Filmový festival se vedle snímků se závažnými tématy neobjede bez vytříbeného mainstreamu, při němž si diváci zmožení analýzou společenských errorů odpočinou a který letos například zastupuje akční muzikál Baby Driver. Také se ale vyskytne ryzí obskurnost. Těm letošním kraluje Listopad, uváděný v Karlových Varech v hlavním programu mimo soutěž.
Estonský režisér Rainer Sarnet zde předkládá filmovou adaptaci bestselleru, který údajně v jeho domovské zemi zná asi každý. Byť se v jádru jedná o milostný příběh z dávných dob, v němž dívka touží po chlapci, který má ale oči pro jinou, pod nánosem mytologických bizarností je zápletka téměř přehlédnutelná, což není nikdy dobře, protože to značí vítězství formy nad obsahem. V případě Listopadu je to tak mohutná převaha, až znamená pro film prohru.
Tvůrci totiž nápady nešetří a jdou do všemožných extrémů. Několik prvních ještě okouzlí svou originalitou i manuálním zpracováním, které má blízko k švankmajerovské poetice. Týká se to tvorů kratti, které člověk ovládne, když upíše ďáblu duši, a které vypadají jak oživlé směsky nářadí a starého harampádí. Pak se začnou nabalovat další a další věci včetně duchů nebo vlčího člověka.
Problém nastává s tím, že režisér vyprávění pojímá hrozně škrobeně, snad aby navodil dojem starých časů. Herci deklamují, ale neprožívají, což v černobílém formátu vyznívá ještě křečovitěji, byť samotná hra s barvou a světlem je v černé a bílé nádherná. Zkrátka našňořená podivnost, která se hýbe jen klopotně a míří k pádu.
