Dramatickým událostem na nejrozlehlejším prostranství světa předcházela snaha tehdejšího nejmocnějšího muže Číny Teng Siao-pchinga hospodářsky pozdvihnout zemi zdevastovanou téměř třemi desítkami let ekonomických a sociálních experimentů Mao Ce-tunga.
Rychlý hospodářský rozvoj podpořený zavedením „čtyř modernizací“ ale doprovázela celá řada nežádoucích účinků, například hyperinflace. Zejména ta byla příčinou mnoha kritických hlasů na adresu dosud nedotknutelné strany a její ideologie. Kritikou nešetřili ani intelektuálové, které trápila především malá míra svobody v politické a umělecké oblasti.
Reportáž Adama Kautského
První studenti se na náměstí Tchien-an-men začali shromažďovat dva dny po smrti vůdčí osobnosti liberalizace a demokratizace čínské politiky, bývalého předsedy ÚV KS Číny Chu Jao-panga (zemřel 15. dubna 1989). Pietní akce za oblíbeného politika ale velmi rychle přerostla v manifestaci za prohloubení demokratických změn, za svobodu projevu, tisku a potírání korupce a protestní shromáždění se rozšířila i do dalších měst. Díky dočasně nestranně informujícím médiím byly zprávy o aktuálním dění dostupné po celé Číně.
Čchi Č'-jung, účastník protestů:
"Ty zbraně mi ukázaly hodnotu mé existence. Konečně jsem pochopil, v jaké zemi žiju a jak se mnou vláda zachází. Posledních dvacet let bylo neobyčejně tvrdých.
Manifestace vyvrcholily během čtyřdenní návštěvy generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova v polovině května. Ještě před jeho příjezdem zahájila část studentů protestní hladovku ve snaze zvýraznit své požadavky a navázat dialog s vedením státu, 17. května se pak na náměstí sešly více jak dva miliony Číňanů. Studentský pokus o dialog s premiérem Li Pchengem skončil 18. května neúspěchem.
Soudruzi nařídili tvrdý zásah
Komunistické vedení sledovalo od počátku protestní dění s nelibostí. Vybraní činitelé už osmý den demonstrací konstatovali, že nepokoje ohrožují vedoucí úlohu komunistické strany. Přesto ve straně existovalo umírněné křídlo zosobňované generálním tajemníkem ÚV KS Čao C'-jangem, které doporučovalo zahájit se studenty dialog. Na tajné domácí poradě u tehdejšího vrchního velitele ozbrojených sil Teng Siao-pchinga bylo ale rozhodnuto jinak. Nad reformním křídlem převážily hlasy staré gardy soudruhů klonící se k rázné protiakci.
Události nabraly rychlý spád. Teng, aniž by umožnil stálému výboru politbyra (nejsilnějšímu orgánu v zemi) hlasovat, vyhlásil 20. května v některých částech Pekingu částečný výjimečný stav. Druhého června dostala armáda příkaz vyčistit náměstí za jakoukoliv cenu. V noci ze 3. na 4. června začaly tanky brutálně rozhánět demonstranty. V pět hodin ráno 4. června bylo po šesti týdnech náměstí Tchien-an-men vyklizeno.
Pao Tchung, bývalý poradce předsedy komunistické strany Čao C‘-janga:
„Pokud čínská ekonomika skutečně roste díky represi, vláda by to měla zbytku světa přiznat. Měla by říct: Pokud chcete, aby vaše hospodářství šlapalo, musíte do hlavního města poslat tanky a hlavně kulometů obrátit proti vlastním lidem.“
Údaje o počtu obětí vojenského zásahu se rozcházejí. Podle oficiálních údajů KS Číny z roku 1996 přišlo při událostech v celé Číně o život 931 lidí a více než 20 000 jich bylo zraněno. Pod tankovými pásy nebo při střelbě našlo smrt 523 osob a zranění utrpělo více než 10 000 lidí. Amnesty International udává ale nejméně 1300 mrtvých, neoficiálně se mluví až o 7000 obětech. Tehdejší premiér Li Pcheng si pro svou bezvýhradnou podporu tvrdého zásahu vysloužil přezdívku „řezník z Tchien-an-men“.
Demonstrující, kteří zákrok přežili, byli vystaveni vlně represí. Tisíce lidí byly zatčeny a kolem třech desítek jich je stále ve vězení.
Neoficiální údaje hovoří až o 7000 obětích
Každoroční výročí masakru si v Číně svobodně připomínají pouze lidé v Hongkongu, kde se pravidelně konají vigilie k uctění památky obětí. Na ostatním území Číny jsou účastníci vzpomínkových akcí s železnou pravidelností zatýkáni. Čínští vládcové i po dvaceti letech tvrdí, že na náměstí Tchien-an-men došlo k rebelii, a odmítají se omluvit za tvrdý zásah.
