Novodobá Čína povstala z popela, v jejím čele stál Mao Ce-tung

Peking - Novodobá Čína povstala z popela 1. října 1949, když komunistický vůdce Mao Ce-tung v záplavě rudých vlajek vyhlásil na pekingském náměstí Tchien-an-men vznik Čínské lidové republiky. Vyhlášením ČLR skončila vleklá občanská válka, v níž o moc bojovali komunisté proti kuomingtanské armádě generála Čankajška. Čína tak nastoupila cestu budování socialismu pod taktovkou Komunistické strany Číny. Komunisté tehdy nařídili konfiskaci půdy venkovských statkářů, ta měla připadnout rolníkům. Konfiskace se ale neobešla bez masakrů. Miliony vlastníků půdy byly popraveny nebo ubity k smrti svými sousedy.

V Číně tehdy vyvrcholila již třetí občanská válka. Ta začala v roce 1946 mezi tehdejší vládní stranou Kuomintang a komunisty. Kuomintang byl nakonec poražen a vytlačen na ostrov Tchaj-wan. Podle historika Vladimíra Nálevky rozhodlo zejména to, že komunisté měli dobře propracovaný zemědělský program, tudíž velká část obyvatelstva, převážně rolníků podpořila právě je. Navíc komunisté byli lépe vyzbrojeni, protože je zásobovali Rusové, a naopak Kuomintang se v posledním roce konfliktu špatnou politikou rozložil. Vítězství komunistů zaskočilo nejen Spojené státy, které až do poslední chvíle věřili v dohodu mezi Kuomintangem a komunisty.

Politika Velkého skoku (1958 až počátek 60. let) pod taktovkou Mao Ce-tunga nevedla ani k zajištění potravin, natož k dohnání Západu. Výsledkem byl hladomor a totální rozklad čínského hospodářství. Už na konci 50. let se ale zemědělci stali nemajetnými členy lidových komun. Ty místo pěstování rýže vyráběly ocel a rolníci umírali hlady. 


Po naprostém ekonomickém krachu Mao odstoupil ze všech státních funkcí. Za pět let se ale opět vrátil na výsluní a nastalo období takzvané kulturní revoluce, tedy boje proti „lidem u moci, kteří jdou kapitalistickou cestou“.

Po smrti Mao Ce-tunga vedl Čínu Teng Siao-pching. Ten svou politikou „otevřených dveří“ nasměroval Čínu k zahraničnímu obchodu a investicím a odstartoval řadu potřebných hospodářských reforem. Politický systém ale zůstal beze změny. Hlasy volající po demokratizaci byly krutě umlčeny v červnu 1989 na pekingském náměstí Tchien-an-men. 

Historici a ekonomové se dnes shodují na tom, že žádná jiná země v historii lidstva se ekonomicky nevyvíjela tak rychle jako Čína za posledních třicet let a že nikdy předtím se stamilióny lidí nezvedly z naprosté chudoby v tak krátké době.

Devadesátá léta se nesla ve znamení kurzu stanoveného Teng Siao-pchingem. Ten si ještě před odchodem z politického života vytipoval své následovníky, ekonomického reformátora Ťiang Ce-mina i současnou hlavu státu, technokrata Chu Ťin-tchaa. Čína pod Ťiangovým vedením zažila nejdelší hospodářský růst a zapojila se do Světové obchodní organizace (2001).   

Průměrná délka života Číňanů se za posledních šedesát let zdvojnásobila z 36 na 73 let. Národní hospodářský produkt na hlavu se zvýšil o více než 5000 procent, devizové hotovostní rezervy vzrostly z nuly na neuvěřitelné 2 biliony dolarů. V zemi dnes studuje téměř devěttisíckrát vysokoškoláků více než v roce 1949.


Zatímco na statistikách se shodují všichni, o tom, kdo se o ně zasloužil se vedou polemiky. Někteří kritici tvrdí, že zásluha patří výlučně pracovitosti čínského lidu a kapitalistickému stylu hopodářství. Dodávají, že komunistická vláda naopak selhala v tolerování brutálního zneužívání pracovní sily nebo v neochotě chránit životní prostředí.

Dodržování lidských práv - skvrna na novodobé image ČLR

Pečlivě budovaná image Číny ale v průběhu šedesáti let utrpěla vážné trhliny. Sociální reformy pod taktovkou Mao Ce-tunga vedly k největšímu hladomoru v dějinách. Za celých šedesát let se navíc výrazně nezlepšil přístup komunistického režimu k dodržování lidských práv. Mezinárodní organizace upozorňují na zatýkání politických odpůrců, cenzuru médií nebo represi menšin, například Ujgurů v provincii Sin-ťiang. 

Velmi diskutovaným tématem je také samostatnost Tibetu, který čínská armáda obsadila v roce 1959. Tlak organizací pro ochranu lidských práv na Čínu, kterou vyzývají k odchodu z Tibetu, zesílil zejména po loňském násilném potlačení nepokojů ve Lhase.   

Vydáno pod