Dvě ženy se stejným jménem, které se poznaly v ruském zajetí: Valentina a Valentina. Společného mají ale víc než jen křestní jména. Obě ženy narozené na začátku devadesátých let patří ke generaci mladých Ukrajinců, kteří teď brání svoji zemi. Ze zajetí se dostaly před čtrnácti dny. Vůbec to nečekaly a doteď se s tím vyrovnávají. V ukrajinské Poltavě s nimi natáčel zpravodaj ČT David Miřejovský.
Ruské síly v současnosti podle odhadů drží jako válečné zajatce asi osm tisíc Ukrajinců a Ukrajinek. Přesné seznamy neexistují. Vyměnit se zatím podařilo jen asi osm stovek lidí, často velmi vážně zraněných.
Dvaatřicetiletá Valentina Strutynská, bývalá velitelka jednotky 36. brigády ukrajinské námořní pěchoty, sloužila v Mariupolu a s jednotkou se opevnila v závodě Ilič nedaleko známějšího Azovstalu. Když docházela munice i vše ostatní, pokusili se prorazit obklíčení. Neuspěli a v bezvýchodné situaci se vzdali. V zajetí strávila pět měsíců – stejně jako Valentina Zubková, lékařka z vojenské nemocnice. Se zajetím, které jim připadalo jako věčnost, se každá vyrovnávala jinak.
„Odosobnila jsem se. Řekla jsem si, že to nejsem já, a vytvořila si paralelní život,“ popsala příslušnice námořní pěchoty. „Skutečně jsem uvěřila v Boha. Už předtím jsem byla věřící. Ale tam jsme se modlili každé ráno i večer,“ přiblížila lékařka.
„Jsou tam i dobří lidé. V té mašinérii jsou ale bezmocní“
Mladé ženy vyšly ze zajetí před čtrnácti dny. Vůbec to nečekaly a doteď se s tím vyrovnávají. Armáda jim zajistila zdravotní i psychologickou péči, která jim pomůže s návratem do normálního života.
I přes prožitá traumata Valentiny nepociťují nenávist k Rusům jako národu. „Nemůžu házet všechny Rusy do jednoho pytle. Jsou mezi nimi i ti, kteří nás opravdu nenávidí, kteří se k nám chovali jako k nepříteli. Ale jsou tam i lidé dobří, kteří dodržovali důstojnický kodex cti. Jsou to lidé, kteří chápou, že to, co se děje, je špatné a musí se to změnit. V té mašinérii jsou ale bezmocní,“ podotýká Valentina Strutynská.
A ještě jednu věc mají obě společnou, prakticky identické plány do budoucna. Obě prý pochopily, že nejdůležitější ze všeho je vlastní rodina. Valentina z námořní pěchoty má ale situaci přece jen složitější – čeká, až se i její manžel vrátí ze zajetí. Kdy to bude, netuší, ví o něm jen, že je naživu.
