Dobré a fungující věci si zaslouží zastání. Obzvláště jde-li o funkční řešení u společnosti s celostátní působností, která inkasuje prostředky z veřejného rozpočtu. A já bych se tímto velmi rád zastal klasického formátu jídelních vozů Českých drah.
Komentář: Neberte nám jídeláky. Jsou skvělé takové, jaké jsou
Kdosi z vnitřku našeho největšího železničního dopravce rozhodl, že se část jídelních vozů předělá na bistra sdílející prostor s místy první třídy. I krátké zamyšlení přivede člověka k názoru, že to nemůže fungovat dobře.
A po nasazení prvních vozů je třeba říct: Nefunguje to dobře.
Chvála jídelním vozům
České dráhy ušly stran jídelních vozů v posledních letech neuvěřitelný kus cesty, to je třeba uznat a ocenit. Většina z nás, milovníků železnice v nejlepších letech, má v neblahé paměti, jak jídelní vozy ještě relativně nedávno vypadaly. Pokud jsme už do jídeláku zabrousili, vítaly nás prokouřené záclony, umakartový interiér, který dával vzpomenout naše lázeňské kratochvíle v panelákových jádrech, zpruzelá obsluha a ceny, z nichž bylo průměrně vydělávajícímu cestujícímu do pláče.
Ale pak se vše dramaticky změnilo. Ať už jídelní vůz se službami ČD restaurant provozují samy dráhy, nebo najatí frančízanti, je radost je návštívit. Restauraci s lepším výhledem abyste pohledali! Zatímco za okny ubíhá krajina, dobrá obsluha se stará o vaše blaho, servíruje vám znamenité pokrmy za velmi rozumné ceny, ke všemu si můžete dopřát třeba sklenici dobrého čepovaného piva… Člověk se cítí tak komfortně, tak civilizovaně. A v cíli své cesty vystupuje odpočatý, sytý a natěšený na to, co jej čeká.
Věhlas jídelních vozů se začal přirozeně se samotnými vagony šířit za hranice naší republiky. Návštěvnost setrvale stoupá. Chválí je německý tisk, jistá britská společnost je ve velkém železničním srovnání označila za nejlepší v Evropě. Nelze se tomu divit, po návštěvě slovenských, německých, rakouských, nebo, nedej bože, maďarských restauračních vozů si můžeme směle říci: tohle se povedlo! Opravdu můžeme být a jsme v něčem nejlepší.
Jenže pak se někdo rozhodl vylepšovat. Rekonstruovat. Optimalizovat. A hodil tím do jídeláků pomyslné vidle.
Bistro na kolejích: modernizace, která uškodila všem
Kdosi v Českých drahách, hnán snad i dobrým úmyslem, ale stižen absolutním nedostatkem představivosti a provozních zkušeností, rozhodl, že by mohlo být skvělým nápadem některé jídelní vozy předělat na kombinované vozy v podobě bistra a klasické první třídy v poměru půl na půl. Jakýmsi nepochopitelným řízením osudu se celá toxická idea zhmotnila, byla posvěcena, prostě nám jednoho nedobrého dne přistál na kolejích první vůz s nevinným názvem ARmpee829 (a naopak z kolejí zmizel nedávno rekonstruovaný plnohodnotný jídelní vůz typu WRmee816, ze kterého paskvil vznikl).
Myšlenka rekonstrukce je následující: Zmizí-li místa k sezení v jídelním voze a dosadíme-li místo nich první třídu, bude to finančně daleko lépe vycházet a jídelák nepoveze „vzduch“. Cestujícím prostě postačí výdejní okno a jídlo si halt zkonzumují někde jinde a nějak jinak. Srdce manažerovo by zaplesalo. Však si zvyknou, že.
V reálu to dopadlo následovně. Cestující z druhé třídy lačný pokrmu musí přijít přes vlak k okénku, dostane jídlo přímo do rukou v hromadě plastu a musí si jej odnést na své místo. Pokud sedí například v kupé, a nikoliv u okna, nezbývá mu, než si svou svíčkovou s pěti knedlíky vychutnat na klíně. Čepované pivo v kelímku si zatím může postavit například na hlavu, nebo si ho může zvrhnout na podlaze, jak je ctěná libost. Což samozřejmě platí pouze v případě, že se mu pokrm vůbec podaří ke svému místu donést. Jinou možnost ale nemá; v jedničce jej zkonzumovat samozřejmě nesmí.
Biti jsou ovšem nejvíce cestující oné první třídy, která vznikla u bistra. Kolem nejhodnotnějších zákazníků drah neustále někdo rajzuje sem a tam, pod nos jim nakuřuje celá kuchyň, mezi první třídou a výdejním okénkem dokonce není ani uzavíratelná přepážka. O klidu na práci, jenž cestující v jedničce vyhledávají, samozřejmě nemůže být řeč. Alternativou tentokrát není ani zírání z okénka – velká část míst k sezení má totiž výhled pouze do sloupku mezi okny. Všechno špatně.
Stopněte to, dokud je čas
Bohužel je třeba říct, že neplatí ani drážní argument, podle kterého by měly nové bistrovozy s první třídou přinést nabídku jídla i na méně vytížené linky. Nejen že rekonstrukcí mizí plnohodnotné jídelní vozy, ale zároveň o službu ztrácí zájem ti, kteří by ji normálně využili.
Většina potenciálních zákazníků se raději zásobí sama, protože míra nekomfortu spojená s objednávkou a konzumací jídla překročí tolerovatelnou mez, prostě místo zpříjemnění cesty v jídelním voze pouze předejdou zbytečnému stresu v bistrovoze. A nekoupí si nic. V důsledku visí nad drahami hrozba, že zabijí celý produkt, který tak dlouho, pečlivě a skvěle budovaly. Školy nemám, nejsem ekonom, ale tohle na úsporu nevypadá.
Nakonec existuje jediná cesta, jak ze šlamastyky vybřednout. Celý projekt zastavit a v již rekonstruovaných vozech přeznačit první třídu na druhou, a to bez možnosti rezervace míst. Nebude to řešení ideální, ale nabídne cestujícím druhé třídy možnost se lidsky najíst bez toho, aby byli obtěžováni cestující z třídy první.
Místo toho ovšem České dráhy nadále prezentují, o jak skvělou rekonstrukci se jedná. No, zeptejte se svých zákazníků. Možná je načase bouchnout do stolu, přiznat chybu a vrátit se k osvědčenému. Protože chybu můžou udělat všichni, lpět na ní a obhajovat ji přes zjevné skutečnosti, to je cesta do pekel. Nebo do maďarského jídeláku.
Od dopravy přes žurnalistiku zpět k dopravě.
K novinařině se dostal skrze své dvě veliké záliby: Pasivní sledování hokeje a problematiku veřejné dopravy, zpočátku zejména trolejbusové a zejména ústecké. Nejprve psal v Ústí nad Labem o dopravě do již zaniklého týdeníku, mezi lety 2011 a 2016 pak působil v České televizi na pozici redaktora webu ctsport.cz. Zájem o veřejnou dopravu ho však neopustil a postupně sílil, až jej před dvěma lety donutil vyměnit kancelář na Kavčích horách za poněkud menší, avšak pojízdnou. Nyní řídí tramvaj po pražských kolejích a čas od času se vrátí ke klávesnici.
Vít Čepický