Touha po studiu literatury a umění dostala Vladislava Trampotu v 50. letech do vězení. Chtěl se prostříhat přes ostnatý drát, utéct k tetě do Vídně a vystudovat tam. Při útěku ho ale chytili a skončil v uhelných dolech. I přes to, že jeho rodinu komunisté připravili o majetek, lásku ke knihám a umění mu vzít nemohli.
Chtěl se prostříhat přes ostnatý drát. Místo studií ve Vídni skončil Vladislav Trampota v 50. letech v dolech
Paměťová stopa: Osudný citát (zdroj: ČT24)
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Vladislav Trampota se narodil v roce 1932 v Karolínině Huti (dnešní Karolínce) na Vsetínsku. Rodiče tam vlastnili vyhlášenou cukrárnu. Od dětství ho rodiče vedli k četbě a lásce ke kultuře, a i když se vyučil cukrářem, chtěl studovat. Tehdejší režim mu to ale nedovolil. „Když přišli komunisti k moci, tak otci všechno zabavili a nechali ho v Karolínce ve sklárnách zametat a zařízení mu odvezli do Vsetína, kde byla cukrářská výroba, a on zůstal na holičkách,“ popisuje Vladislav Trampota období po znárodnění.
V roce 1953 se proto tehdy 21letý mladík spolu s kamarádem rozhodl utéct do Vídně a studovat tam. „Tatínek měl ve Vídni sestru, tetu Mariettu, byla to elegantní dáma. Neměla děti, ale chovala čtyři buldoky. Řekl jsem kamarádovi Eduardovi, že musíme utéct za tetičkou, ona že bude chovat třeba jen dva buldoky a my budeme studovat a žít tam,“ vzpomíná pamětník.
Citát o lásce považovali za šifru
Vladislav Trampota s rodiči a babičkou
Kamarád Eduard si to na poslední chvíli rozmyslel, Vladislav se tak vydal k hranicím sám. S kleštěmi, kterými si chtěl prostříhat cestu ostnatým drátem, v ruce. „Když jsem se tam přiblížil, tak vyletěla raketa a pohraniční stráž na mě – ruce vzhůru! Ještě štěstí, že mě nezastřelili,“ říká Vladislav Trampota. „Já jsem shodou okolností zapomněl v peněžence jednu definici, že láska je nejsilnější bolest, protože napadá současně srdce, hlavu i tělo. A oni, že je to šifra, ať to dešifruju. Tam jsem dostal nakládačku, zuby mi nějaké vymlátili,“ dodává.
Z Bratislavské vyšetřovací vazby převezli Vladislava Trampotu do Uherského Hradiště, kde čekal na soud. Rodiče o něm až do rozsudku nic nevěděli, mysleli si, že ho zastřelili. Za pokus o ilegální překročení hranice dostal deset měsíců, které si odpykal v uhelných dolech u Kladna. „V pět hodin se vstávalo. Když někdo utekl, tak jsme museli stát na nástupišti, až ho nechytli, když někdo padl, tak ho polili vodou,“ vzpomíná.
Léta už žije v Brně, kam se s manželkou přestěhovali a kde našel práci jako obchodní zástupce Pramene. „Já jsem chodil i na výstaviště, a nezdravil jsem čest práci, ale dobrý den, keep smiling – to bylo moje heslo tenkrát, vždy s úsměvem,“ vzpomíná.
Vladislav Trampota na dovolené na Valašsku
Majetek pomíjí, umění zůstává
I přes to, že rodinu komunisté připravili o majetek, lásku ke knihám a umění mu vzít nemohli. „To už říkali staří Řekové, majetek pomíjí, umění zůstává,“ říká Vladilslav Trampota. S tetičkou se potkal až po roce 1989 a do Vídně na výstavy a do kaváren jezdí stále rád.
Setkání s královnou Alžbětou II.
Jako společenský člověk a anglofil, jak o sobě sám říká, se seznámil i s některými československými válečnými letci RAF a jejich rodinami. Pyšný je na to, že se mu podařilo domluvit jejich společné setkání s královnou Alžbětou, když v roce 1996 navštívila Brno. „Ti kluci úplně plakali, chtěli tam jen anglickou vlajku a děkovali mi, že jsem to zařídil, a byli velice dojatí,“ ukazuje společné foto s královnou Vladislav Trampota.
Aktivní je Vladislav Trampota stále. Pracuje jako manažer umění a pořádá výtvarné salony malířce Jiřině Hartingerové, se kterou ho pojí láska k Valašsku.