvíc příslušníků mírových jednotek. Na misích v Kongu, Libérii, Mali, Súdánu či Jižním Súdánu je od března 2017 rozmístěno více než 2500 čínských vojáků, policistů a vojenských odborníků.
V roce 2015 přislíbil čínský prezident Si Ťin-pching Africké unii 100 milionů dolarů na podporu obrany a boje proti terorismu. Čína kromě toho podpořila protipirátskou operaci v Adenském zálivu a v červenci 2017 zprovoznila v Džibutsku svou první zámořskou vojenskou základnu.
„Afrika je prostorem, kde si může Čína zkoušet různé věci, a to s velmi malým rizikem,“ potvrdil listu Financial Times Howard French, autor knihy „China's Second Continent“. Odhaduje, že v současnosti v Africe působí kolem milionu čínských podnikatelů. „Afrika byla zdrojem nápadů, které nyní získaly na velikosti a strategickém významu,“ dodává.
Obchod Číny a USA s Afrikou (celkový objem v mld. USD)
Pro ilustraci: v roce 2000 se obchod mezi Čínou a Afrikou pohyboval kolem 10 miliard amerických dolarů. Do roku 2014 se jeho objem zvětšil víc než dvacetinásobně, na 220 miliard dolarů, a do roku 2020 by se chtěl Peking přiblížit 400 miliardám.
Čínu lákají bohaté africké zdroje: ropa v Angole, Nigérii a Súdánu, měď v Zambii a Demokratické republice Kongo, uran v Namibii. Kromě toho se čínské firmy snaží uchytit na trhu s kobaltem, klíčovým prvkem pro výrobu elektrických autobaterií. A jeho největším světovým producentem je africké Kongo.
Přesto se čínské zájmy v Africe neorientují prvoplánově jen na státy bohaté na nerostné suroviny. Hlavním cílem čínských investic se v posledních letech stala stomilionová Etiopie. Země chudá na zdroje získává na atraktivitě díky své strategické poloze a potenciálně ohromnému trhu, který by mohla do budoucna Číňanům nabídnout.
Podle studie americké Johns Hopkins University je Etiopie od roku 2000 mezi africkými zeměmi druhým největším příjemcem čínských půjček. Číňané tam financovali stavby přehrad, silnic, železnic a továren v hodnotě více než 12 miliard dolarů. To je dvojnásobek částek půjčených ropnému Súdánu a na minerály bohatému Kongu.
Deset afrických zemí, kde Čína nejvíce investuje (2003 – 2017 v mld. USD)
Ne-populární Čína
Ať tak či tak, Čína si stále udržuje na kontinentu dobrou pověst. Podle průzkumu Afrobarometru z roku 2016 provedeného v 36 afrických zemích považuje 63 procent dotázaných čínské působení v Africe za „spíše“ nebo „velmi“ pozitivní. Na dotaz, které země poskytly Africe nejlepší model pomoci, jmenovalo 30 procent oslovených Spojené státy a 24 procent právě Čínu.
„Čína, která si prošla vlastním bojem za modernizaci, má mnohem větší pochopení pro nutnost rozvoje Afriky než mnoho západních zemí,“ uvedl v roce 2008 tehdejší senegalský prezident Abdoulaye Wade, a vystihl tak postoj Afričanů k zemi, kterou nyní řada bývalých koloniálních mocností obviňuje z neokolonialismu.
obrázek
Obavy z nárůstu čínského vlivu se ovšem začínají projevovat i v samotné Africe. „Myslím, že Číňané velmi dobře vědí, co chtějí: Afričany, kteří nevědí, co chtějí. Čína chce kontrolu, chce být světovou mocností,“ varuje keňský právník a bojovník proti korupci Patrick L.O. Lumumba. Poukazuje hlavně na vysoké půjčky, kvůli kterým se řada afrických států časem dostane do ekonomického a politického vleku Pekingu.
I podle Howarda Frenche zůstává vnímání Číny v Africe stále pozitivní, byť dřívější nadšení už citelně opadlo. Lidé oceňují novou infrastrukturu, ale po svých vládách také žádají, aby nedávaly prostor nekalým čínským praktikám – ať už dovozu nekvalitního zboží, vykořisťování afrických pracovníků nebo plenění přírodních zdrojů.
V roce 2012 vypukly v Zambii protesty kvůli pracovním podmínkám a nízkým platům v místních dolech. Během krvavých srážek přišlo o život několik čínských důlních inženýrů a Čína si uvědomila, že na své image v Africe musí zapracovat.
Do projektu páteřní tramvajové dopravy v etiopské Addis Abebě investovala Čína téměř 500 milionů dolarů
Rozvojová pomoc „made in China“
Kolem 66 % přímých investic USA v Africe míří do těžby, u čínských je tento podíl 28 %.
Čínský premiér proto v květnu 2014 během návštěvy Etiopie oznámil vytvoření dvoumiliardového rozvojového fondu pro Afriku. Díky němu mají vzniknout tři desítky nemocnic, 150 škol a stovka projektů na podporu obnovitelných zdrojů energie.
Číňané také začínají investovat do vzdělání mladých Afričanů. Společnost Huawei, které teče 15 procent celosvětových příjmů právě z Afriky, vytvořila pro 12 tisíc afrických studentů školící centra v Angole, Kongu, Egyptě, Keni, Maroku, Nigérii a Jižní Africe.
Podle Ťing Ku je i v zájmu Číny, aby její vztahy s Afrikou byly vzájemně prospěšné: „Čína aktivně prosazuje africkou industrializační strategii. Doufá, že v příštích deseti letech sem převede své výroby s nízkými platy.“ Klíčové podle ní bude to, zda africké vlády dokážou převzít kontrolu nad svými vztahy, jak se Západem, tak s Čínou. Tedy zda si dokážou stanovit své vlastní priority a vyjednávat se zahraničními partnery podle svých podmínek. „Je to na Afričanech. Potřebují si ujasnit, kdo bude hrát jakou roli,“ dodává.
Podle Financial Times znamená čínská přítomnost pro Afriku velký benefit – tím je možnost volby. Desítky let setrvávaly africké vlády ve vztazích se zahraničními dárci, které neslibovaly pro jejich země žádnou perspektivu. „A díky Číně se tradiční rozdělení rolí dárce-příjemce významně změnilo,“ říká zambijská ekonomka Dambisa Moyová. „Africké země potřebují obchod a investice. A Čína, nebo kdokoliv další včetně Indie, Ruska, Turecka či Brazílie, přináší do Afriky nové obchodování a investiční příležitosti. A to je dobrá zpráva.“