Před dvěma lety vyhlásil krymský parlament podpořený referendem nezávislé území, a formálně tak spustil proces známé anexe. Mnoho z ruských slibů o rozvoji a lepším životě zůstalo spíš nesplněných a komunita krymských Tatarů dokonce hovoří o systematickém pronásledování - těch, kteří se odmítli podřídit ruské anexi.
Těžký úděl Tatarů pod ruskou vládou. Je to stále horší, říkají
Jak se žije nechtěnému etniku dva roky od anexe? (zdroj: ČT24)
Před několika dny úřady zadržely dvanáct lidí a zakázaly neformální parlament Tatarů. Vedoucí představitelé komunity Mustafa Džemilev, Refat Čubarov a Lenur Isljamov žijí na Ukrajině a vstup na Krym je jim zapovězen. Ti, kteří zůstali, nemohou pořádat ani společenské akce. „Všechno rozpustili. I sídlo organizace krymskotatarských žen. Nejdříve nám vypnuli elektřinu a nakonec nám napsali, abychom místo opustili,“ říká manželka předního disidenta Safinar Džemilevová.
Těžký život pod ruskou rukou přitom nezahrnuje jen společenské, ale i hospodářské překážky. Krymskotatarští podnikatelé, majitelé kaváren, restaurací a hotelů často čelí kontrolám ze strany ruských úřadů. Výjimkou nejsou ani domovní prohlídky – policisté se zajímají o zbraně, výbušniny nebo zakázanou literaturu.
Mítinky, slavnosti a demonstrace krymských Tatarů jsou zakázané a nefunguje ani místní televize ATR. „Místo nás vznikla nová televize, která je financována státem a pochopitelně šíří názory jedné strany - té, která je u moci,“ komentuje bývalá ředitelka kanálu Elzara Isljamovová.
Mustafa Džemilev
Krymští Tataři, kterých žije čtvrt milionu na poloostrově se zhruba 2,3 milionu obyvatel, zachovávali věrnost Ukrajině. Před předloňským přičleněním k Rusku opakovaně vyjadřovali obavy o svůj osud s odkazem na historické zkušenosti. Ještě za druhé světové války je sovětský vůdce Josif Stalin nechal kvůli obviněním z kolaborace deportovat především do středoasijských sovětských republik, legálně se mohli vrátit na Krym až po několika desetiletích.
Ani dva roky po formálním návratu k Moskvě na tom prý Tataři nejsou nijak valně. „Déle to už snášet nelze. Chceme, aby se mezinárodní veřejnost rychleji sjednotila a přijala kroky k řešení proti okupaci,“ tvrdí Džemilev. Vojenské řešení však odmítají a za efektivní cestu považují spíš posílení sankcí.