Letos pětaosmdesátiletá Betty Lee Knorr pracovala pro americké ministerstvo zahraničí a spolupracovala s tajnou službou. Život jejího muže přitom byl ještě pestřejší. Přestože generálmajor Miloš Knorr musel z vlasti hned dvakrát uprchnout a nikdy se zpět natrvalo nevrátil, rád se obklopoval předměty z Ivančic, kde strávil dětství. Kromě obrazů od moravských malířů tak na zdi v bytě na Manhattanu visí třeba i originální skica od Alfonse Muchy.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
„Na první schůzce mi řekl, že si mě vezme, a to se mi moc nelíbilo. Ale postupně se mi líbit začal,“ vzpomíná ve svém bytě v New Yorku manželka generálmajora Miloše Knorra Betty Lee.
Poprvé se potkali koncem padesátých let v Holandsku, kde byl Miloš na obchodní cestě. „Pracovala jsem na americkém ministerstvu zahraničí. Potkali jsme se na koktejlové party. Domluvili jsme si schůzku na oběd a pak na večeři,“ říká. Tehdy třiadvacetiletá Američanka přitom netušila, co všechno má její nápadník za sebou. Svůj příběh jí začal vyprávět až po dalších čtyřech letech, v roce 1961 poté, co se vzali.
„Z jeho minulosti jsem věděla jen něco. Věděla jsem o jeho špionské činnosti, protože když jsem si s ním poprvé vyšla v Holandsku, můj tehdejší šéf si mě zavolal a řekl, abych byla opatrná. Nahlásili to dokonce dva lidé, věděli, že je špion,“ vzpomíná manželka Miloše Knorra.
Za muže si brala dvaačtyřicetiletého úspěšného manažera nejstarší americké pojišťovny, který (kromě toho, že zastupoval generálního ředitele) měl na starosti celou Evropu a k ní i Blízký východ.
Válečného hrdinu chtěli komunisté popravit
Na první pohled ji s ním nečekal nijak dobrodružný život. Jenže Miloš Knorr byl všechno, jen ne všední. Za války ho zatklo gestapo, do Rakouska utekl v zimě 1940 na lyžích. Přijali ho do československé zahraniční armády ve Francii, po její porážce bojoval v Anglii, zažil nebezpečné vylodění v Normandii.
Domů do Československa se vrátil jako hrdina, poměry ale změnil únor 1948 a hrdinného důstojníka v komunistickém Československu čekalo vězení nebo popraviště. Další útěk na Západ tak byl jasnou volbou. „Řekl mi o těch dvou útěcích. Pracovala jsem pro CIA. Tehdy jsem to říct nemohla, ale teď můžu. Slyšela jsem proto hodně podobných příběhů, jako zažil můj muž,“ říká vdova.
Knorr byl členem skupiny Okapi
Na Západě začal Knorr brzy pracovat u zpravodajské služby řízené a financované Spojenými státy. V manhattanském bytě dodnes stojí vystavená památka na tuto dobu – soška vzácného druhu žirafy okapi vyrobená z míšeňského porcelánu. Na světě jich existuje jen několik. Dostali je všichni členové tajné skupiny Okapi, které velel generál František Moravec.
Skupina začátkem padesátých let přispěla k uspíšení konce kariéry Rudolfa Slánského, tehdejšího generálního tajemníka komunistické strany. Právě on totiž spustil masové perzekuce po únorovém převzetí moci komunisty, které se měly dotknout i Miloše Knorra.
Betty opatruje Muchovu skicu i dřevěného koníka
Na rodnou zem ale nositel řádu britského impéria a generálmajor nezanevřel. I ve svém bytě v New Yorku se obklopoval věcmi, které mu připomínaly jižní Moravu a milované Ivančice, kde strávil dětství. Jeho manželka Betty Lee je opatruje dodnes.
„Když byl Miloš malý kluk, byl s tatínkem navštívit Alfonse Muchu. Na konci návštěvy v jeho ateliéru mu Alfons řekl, že byl moc hodný, a tak mu dá tohle. Je to jen skica, myslím, že patří k tomu velkému projektu Slovanská epopej,“ vypráví Betty Lee.
Byl to zřejmě otec, který poslal do Ameriky Milošovi fotoalba, stříbrné příbory nebo oblíbenou hračku z dětství. „Je neskutečné, že se mu podařilo ty věci poslat. Například stříbro bylo zabalené v ručnících,“ říká paní Knorr.
Po útěku se s otcem setkal už jen jednou, režim navíc Robertu Knorrovi všemožně ztrpčoval život. Zemřel 20. září 1960, v den Milošových narozenin, rok před svatbou s Betty Lee. Matka Anna Knorrová zemřela těsně po válce na následky věznění v koncentračním táboře.
Nikdy si neříkal Mike, ale Miloš
Do vlasti se mohl Miloš Knorr vrátit až v devadesátých letech. I za hranicemi byl ale Čechům stále nablízku. „Kdosi mu řekl, aby si říkal Mike, když byl ve Spojených státech. A on řekl, že není Mike, ale Miloš, a chce, aby se mu říkalo prostě Miloš,“ vzpomíná Betty Lee.
Miloš Knorr byl v české organizaci, která se snažila zvelebit Český národní dům v New Yorku. „Byl tehdy ve velmi špatném stavu. I já jsem jim tam pomáhala, organizovala jsem bály, celých patnáct let,“ říká pamětnice.
Právě Miloš Knorr přispěl k tomu, že Českou národní budovu získala Česká republika. Dodnes v rozlehlém domě na Manhattanu sídlí České centrum i konzulát. Čechem se cítil být až do konce života, přestože manželku ani dceru češtinu nenaučil. Na Moravě chtěl být i pochován. Přání se mu splnilo deset let po smrti, v den jeho nedožitých stých narozenin.
