Filmový postřeh: Jsme barbaři, no a co? Radu Jude se nebojí šlápnout na rumunské kuří oko

Po oznámení titulů filmů, které se budou ucházet o ocenění na karlovarském festivalu, bylo mnoho zraků upřeno na nové dílo rumunského režiséra Radua Judeho. Etablovaný autor v minulých letech slavil se svými snímky úspěchy v Berlíně či Locarnu. Jeho nejnovější počin – s dlouhým názvem Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři – skutečně pozvedává soutěžní sekci na vysokou úroveň.

Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Na světové premiéře filmu ve Varech mohli diváci okusit kvality proslulé rumunské nové vlny. Nestává se to často, poněvadž tyto sociálně kritické filmy s virtuózním stylem mívají premiéry především v Cannes. Snímek Judeho se zaměřuje na bolestivé místo národní historie – podíl Rumunů na holocaustu za druhé světové války.

Tato tragédie se zdá být vytěsněna z národního povědomí. Přesně tím je rozhořčen nejen režisér, ale také filmová postava mladé umělkyně Mariany, která připravuje rekonstrukci historických událostí z počátku 40. let. Velmi záhy se její záměr setká s posměšky, odporem a cenzurou. Dvojí vrstva vyprávění dovoluje režisérovi mnohem hlubší dějinnou reflexi, než kdyby se rovnou vrhl do válečné rekonstrukce.

Esejistická forma, v níž se v dlouhých záběrech vášnivě diskutuje, předčítá z knih či pouští archivní záznamy, může být zkouškou trpělivosti, ale dovoluje problematiku prozkoumat z mnoha pohledů. Faktografii Jude ovšem vyvažuje kousavým ironickým humorem, jenž se nejvíce ukazuje v závěru, kdy je dílo Mariany veřejně předvedeno. Odvaha tématu i formálních prostředků předurčuje snímek na festivalu k zisku nějakého ocenění – možná pro vynikající herečku Ioanu Iacob nebo nejlepší režii.