Filmový postřeh: Nadějný Útěk je málo divný

Kolaborativní projekt Útěk režisérky Agnieszky Smoczyńské a scenáristky a herečky Gabriely Muskały vznikl v polsko-česko-švédské koprodukci. Mysteriózní zápletka o amnézii značila jistý posun od současné polské žánrové kinematografie, snímek ale vlastně příliš nevybočuje.

Útěk
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Předchozí počin režisérky Vábení sirén byl úkaz v prostředí východoevropského filmu. Muzikál o dvou mořských pannách zabředl i do vod krvavého hororu a ke své pokleslosti se hrdě hlásil. Útěk tedy vzbuzoval mnohé naděje – vyprávění o ženě, která se po dvou letech vrací ke svému manželovi a synovi, přičemž na ně nemá jedinou vzpomínku, mohlo být pokračovatelem této „divné“ stránky polské kinematografie.

V tomto kontextu ovšem Útěk vzbuzuje spíše zklamané reakce. Nejsilněji působí, když se noří do mysli nemocné ženy. Režisérka inovativně užívá ambientní hudby a zvukových efektů, aby přiblížila její neukotvenost a bezradnost. Formálně se jedná o výtečně zvládnuté dílo – Smoczyńská opět skvěle postihuje subjektivní nálady.

Mnohem častěji se ale vyprávění zabývá otázkou, jaký dopad má návrat ženy na její rodinu. Vzniká tím konvenční rodinné drama, v němž dostává přednost neschopnost komunikace a zkroušené pohledy. Na otázku, co se vlastně protagonistce přihodilo, film odmítá odpovědět tak dlouho, až to přestane mít váhu. Závěr tedy doprovází pocit neuspokojení a hořkosti.

Útěk se po festivalu ve Varech dostane i do české kinodistribuce. Promítat se začne v prosinci.