Půl roku v zajetí pro Valentinu a Valentinu. Ani po této době ale prý nechtějí Rusy „házet do jednoho pytle“

Ruské síly v současnosti podle odhadů drží jako válečné zajatce asi osm tisíc Ukrajinců a Ukrajinek. Přesné seznamy neexistují. Vyměnit se zatím podařilo jen asi osm stovek lidí, často velmi vážně zraněných.

Dvaatřicetiletá Valentina Strutynská, bývalá velitelka jednotky 36. brigády ukrajinské námořní pěchoty, sloužila v Mariupolu a s jednotkou se opevnila v závodě Ilič nedaleko známějšího Azovstalu. Když docházela munice i vše ostatní, pokusili se prorazit obklíčení. Neuspěli a v bezvýchodné situaci se vzdali. V zajetí strávila pět měsíců – stejně jako Valentina Zubková, lékařka z vojenské nemocnice. Se zajetím, které jim připadalo jako věčnost, se každá vyrovnávala jinak.

„Odosobnila jsem se. Řekla jsem si, že to nejsem já, a vytvořila si paralelní život,“ popsala příslušnice námořní pěchoty. „Skutečně jsem uvěřila v Boha. Už předtím jsem byla věřící. Ale tam jsme se modlili každé ráno i večer,“ přiblížila lékařka.

„Jsou tam i dobří lidé. V té mašinérii jsou ale bezmocní“

Mladé ženy vyšly ze zajetí před čtrnácti dny. Vůbec to nečekaly a doteď se s tím vyrovnávají. Armáda jim zajistila zdravotní i psychologickou péči, která jim pomůže s návratem do normálního života.

I přes prožitá traumata Valentiny nepociťují nenávist k Rusům jako národu. „Nemůžu házet všechny Rusy do jednoho pytle. Jsou mezi nimi i ti, kteří nás opravdu nenávidí, kteří se k nám chovali jako k nepříteli. Ale jsou tam i lidé dobří, kteří dodržovali důstojnický kodex cti. Jsou to lidé, kteří chápou, že to, co se děje, je špatné a musí se to změnit. V té mašinérii jsou ale bezmocní,“ podotýká Valentina Strutynská.

A ještě jednu věc mají obě společnou, prakticky identické plány do budoucna. Obě prý pochopily, že nejdůležitější ze všeho je vlastní rodina. Valentina z námořní pěchoty má ale situaci přece jen složitější – čeká, až se i její manžel vrátí ze zajetí. Kdy to bude, netuší, ví o něm jen, že je naživu.