Bleskově, překvapivě, dramaticky – a to vše s armádní režií. Přesně před rokem se část vojsk pokusila převzít moc v Turecku. Otázky kolem motivace a skutečných příčin zůstávají, naopak vedení země od té doby jedná jasně. Účtem za nezdařený puč jsou desetitisíce zatčených či propuštěných. Prezident Erdogan, posílený dubnovým referendem, se rozhodl zemi sjednotit: pro jedny oprášeným vlastenectvím, pro druhé spíš atmosférou strachu.
Na zemi toho času doléhalo vypjaté období po volbách, sérii atentátů či vleklých sporech s Kurdy. Když na klíčový istanbulský most vyjely tanky, mnozí je měli za vyvrcholení tureckých problémů poslední éry. S odstupem jednoho roku je stát stále silně rozdělený. Jméno Recep Tayyip Erdogan je pro stoupence stále oblíbenější, u kritiků naopak nenáviděnější.
Příkop mezi obyvateli je veden podél tradičních proudů: sekularismu, islamismu, etnika i sociálních vrstev. Stále převažují ti, kteří vidí v Erdoganovi bojovníka za turecké zájmy ve světě i práva chudých. Druzí věří, že jejich prezident ohýbá stát a demokracii podle svého.
Chaotickou páteční noc z 15. na 16. července nepřežilo v Ankaře či Istanbulu kolem 250 lidí, dalších 2000 utrpělo zranění. V následujících týdnech a měsících policie zadržela na 150 tisíc lidí, třetinu z nich přímo zatkla.
Trestu neunikli vojáci přímo spojovaní s povstáním ani civilisté údajně napojení na hnutí Fethullaha Gülena – duchovního a dodnes vládního nepřítele č. 1.
Hlavní oponent a v očích prezidenta hlavní strůjce povstání zůstává v americkém exilu. Údajné důkazy o jeho vině zatím nejsou veřejně známé – Turecko přitom tvrdí, že je má a neváhalo několikrát vyzvat úřady USA ke Gülenovu vydání. Několik zadržených generálů ovšem přiznalo, že s Gülenovým opozičním hnutím spolupracovalo.
Vyšetřování loňských incidentů tvrdě dopadlo na veřejný sektor. Úřady nechaly propustit 3 procenta zaměstnanců, nejčastěji soudců, učitelů včetně univerzitních nebo novinářů. Mnozí z nich navíc přišli o své pasy, aby nemohli práci hledat ani v zahraničí.
Strachovat se museli lidé s účtem u banky spojované s Gülenem nebo ti, jejichž děti chodí do škol provozovaných tímto hnutím. K podezření stačilo mít i stejnou mobilní aplikaci, jakou povstalci prý použili ke koordinování puče.
Opatření, která po červencovém puči následovala, má opozice i nezávislí aktivisté za krutou libovůli prezidenta Erdogana. Plošné propouštění v justici je prý politicky motivované a uvolněná místa zaplnili lidé spojení s vládní stranou.
Vedení země ale exilovou hrozbu bere jako oprávněnou. Nechce prý dopustit další vyhrocené scény podobné těm z loňského července – barikády na mostech, projektily mířící na státní budovy či obsazení televizních studií.
Celý svět tehdy oběhly také záběry prezidenta, kterak hovoří k lidem skrze mobilní přenos ze středomořského letoviska. Právě tam podle svých slov jen těsně unikl pokusu o únos. Už tehdy pučistům sliboval tvrdou pomstu.
„Očekáváte, že budeme pokus o převrat přehlížet?“ namítá v rozhovoru se zahraničními novináři člen vlády Veysi Kainak. „Žádný stát nemůže přece tolerovat osoby, které jsou zapojené do terorismu a snaží se svrhnout vlastní vládu,“ dodal.
Desítky stížností kvůli nespravedlivému propouštění prý vláda respektuje – dokonce zřídila zvláštní komisi. Právě ta má nezávisle řešit, zda vyhazovy státních zaměstnanců byly oprávněné. Uspokojení kritiků se prý dostavilo jen dočasně. Dokud nezjistili, že výběr a nominaci členů komise má na starosti sama vláda.
O míře, s jakou prezident může proti oponentům vystupovat, rozhodovalo i dubnové referendum. Turci tehdy souhlasili se zvýšením pravomocí, což mimo jiné umožňuje hlavě státu rozhodovat o výjimečném stavu. Ve hře je navíc znovuzavedení trestu smrti. Erdogan slíbil, že osoby zapletené do puče nemohou čekat slitování.
Zatímco jedni mají uplynulý rok za potřebnou „očistu“, v očích jiných naopak otiskl další stín. Stovky lokálních redakcí skončily, ve vězení je podle tamního svazu kolem 160 novinářů. Ani ti se podle aktivistů se za mřížemi nevyhnou mučení. Podobné zacházení ale úřady odmítají a stížnosti okamžitě řeší.
Právě osud jednoho z novinářů přiměl jednoho z opozičních lídrů k protestnímu pochodu z Ankary do Istanbulu. Iniciátora a předsedu tamních lidovců (CHP) Kemala Kilicdaroglua v polovině června následovaly tisíce lidí.
Celkem 450 kilometrů dlouhou cestu ušli symbolicky za 25 dní. Právě tolik – v řádu udělených let – má někdejší novinář a poslanec Enis Berberoglu strávit ve vězení. Podle soudu předal tisku informace o tureckých dodávkách zbraní islamistům v Sýrii v roce 2014. Justice to označila za vyzrazení státního tajemství.
Pár dnů nazpět proběhla v Istanbulu cílová demonstrace. Putování mají účastníci po téměř měsíci za sebou a plánují další podobnou cestu. Ta politická – směrem k větší demokracii – je prý ale za poslední rok znovu o kus delší.
Povstání uprostřed léta zacloumalo i turismem
Ještě před třemi lety bylo Turecko šestou top destinací pro turisty, a to těsně za Itálií. Každoročně tam přijíždělo přes 40 milionů lidí, což odpovídá polovině turecké populace.
Zlaté časy cestovního ruchu ale odezněly právě po pokusu o puč i dalších útocích teroristů. Velká rána pro zemi i turismus přišla paradoxně v jedné z cestovních špiček. Silvestrovský útok v istanbulském klubu Reina totiž postihl právě cizince. Mezi oběťmi byli lidé hned ze 14 zemí – třeba Kanady, Ruska nebo Indie.
Podle cestovní agentury Forward Keys klesl počet přijíždějících turistů do konce roku o pětinu. A stejný trend se očekával i v následujících měsících. Třeba u českých turistů s blížícím se létem zájem rostl jen velmi mírně.
Anketa mezi českými cestovními kancelářemi z konce května potvrzuje, že mezi „obvyklými“ adresami je na tom už delší dobu špatně. Před letní sezonou tak ceny zájezdů do Turecka klesaly – někdy až o pětinu.
Podle některých expertů proto přece jen mohou během léta zafungovat v nabídce last-minute. Na hodnocení letošní sezony je ale zatím brzy.
Cestovní ruch tvoří pět procent turecké ekonomiky a živí osm procent všech zaměstnanců. Nejvíce turistů přijíždí do země z Německa, Ruska nebo Británie.
