Před čtyřiceti lety zamířila k zemi část staré zástavby na pražském Žižkově. Otevřela se tím první fáze asanace, jejíž ambicí bylo nahradit svéráznou a zanedbanou čtvrť moderním socialistickým sídlištěm – bourat se mělo od náměstí Barikád až po křižovatku U Bulhara. Panelové domy jako připomínka normalizačních demolic dnes stojí u Komenského náměstí a v okolí hotelu Olšanka.
„Žižkov není Harlem.“ Asanace měla před 40 lety změnit svéráznou čtvrť v sídliště
Žižkovská čtvrť začala v úpatí vítkovského vrchu růst v roce 1865 a ve srovnání se sousedními, patricijskými Vinohrady byla určená primárně dělníkům. Neosluněný a strmý severní svah si ale díky úzkým a prudkým uličkám, schodištím, náměstíčkům a pavlačovým domům rychle získal svébytnou atmosféru, za kterou z velké části stál stavař a první žižkovský starosta Karel Hartig.
Chudinský profil Žižkova vábil nejen galérku, ale na sklonku existence Rakouska-Uherska i pražskou bohému v čele se spisovatelem Jaroslavem Haškem – a právě díky zájmu umělců o neukázněnou a pitoreskní čtvrť se Žižkovu začalo přezdívat pražský Montmartre.
Úřady se ale daleko spíš zabývaly tím, jak zlepšit zdejší nevyhovující hygienické i společenské poměry a problematickou čtvrť, která se počátkem 20. let stala součástí Velké Prahy, sociálně pozdvihnout. S radikálním řešením nakonec přišlo komunistické zřízení a začalo uvažovat o přestavbě, která měla na práh historického centra usadit paneláky a Žižkov přetvořit ve vzorovou ukázku moderního socialistického bydlení.
Proč bourat Žižkov? Kvůli složité modernizaci a strachu z aut
Důvodů pro asanaci bylo hned několik: kromě nevalné pověsti, kterou si čtvrť nesla, neexistoval dostatek řemeslníků, kteří by byli schopni domy z druhé poloviny 19. století žádoucím způsobem modernizovat.
Žižkov v 80. letech
V Československu chyběly cihelny, plánované hospodářství navíc vyrábělo omezené množství typů dveří nebo oken, které mohly najít uplatnění v panelové výstavbě, ale nikoliv v historizujících pavlačových domech. To ostatně připouštělo i dobové zpravodajství: „Je mnohem těžší renovovat staré části města než stavět nové byty na zelené louce.“
Úvahy o konci dnešního Žižkova k tomu motivovalo přesvědčení, že s rozvojem motorismu hrozí metropoli neodvratný dopravní kolaps. Řešení měla nabídnout mohutná žižkovská radiála, která by prodloužila dnešní Olšanskou ulici a v lokalitě u Bulhara by se křížila se severojižní magistrálou. Ve hře přitom nebyla jenom rozsáhlá demolice na dnešní Seifertově nebo Husitské ulici, která měla Žižkov otevřít autům; jeden čas se počítalo i se zbouráním Masarykova nádraží.
Jako hlavní argument pro plošnou likvidaci staré zástavby potom tehdejší úřady používaly hygienické podmínky – za sdíleným sociálním zařízením i pro vodu museli mnohdy obyvatelé bytů z předminulého století na pavlač, nové bydlení přitom mohli najít v rostoucím Jižním Městě.
„Úroveň většiny bytů je z dnešního hlediska víc než nevyhovující. Generální plán proto počítá s asanací čtvrti,“ zaznívá v dokumentu z roku 1988, kdy už se ale bourání stavěla na odpor i část veřejnosti. „Místo dnešních 2700 bytů bude mít nový Žižkov 1900 bytů. Úbytek je nezbytný pro získání dostatečného prostoru, světla a zeleně.“
GALERIE
Současná podoba zástavby na Olšanském náměstí. Právě v okolí dnešního hotelu Olšanka začala před 40 lety plánovaná asanace Žižkova. Podívejte se v galerii na přesné srovnání některých míst před asanací a dnes.
Podnět: Nesnáze tunelu pro telefonní kabel
První impuls k realizaci radikálních demoličních plánů ale nevzešel od dobových urbanistů a architektů. Žižkov si o ni nechtěně řekl sám.
Žižkov v 80. letech
Na samém začátku 70. let razili stavaři tunel pro kabelové telefonní spojení z Fibichovy ulice do tehdy stavěné telekomunikační ústředny za Olšanskými hřbitovy. Na rohu Táboritské se ale během několika dní začala kvůli stavebním pracím hroutit statika domů, lidé se museli okamžitě vystěhovat… a Praha začala uskutečňovat asanační vize.
„Vývoj výstavby hlavního města Prahy dospěl do období, kdy bude nutné zahájit rekonstrukce a přestavbu nejen vlastního historického jádra města, ale i vnitřních městských čtvrtí k němu přiléhajících,“ stojí v klíčovém usnesení, které přijal pražský národní výbor v roce 1973. „Stárnoucí a nevhodně zastavěné části města zaujímají vysoce hodnotná území, znemožňující jejich progresivnější využití pro celoměstské funkce centrální oblasti města.“
Asanace Žižkova měla probíhat ve třech fázích a po skončení dosáhnout od Komenského náměstí až k Vrchlického sadům pod hlavním nádražím. „V 70. letech prožívali určitý patos plánovité urbanizace, která by dala zaznít tomu, jak strana a vláda dobře vládne, a překryla to staré. Bohužel se na urbanismu napáchaly velké škody, protože náhražky nebyly dostatečně kvalitní ani po architektonické stránce, ani jakostí materiálového provedení,“ nechal se před časem slyšet Michael Zachař z pražského Národního památkového ústavu.
Asanace Žižkova kamerou Československé televize (1977) (zdroj: ČT24)
Panel místo Bezovky
V případě Žižkova naštěstí došlo jenom k uskutečnění první etapy, a ani tu se nepodařilo úplně dokončit. Jako první zamířily k zemi domy v okolí dnešního Olšanského náměstí, kde telefonní vedení narušilo statiku. Stará usedlost Bezovka musela ustoupit stejnojmennému nákupnímu středisku a monolitu desetipatrového panelového domu. Počátkem 80. let zde vyrostl i hotel Olšanka a naproti němu masivní stavba dalšího paneláku s obchody v parteru.
Žižkov v 80. letech
„Žižkov je první ze starých a nehezkých čtvrtí, které mění svou podobu - tento úkol nás čeká nejen tady a nejen v Praze,“ prohlašoval tehdy komunistický předseda obvodního národního výboru František Gebauer.
Pod dozorem jeho partaje se stal Žižkov také první a jedinou vnitřní městskou čtvrtí, která má na svém území panelové sídliště. Druhý krok první etapy totiž zacílil na okolí Komenského náměstí nedaleko dnešní Univerzity Jana Ámose Komenského a zanedbané budovy, kterým dělníci už v předchozích letech musely otlouct padající štuky i celé římsy, aby neohrožovaly obyvatele, poslal k zemi. Nahradil je právě sídlištěm.
S uvolňováním poměrů na konci 80. let se ale celý záměr stal i předmětem veřejné debaty. Začátky asanace totiž přišly v době, kdy se začínal výrazně přehodnocovat vztah odborné veřejnosti k architektuře druhé poloviny 19. století.
V dobových stavebně historických průzkumech byla dlouhodobě označovaná jako nepříliš hodnotná, protože tehdejší měšťanské domy nepřinášely slohové inovace a místo toho ve velkém čerpaly z baroka nebo klasicismu, mnohdy i v kombinaci.
Jak ale ve své absolventské práci věnované poválečnému vývoji Žižkova uvádí Tereza Poláčková, dvojice konferencí, která v Praze a Brně proběhla počátkem 70. let, upozornila na to, že historismus – stavby inspirující se ve starém stavitelství – jsou fenomén svého druhu a mají výrazný podíl na tváři československých měst a jejich vnitřních čtvrtí.
„Žižkov jako neblahé dědictví předků.“ Reportáž ČST (1978) (zdroj: ČT24)
Sametová tečka
V žižkovském případě se názorový boj vedl hlavně o budovu dnešního hudebního gymnázia na Komenského náměstí, které dal postavit zmiňovaný žižkovský starosta Hartig. Miroslav Štěpán coby komunistický vládce Prahy občanské výhrady odmítal jako blokádu, který zpochybňuje velkorysý program žižkovské přestavby.
Tehdejší tajemník Svazu českých architektů Václav Kasalický v Rudém právu upozorňoval, že stavba patří k nejstarším domům původní zástavby a že v jiných zemích by se otázka její demolice stala předmětem veřejného hlasování místo toho, aby byli občané postaveni před hotovou věc.
K bourání školy nakonec nedošlo a velice svérázné veřejné hlasování rozhodlo i o dalším osudu celého Žižkova. Uskutečnění dalších sanačních etap se totiž postavila do cesty sametová revoluce… a následná změna poměrů demoliční plány svérázné pražské čtvrti definitivně zastavila.
Historie.cs: Republika Žižkov – příběh romantické čtvrti (zdroj: ČT24)