Údajný návrat ztraceného syna a kolektivní mýty. Turecký film Kámen soutěží v sekci Na východ od Západu. A kámen taky připomíná, tvrdí následující recenze.
Jako by byl kámen vetknut v samotné podstatě filmu, ale vypadá to, že nátuře horniny turečtí tvůrci v čele s Orhanem Eskiköyem úplně neporozuměli. Když se řekne kámen, jako první vytane na mysli představa šedé, těžkopádné hmoty. Stejně vypadá i film, který je černobílý, strnulý a strohý.
Příběh se točí kolem kamenné stěny, která pro vesnici představuje místo velkých přání, a vyprávění ukazuje, že může být nebezpečné, když se přání povyšuje nad pravdu. Je muž, který se objevil na prahu domu jedné rodiny skutečně ztraceným synem, nebo člověkem, po němž pátrají úřady? Co u rodiny převáží?
Tvůrci však nevzali v potaz, že skály dovedou být i velmi barvité a dynamické. Tento přístup by se jim hodil obzvlášť v konfrontačních scénách, jimž bohužel schází nápětí. Snímek se spoléhá, že dopad na diváka zajistí herci a esteticky silná kompoziční stránka, která staví na anachronické barvě obrazů, ale se scénou nepohnou, ať už v rámci záběru, nebo pomocí střihu. Pomoc neskýtá ani rytmus, který by udala hudba. Skoro žádná tu není.
V kameni se tak film správně inspiruje v tom, že je mlčenlivým pozorovatelem stojícím mimo čas a prostor. Mohl by se odehrávat vlastně kdykoliv anebo nikdy. Zápletky se totiž rozvíjejí, jako by předtím postavy ani nežily.
