„Pro mě film vyhraje tehdy, když někomu otevře oči nebo ho vyvede ze lží,“ přeje dokumentarista Vít Klusák své novince: snímku o něžném českém neonacistovi. Svět podle Daliborka představil v premiéře na festivalu v Karlových Varech, který titul zařadil do soutěže dokumentů. Klusákova novinka neonacisty nevychová, je filmem pro přemýšlivou veřejnost, domnívá se naše recenzentka.
„Dalibora jsem objevil na YouTube. Zahlédl jsem tak video, ve kterém se holohlavý muž v dětském pokojíku oháněl vystřelovacím obuškem. Nejprve mu nešel vystřelit, pak zase zasunout a do webkamery přitom vyprávěl, že když už mlátíme anarchistu, tak si musíme dávat pozor, ať ho netrefíme do hlavy, abychom ho nezabili. Myslel jsem si, že je to nějaký herec, který si hraje na pravicového radikála,“ říká o svém prvním setkání s hrdinou svého dokumentu Vít Klusák.
Setkal se s ním po komplikovaném hledání i osobně a tím začal vznikat portrét jednoho českého neonacisty – skoročtyřicátníka Dalibora, který nesnáší svou práci, cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, Merkelovou, pavouky a zubaře. Filmaři ho zachytili mezi „svými“ na koncertu kapely Ortel, označované za neonacistickou, ale také ho, jako popírače holocaustu, konfrontovali s ženou, která přežila Osvětim.
Mindráky a přikyvování
„Naše postavy mají svoje problémy, mindráky, pokusili jsme se k nim přistoupit empaticky, přestože jsme s většinou výroků nemohli vůbec souhlasit a dělalo se nám blbě, když tak samozřejmě vykřikovali při zprávách, kde uprchlíci připlouvali na člunech, že nevidí lidi a že by je hned topili,“ nechtěl prý Klusák k Daliborovi přistoupit černobíle ani ho vyobrazit jako terč posměchu. Zajímalo ho především, odkud jeho nenávistné názory pramení.
„Je to situací toho regionu,“ domnívá se Klusák. „Sehnat práci je tam nesmírně komplikované. Dalibor bere 9,5 tisíce korun, takže mu nezbývá než bydlet s maminkou. To vede k tomu, že si nemůže najít pořádnou přítelkyni, tedy je tam vztahová frustrace, jeho otec byl alkoholik a vůbec se mu nevěnoval, takže mu chybí i otcovský vzor,“ popisuje Daliborovu poměrně bezútěšnou situaci s nepříliš optimistickým výhledem.
Varující ale podle dokumentaristy především je, že Dalibor nemá oponenta. „Okolí mu vůbec v jeho názorech neodporuje, naopak třeba lidi v práci se na něj dívají jako na novodobého disidenta,“ diví se. „Přijde mi nejstrašnější, že obyčejní lidé, kteří se k žádné takové ideologii nehlásí, mu na to kývají, a dokonce jsou schopní říct: ‚Máš pravdu, Hitler věděl, co dělal, a teď by se nám to hodilo.‘“ Původ takové „tolerance“ vidí Klusák ve společnosti a jejích autoritách.
„Většinou se Dalibor často ohání – vždyť cikány nesnáší všichni, říká. Má dojem, že se stává mluvčím převládajícího názoru. V okamžiku, kdy si prezident republiky stoupne 17. listopadu na jedno pódium s Martinem Konvičkou, který říká, že by muslimy drtil do masokostní moučky, se hranice neuvěřitelně posouvá. To tam můžou rovnou spolu zahajlovat,“ obává se Klusák.
Filmová bible pro nácky? Toho se nebojím
Snímání a režie snímku vycházejí z postupů hraného filmu, Dalibor a jeho rodina a okolí ale jednají a hovoří výhradně za sebe, tvůrci podle svých slov by byli sami proti sobě, pokud by inscenovali pro dokument něco, co se nestalo nebo neřeklo.
Hlavní protagonista i jeho nejbližší dostali pozvánku na festival ve Varech, uvést film ale nepřijeli. „Dalibor film viděl, jeho maminka i její přítel taky. Většinu filmu se smáli, dokonce říkali, že je to vydařená komedie, ale že jsme to bohužel pokazili osvětimským finále. Dalibor zvažoval, že na festival přijede, ale podle mě, když si uvědomil, že by tu mohl být konfrontován s nějakými otázkami, tak si to rozmyslel,“ předpokládá Klusák.
Vít Klusák a další tvůrci o Světě podle Daliborka mluvili i na besedě v Domě ČT. Podívejte se na záznam:
Neobává se nijak toho, že by si dokument o neonacismu mohli vzít neonacisté za svůj. „Život v nenávisti těžko může být produktivní a šťastný. Když jsme viděli řadu těch mindráků, tak jsme věděli, že neděláme film, který by se mezi nácky stal nějakou jejich filmovou biblí,“ nepředpokládá tuhle variantu. Doufá spíš, že by film mohl snad někomu naopak otevřít oči. „On někde hluboko ví, že je to vlastně jinak,“ myslí si i o Daliborkovi.
Po festivalu se Svět podle Daliborka, který vznikl v koprodukci České televize, začne promítat i v tuzemské kinodistribuci, už od 13. července. Podle recenzentky Martiny Vackové ale k zamyšlení povede spíše ty, kteří už o věcech přemýšlí.
První dojmy: Svět podle Daliborka není výchovný film pro neonacisty
Vít Klusák ve svém novém dokumentu Svět podle Daliborka představuje portrét českého neonacisty. V Karlových Varech se stal filmem, o němž se hodně diskutuje. Jeho film je provokující proto, že skutečně klade otázky.
Dalibor je ambivalentní člověk – na jedné straně na sociálních sítích vystupuje jako člověk plný verbálního násilí, nesnášenlivosti, příznivec neonacismu a zpochybňující holocaust. Na druhé straně je v něm cosi křehkého, což se zdá jako skoro nemožné slovo v sousedství s neonacismem. Nutno podotknout, že Dalibor chodí léta do práce a má pravidelný, i když nízký plat. Žije s matkou a z Prostějova paty za celý život nevytáhl.
V úplném závěru vstoupí sám režisér Klusák do svého dokumentu. Udělal dobře? Ano. Jinak by z nás diváků učinil tiché přihlížeče situaci, kdy neonacista osočuje a dav spoléhá na to, že zasáhne někdo jiný. Přesto to není výchovný film pro neonacisty, aby přišli na to, že stojí na špatné straně. Je to film pro přemýšlivou veřejnost, aby v bizarnostech všedního života lidí z předměstí neviděla důvody pro zasmání, ale téma pro vážné zamyšlení, kde se v lidech bere touha po nacistických myšlenkách.
