Srebrenica – Dobytí enklávy Srebrenica bosenskosrbskými jednotkami a následný masakr přibližně 8 000 lidí se staly jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině. Vyhánění z domovů, masové vraždění, ale i výsměch požadavkům mezinárodního společenství se staly v letech 1992 až 1995 smutnou realitou, pád jedné ze šesti bezpečných zón vyhlášených OSN ale všechny šokoval. Srebrenické operaci velel generál Ratko Mladić, který byl v květnu 2011 zatčen a následně eskortován do Haagu. Na výročí masakru se pak každoročně u Srebrenice konají nové pohřby. Nejinak tomu bude i letos – při ceremonii k 17. výročí masakru budou v bosenské Srebrenici pohřbeny ostatky 520 obětí genocidy, které byly nově identifikovány. Vzpomínkové akce se zúčastní také americká herečka Angelina Jolie.
Masakr ve Srebrenici - tisíce mrtvých v bezpečné zóně
Mladić, který se před spravedlností skrýval 16 let, se ve městě po jeho dobytí osobně ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se srdečně zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je „v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar“. Vyděšeným uprchlíkům jen o několik hodin později rozdával chléb a říkal: „Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás – nejdřív ženy a děti – do bezpečí.“
Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 tisíc lidí, polovina z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou lídra bosenských Muslimů Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.
Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.
Útok na enklávu začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním
Srbové v obavě před leteckými útoky NATO zprvu postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci na bojišti, ale bylo odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.
Srbské jednotky vstoupily do samotného města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 tisíc lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli pryč.
Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak v noci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 000 lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se totiž kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí padla, velkou část vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali a později postříleli, a to – jak se později prokázalo – podle předem připraveného plánu.
Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen dohaduje, nejčastěji se hovoří o 8 000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat něco přes 6 000 obětí vraždění. Na výročí masakru se pak každoročně u Srebrenice konají nové pohřby.
Pro místní jsou události stále živé
Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé přiznala v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. Loni v březnu pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila, a v červenci, na 15. výročí tragických událostí, do Srebrenice na znamení usmíření zavítal srbský prezident Boris Tadić.
Za účast na masakru již odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům vězení. Před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) ale až nyní konečně zamíří i Mladić, který je považován za hlavní osobu zodpovědnou za masakr. Už tři roky před Mladičem byl přitom v Srbsku zadržen jeho nadřízený, někdejší prezident Republiky srbské Radovan Karadžić, jehož proces stále neskočil.