Já mám svou osobní zkušenost a tu vám nabízím. Tou zkušeností je - moje maminka. Je jí osmdesát dva let, je to krásná, štíhlá, drobná babička. Když nás potkáte, budeme vám jistě připadat jako šťastná dvojice na procházce, jako máma a syn. A to je první pozitivní zkušenost – na první pohled není Alzheimerova nemoc vidět. Nemocný vypadá spokojeně, ba šťastně. V knihách se dočtete, že Alzheimerovou nemocí trpí víc okolí, než sám nemocný. Ano, to je pravda. Ale jen do té míry, jak moc to „okolí“ uplatňuje na nemocného požadavky jako na zdravého.
Víte-li, že je to nemoc, nemoc, která se nedá vyléčit, a nekladete proto na nemocného nesmyslné nároky jako na zdravého, děláte dobře jak jemu tak sobě a dobře se vám povede, ba můžete být se svým Alzheimerikem i šťastný. Jako já onehdy! Přijel jsem odpoledne pro maminku domů (maminka žije po smrti táty sama a každý den ji musí někdo z rodiny navštívit a zkontrolovat – střídáme se u ní se sestrou a dětmi) s tím, že pojedeme koupit jahody do Vraňan. Dokud byl táta naživu, byl každý výjezd složitou operací. Máma nikdy nikam ze zásady nechtěla. Dokonale naplňovala tu knižní poučku, že nemocný Alzheimerem nemá rád změnu prostředí.
A ejhle - co táta zemřel, stačí říct a máma je připravena během pár minut jet kamkoliv. Takže ta nechuť vyjet ven nebyla asi ani tak vinou Alzheimerovy choroby, jako spíš vinou táty. Táta byl na invalidním vozíku a posledních pár let s ním byla docela složitá manipulace. Teď stačí říct a maminka je na nohou. Pravda, nejdřív hledá v kabelce občanku, pak peníze, pak klíče, ale jsou to rituály, které už znám a vím, že se nakonec vždycky všechno najde.
Projev čistého, ničím nezkaženého štěstí
Pak sedneme do auta a nastane ta proměna, kvůli které tohle všechno píšu. Samozřejmě, že souvisí s Alzheimerovou chorobou, a někoho by mohla i vyděsit svou bláznivostí. Ale já ji přijal a beru ji jako projev čistého, ničím (tedy ani myslí) nezkaženého štěstí.
Babička sedí vedle mě a někoho neustále vyhlíží a oslovuje. Nechápu a zeptám se jí. A ona mi řekne, že přece se na nás vykukuje sluníčko. Vše, co vidí, to chválí. Stromy, domy, lidi, krajinu, počasí, oblohu, protijedoucí auta. Jedu a vedle mě nesedí babička, ale naivní, roztomilá, pohádková, okouzlená osmdesátiletá holčička.
Měly by mi kapat slzy hrůzy a smutku z toho jejího zdevastovaného mozku, ba i chvíli kapají, ale pak se to ve mně zlomí, přeladím se na její notu a směju se s ní. Vždyť ona má pravdu, je opravdu krásně, domy kolem nás jsou opravdu pěkné, auta proti nám jsou úžasná, krajina barevná a nádherná. Moje alzheimerická maminka má pravdu, je to krásné být na světě, obzvlášť když je jaro a je krásně a jedeme pro jahody!
Vraňanská jahodárna to nejsou jenom jahody, ale i malé hospodářství. Za ohradou jsou kozy a velerozkošná kůzlata, slepice, husy, krůty ba i krocan! A moje alzheimerická maminka všechny ty bytosti oslovuje a volá na ně a povzbuzuje je, ba myslím si, že se do nich přímo vtěluje. Jen co si nakoupíme jahody, musíme za zvířátky. Na které zvířátko babička dosáhne, to pohladí. Připadám si jako na výletě se svatým Františkem. Tím spíš, že moje maminka se jmenuje Františka!
Vše je jen o našem nastavení mysli
Zastavíme se v Globusu na rakvičku a věneček – já rakvičku, máma věneček – dáme si k tomu kávičku a je nám blaženě jako v nebi. Myslím, že nikoho, kdo nás vidí, jak si pochutnáváme na zákuscích, ani nenapadne, že já jsem trpící pečovatel a máma že je nevyléčitelně nemocná. Ne, to není historka o tom, že svět chce být klamán! Tohle je historka o tom, že vše je jen o našem nastavení mysli. Já vím, že přijdou i horší chvíle, ale teď jsou tady tyto, tak si jich hleďme užívat. A až to bude horší, má mysl bude připravena. Na konci nás všechny stejně čeká JENOM smrt, tak čeho se bát?!
