„Teple se oblečte, vezměte deštníky, čaj, kávu a přátele.“ Takto zněla jedna z prvních výzev k protestům, které vešly ve známost jako Euromajdan. Na kyjevském náměstí Nezávislosti se přesně před deseti lety, pozdě večer 21. listopadu, sešly první skupinky lidí nespokojených s tím, že tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Co začalo jako protest proti jednomu kroku hlavy státu, se postupně, i v důsledku brutální reakce bezpečnostních složek, změnilo v protirežimní Revoluci důstojnosti. Záhy po jejím vítězství se Ukrajina stala terčem ruské agrese, které se brání už téměř deset let.
Noc, kdy Majdan dostal předponu „euro“. Před deseti lety začal zápas Ukrajiny o únik z ruského sevření
„Dobrá, tak teď vážně. Kdo je připraven přijít dnes před půlnocí na Majdan? Lajky se nepočítají. Jen komentáře pod tímto postem se slovy ‚Jsem připraven‘. Jakmile jich bude přes tisíc, zorganizujeme se,“ napsal 21. listopadu na svém facebookovém profilu novinář a pozdější poslanec Mustafa Najem.
Úplně první vyjádření o nutnosti vyjít na náměstí Nezávislosti, zkráceně Majdan, se na sociálních sítích objevovala už během odpoledne, hned poté, co přišla zpráva, že Janukovyč pozastavil vyjednávání o asociační dohodě. Právě Najem, který se pak zařadil mezi hlavní tváře protestů, byl ale jedním z prvních, kteří začali demonstrace organizovat.
„Scházíme se ve 22:30 pod pomníkem Nezávislosti. Teple se oblečte, vezměte deštníky, čaj, kávu a přátele,“ přidal Najem večer na své účty na sociálních sítích další post.
Na hlavním kyjevském náměstí se pak sešla první demonstrace, byť zatím čítala jen stovky lidí, především Najemovy přátele a sledující ze sociálních sítí. Během noci dorazilo podle některých zdrojů celkem až tři tisíce lidí. Protestující přišli podpořit i někteří opoziční poslanci – budoucí premiér a jeden z představitelů strany Vlast Arsenij Jaceňuk, předseda strany UDAR a budoucí starosta Kyjeva Vitalij Klyčko či předseda nacionalistické strany Svoboda Oleh Tjahnybok.
V následujících dvou dnech se přidala inteligence a studenti, ale protesty stále zůstávaly relativně malé. První větší demonstrace se uskutečnila v neděli 24. listopadu, kdy podle různých zdrojů přišlo na náměstí Nezávislosti padesát až sto tisíc lidí.
Po definitivním kolapsu jednání o asociační dohodě na summitu EU ve Vilniusu na konci měsíce se Janukovyčův režim rozhodl náměstí vyklidit. K potyčkám mezi demonstranty a policií sice docházelo už v předchozích dnech, ale až 30. listopadu zasáhly proti protestujícím speciální jednotky Berkut, které podle oficiálních údajů 79 demonstrantů surově zbily.
Další pokus o vyklizení centra města jinými prostředky ztroskotal hned druhý den. Policejní brutalita demonstranty neodradila, spíše naopak. Kyjevská radnice demonstrace zakázala, ale na Majdan navzdory tomu dorazily stovky tisíc lidí. Historik Serhij Plochij uvádí, že jich bylo více než půl milionu.
- Právě po prvním násilném zásahu pořádkových složek z 30. listopadu se Euromajdan změnil v Revoluci důstojnosti, píše Plochij. Lidé přišli druhý den do centra města, aby protestovali proti policejní brutalitě, ale také „aby chránili společnost tváří v tvář devastujícímu autoritářství“. Rovněž historik Andrew Wilson označuje původní název Euromajdan za nevhodný, neboť hnacím motorem protestů podle něj nebyla jen touha po směřování do EU, ale „všeobecná opozice vůči režimu“.
- Zároveň uvádí, že důležitou roli hrál i pocit „uzavírající se příležitosti, ztráty naděje na změnu, mizejících individuálních životních šancí“. Asociační dohoda s EU by podle něj vedla Janukovyče k určitému kompromisu, zatímco bez ní by si mohl dělat, co chtěl. Výsledek dalších voleb by byl pevně daný předem a z Ukrajiny by se stalo další Rusko či Bělorusko, dodává Wilson.
- Plány na protivládní protest na náměstí Nezávislosti se objevily už před Janukovyčovou otočkou, upozorňuje také Wilson s tím, že někteří obyvatelé tak chtěli dát najevo nespokojenost s vládou. Mělo se tak stát 22. listopadu, v den devátého výročí Oranžové revoluce z roku 2004, kdy se Ukrajinci poprvé postavili proti falšování voleb a ruskému vměšování do své vnitřní politiky. Žádné konkrétní návrhy na nový Majdan, jak se tehdejší revoluci také říkalo, ale neexistovaly.
- Euromajdan, který se vyvinul v Revoluci důstojnosti, tak lze chápat jako svého druhu pokračování a pokus o dokončení obratu z roku 2004. Tehdy si mírumilovné protesty vynutily opakování prezidentských voleb, za jejichž vítěze byl v důsledku falšování původně vyhlášen Kremlem vybraný Viktor Janukovyč. Opakované druhé kolo voleb ale vyhrál prozápadní Viktor Juščenko, od nějž příznivci revoluce očekávali, že také zbaví zemi klientelistického kapitalismu a korupce.
- Právě tato událost zalarmovala Kreml, jehož šéf Vladimir Putin chápe udržení Ukrajiny v ruské sféře vlivu jako svůj osobní projekt. Situaci mu nakonec ulehčili sami noví vládci Ukrajiny, kteří nedokázali naplnit naděje příznivců Oranžové revoluce, a do čela země se tak po volbách 2010 nakonec přece jen dostal Janukovyč. I přes svou blízkost Moskvě ale vyjednával s EU o asociační dohodě, od které couvl až pod nátlakem Kremlu.
- Zdroje: Serhij Plochij: The Russo-Ukrainian War; Andrew Wilson: Ukraine Crisis. What It Means for the West; Andrew Wilson: The Ukrainians. The Story of How a People Became a Nation; ČT24
Vyprovokované i skryté násilí
Demonstranti obsadili budovy odborů, kde vzniklo Ústředí národního odporu, a také kyjevské městské rady. Začali budovat barikády a stanové městečko. Dosud největší demonstrace se konala 8. prosince, během níž se protestujícím podařilo obsadit část vládních budov a strhnout sochu Lenina na hlavní kyjevské třídě Chresčatyk, která vybíhá z Majdanu.
V dalších prosincových dnech se demonstranti přetahovali s policií o dobytá území a obsazené budovy. Násilné střety s policií, v jejichž důsledku se zatýkalo, rozdmýchávali také provokatéři. Situaci se snažil zklidňovat další opoziční poslanec a budoucí prezident Petro Porošenko.
GALERIE
Jak se vyvíjela demonstrace na Majdanu do střelby
Kromě speciálních policejních jednotek Berkut posílal režim proti demonstrantům také najaté skupiny násilníků, takzvaných titušků, pojmenovaných podle jednoho z těchto chuligánů, Vadyma Tituška. Právě tito nedisciplinovaní mladíci, kteří s požehnáním režimu napadali demonstranty v ulicích kolem Majdanu, byli podle Wilsona zodpovědní za zhruba desítku úmrtí a stáli za řadou únosů a bití protivládních aktivistů.
Režim se snažil provádět tyto akce stále více skrytě. V rámci protestního hnutí totiž vznikla řada projektů, které zveřejňovaly případy policejního násilí, stejně jako zločiny vládních představitelů či jejich opulentní majetek. Majitelé aut sdružení v iniciativě Automajdan zase pomáhali se zásobováním stanového městečka, drželi hlídky v ulicích v obavách před útoky režimem najatých násilníků. Hlídkovali rovněž u sídel vládních politiků včetně Janukovyčovy rezidence Mežihirja, což hlavu státu vytáčelo, a členové iniciativy se proto távali terčem represí v podobě odebírání řidičských průkazů či zapalování aut.
Janukovyč mezitím uzavřel s vůdcem Kremlu Vladimirem Putinem sérii ekonomických dohod, které byly „odměnou“ za odmítnutí asociační dohody s EU a které dál zvyšovaly závislost Kyjeva na Moskvě. Naopak jednání prezidenta s opozicí nikam nevedla. Janukovyč sice slíbil propuštění zadržených demonstrantů, ale odmítal další požadavky, mezi nimiž figurovaly především nové prezidentské a parlamentní volby. Zdálo se, že se protesty vyčerpávají.
Události: Výročí protestů na Majdanu (zdroj: ČT24)
„Zákony diktatury“
Nový impuls jim dodal sám režim. Jak vyšlo později najevo ze záznamů nalezených v jeho rezidenci Mežihirja, Janukovyč se v lednu 2014 tajně sešel s Putinem ve Valdaji, kde se oba dohodli na definitivním potlačení protestů. V polovině ledna tak prošel parlamentem balík zákonů, které kriminalizovaly v podstatě veškerou dosavadní činnost protestního hnutí, a to podle Wilsona bez regulérního hlasování obvyklým přístrojem. Místo toho se hlasovalo rukama, přičemž se při počítání zvednutých rukou zaznamenalo za pět sekund 235 hlasů.
Dne 19. ledna vyšlo na protest proti novým předpisům, kterým se přezdívalo „zákony diktatury“, do ulic přes dvě stě tisíc lidí. V centru Kyjeva se rozhořela pouliční válka a 22. ledna byli zastřeleni první demonstranti. Parlament sice koncem ledna některé zákony z 16. ledna zrušil a premiér Mykola Azarov podal demisi. Vláda ale navzdory předchozí dohodě s opozicí prosadila vlastní verzi amnestie pro demonstranty, s kterou opozice nesouhlasila, protože byla jen podmínečná.
Opozice dál trvala na odstoupení Janukovyče či na předčasných prezidentských i parlamentních volbách, jednání s mocí ale nikam nevedla. Naopak brutalita policie a režimem najatých násilníků se stupňovala. Jedním z jejích symbolů se stal případ Dmytro Bulatova z iniciativy Automajdan, který byl v druhé polovině ledna unesen a po týdnu nalezen se známkami mučení za Kyjevem. Po prvotní hospitalizaci na Ukrajině později odjel na léčení do Litvy.
- Protesty se rozšířily z Kyjeva i do dalších měst. Zejména na střední a západní Ukrajině se demonstrantům dařilo obsazovat úřední budovy, na východě či jihu země policie protesty často potlačila. Právě na východě a jihu Ukrajiny se režimu dařilo mobilizovat protihnutí anti-Majdan, i když bylo zpravidla v menšině. Některé demonstrace na podporu vlády se objevily i v Kyjevě.
- Podle průzkumu z přelomu ledna a února 2014 podporovalo demonstrace zcela nebo spíše téměř 48 procent Ukrajinců, zatímco něco přes 46 procent bylo zcela nebo spíše proti nim. V případě hypotetického referenda, v kterém by vybírali mezi vstupem do Evropské unie a vstupem do celní unie s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem, by v té době hlasovalo 55 procent Ukrajinců pro vstup do EU a 45 procent by zvolilo druhou možnost.
- Pokud jde o samotné účastníky protestů, jiný průzkum prováděný několikrát během protestů ukázal, že naprostá většina z nich – 92 procent na začátku prosince, 76 procent na konci prosince a 84 procent v únoru – dorazila na Majdan po vlastní ose, nikoliv organizovaně. Drtivá většina účastníků také nebyla členy žádné politické strany či jiné organizace (92 procent na začátku prosince, 71 procent na konci prosince a 70 procent v únoru).
- Hlavním důvodem pro účast na protestech byly represe moci proti protestujícím, vyplynulo z šetření, byť Janukovyčův obrat ohledně asociační dohody s EU také patřil společně s přáním změny života v zemi ke třem nejčastěji uváděným důvodům.
- Šetření rovněž odhalilo, že s prodlužováním demonstrací výrazně narůstal podíl mužských účastníků (z 56 až na 88 procent) a také podíl lidí, kteří přijeli z jiných regionů (Kyjevané tvořili v prvním průzkumu celou polovinu příchozích, ale v posledním už jen dvanáct procent).
- Ruská propaganda se protesty od začátku snažila vykreslit jako nacionalistické až neonacistické hnutí, a začala tak masivně šířit lež o nacistech v Kyjevě, kterou roku 2022 ospravedlnila obnovenou invazi. Ve skutečnosti však hrála krajní pravice při Euromajdanu a Revoluci důstojnosti jen malou roli. Uskupení jako Pravý sektor či nacionalistická strana Svoboda se sice na demonstracích také podílely, ale k Pravému sektoru patřily jen stovky účastníků a popularita Svobody v době protestů už prudce klesala, upozornil Wilson. V květnových prezidentských volbách získal kandidát Svobody Oleh Tjahnybok 1,16 procenta hlasů a kandidát Pravého sektoru Dmytro Jaroš 0,70 procenta. V parlamentních volbách v říjnu 2014 skončila Svoboda mimo parlament se 4,71 procenta hlasů a pro Pravý sektor hlasovalo 1,81 procenta voličů.
- Zdroje: Andrew Wilson: Ukraine Crisis. What It Means for the West; KIIS (Kyjevský mezinárodní institut sociologie); DIF (Democratic initiatives foundation)
Masakr ukončuje revoluci
Do rozhodující fáze přešly demonstrace v druhé polovině února. Osmnáctého se část lidí vydala k parlamentu, kde se mělo jednat o změně vlády a ústavy. Vládní poslanci ale jednání zablokovali.
Opět vypukly střety mezi prorežimními silami a demonstranty. Vzplálo sídlo Janukovyčovy Strany regionů, což byla podle některých zdrojů provokace ze strany tajné služby SBU, a zvláštní policejní jednotka Alfa zaútočila na ústředí aktivistů v sídle odborů, které rovněž vyhořelo. Bezpečnostní síly zahájily akci s cílem Majdan vyklidit, ale to je jim nepodařilo. Podle odhadů zemřelo 26 lidí.
Následující den střety pokračovaly, i když s mnohem menší intenzitou. Režim oznámil „protiteroristickou operaci,“ což podle Wilsona v podstatě znamenalo výjimečný stav. Parlamentní opozice opět jednala s Janukovyčem, ale bezvýsledně. Radikální demonstranti na Majdanu stejně příměří odmítali. Janukovyč poněkud bizarně vyhlásil druhý den dnem smutku a v televizním projevu tvrdil, že věří v dialog.
Ráno 20. února se demonstranti pokusili získat zpět pozice ztracené dva dny předtím. Už během dopoledne padly první výstřely policejních ostřelovačů rozmístěných na střechách budov vlády a prezidentské administrativy. Někteří z protestujících měli k dispozici zbraně a podařilo se jim dva snipery zabít. Většina lidí na náměstí byla ale ozbrojena pouze Molotovovými koktejly či kameny, chránili se helmami a provizorními štíty.
Rukou ostřelovačů zemřelo ten den pět desítek demonstrantů a stovky dalších utrpěly zranění. Celkem přesáhl počet mrtvých aktivistů během Revoluce důstojnosti stovku. Vžil se pro ně název Nebeská setnina (Nebeská stovka), podle stočlenných skupin, do kterých se aktivisté po vzoru ukrajinských kozáků organizovali.
GALERIE
Střelba na Majdanu
Vítězství revoluce a začátek války
Právě tento „krvavý čtvrtek“ se nakonec ukázal být poslední konfrontací mezi bezpečnostními silami režimu a jeho odpůrci. Ještě ten večer parlament, za přítomnosti pouze menšiny poslanců vládní Strany regionů, odhlasoval konec policejní akce.
Během noci pak opozice a vláda dojednala za přítomnosti ministrů zahraničí Polska, Německa a Francie a ruského ombudsmana dohodu, která brala v potaz zásadní požadavky opozice včetně nových parlamentních a prezidentských voleb. Rada Majdanu ji druhý den odsouhlasila, i když někteří radikální demonstranti byli proti, protože dokument nepočítal s okamžitou rezignací Janukovyče.
Tento problém se ale vyřešil hned další den. Janukovyč uprchl z Kyjeva a parlament ho poté sesadil z funkce. Exprezident odjel na Donbas a pak na Krym, odkud po pár dnech odletěl do Ruska. Nová prozatímní Jaceňukova vláda slíbila podepsat asociační dohodu s EU a rozpustila jednotky Berkut.
Euforie ale netrvala ani týden. Kreml nehodlal nechat Ukrajinu jít svou cestou. V noci na 27. února obsadili neoznačení ruští vojáci vládní budovy na Krymu. Paralelně s tím Moskva destabilizovala Donbas, kde pak rozpoutala konflikt mezi jí koordinovanými silami a ukrajinskou armádou. Začala tak válka, která trvá už téměř deset let.