Říká se právem, že západní křesťanská civilizace končí směrem na východ tam, kde stojí poslední katedrála. Na katedrálách můžeme obdivovat úplně všechno: umění a konstrukční důmysl jejich stavitelů, dokonalost kameníků i úžasnou schopnost iniciátorů stavby hledat po celé Evropě a pak vskutku najít ty nejlepší řemeslníky ze všech. Dodnes se od té doby nenarodil nikdo, kdo by se jim všem mohl rovnat.
Nebohá katedrála
Přece však je na katedrálách obdivuhodné něco mnohem většího. Ukazují s tak průzračnou srozumitelností, jak je to jen vůbec možné, jak pevná a jasná byla hierarchie hodnot lidí té doby a jak úžasný prostředek v ní měli. Byl tak mocný, že se mohly stavět katedrály. Hodnoty i jejich hierarchie se pak od té doby už jen mlžily, drolily, překrucovaly, falšovaly, bortily a kazily, až to dospělo tam, že se chce po Obvodním soudu pro Prahu 1, aby rozhodnul, komu patří katedrála sv. Víta. Hrozné a ponižující na tom je, že taková otázka mohla být kdy vůbec vážně vznesena a že tento problém nepatří mezi ty, když už musel vzniknout, na jehož řešení není zapotřebí více než tří vteřin.
Karel IV. pevně věděl, že není neomezeným suverénem, že nad ním stojí ještě autorita Boží. Respektoval též autoritu církve, která prohlásila Víta za svatého. Vít byl synem zámožného pohana ze Sicílie, přijal v mládí křesťanskou víru a byl proto pronásledován. Utíkal a kolem roku 306 se dostal až do Říma, kde byl žalářován a umučen. Je to příběh tolikrát žitý prvními křesťany, mezi nimi i Ježíšovými učedníky. Tělo umučeného Víta bylo přeneseno do St. Denis. Sv. Václav dostal rameno sv. Víta darem od císaře Jindřicha (v té době Václav samozřejmě ještě nebyl světcem) a přinesl jej do Prahy, kde k poctě sv. Víta založil chrám. Sv. Vít byl v očích Václavových hoden takovéto pocty proto, že ho za svatého prohlásila církev a ta ho svatým prohlásila proto, že se Vít nechal raději zabít, než by se odřekl svého nejvyššího Pána a nejvyššího Pána celé církve, Ježíše Krista. Karel IV. pak získal pro chrám celé zbylé tělo sv.Víta. Viděl hierarchii hodnot přesně stejně a měl ji v sobě zakotvenou stejně pevně jako sv. Václav. Chrám sv. Víta, jako ostatně každý kostel, je „budova z užívání profánního svěcením nebo žehnáním církevním vyňatá a k službě Boží, především ke konání oběti mše svaté určená.”
Jakmile někdo nechce, neumí nebo mu jeho špatná výchova brání vidět celou onu hierarchii nemateriálních hodnot, z níž jediné mohlo vzejít něco tak úžasného, namířeného k nebi, jako je chrám sv. Víta, a sestoupí do roviny materiální, zůstane v její prázdnotě trčet. Katedrála sv. Víta je mu rázem stavbou sice krásnou, ale jinak stejného řádu, jako je třeba Karlův most, Slapská přehrada nebo rozhledna na Ještědu. To všechno jsou vskutku stavby velmi užitečné, dá se tam vybírat vstupné, tržit za výrobu elektřiny nebo vydělávat na turistech. A samozřejmě je možné je případně prodat nebo se o ně soudit, kdyby se našel někdo, kdo by mohl zpochybnit vlastnická práva zapsaná v katastru nemovitostí. Ale co dál? Copak si máme nechat namluvit, že dál a výš už nic není?
Moc mě mrzí, že se katolická církev nechala stáhnout do této materiální roviny, která jí přece musí být bytostně cizí. Jako evangelíka by se mě soudní spor o katedrálu zdánlivě nemusel týkat, mohl bych dokonce být škodolibě na straně státu. Ale nejsem a nebudu. Katedrála sv.Víta pochází z doby předreformační. Ale hlavně: ztělesňuje tu hierarchii hodnot naší křesťanské civilizace, kterou máme všichni společnou. Pokud ji nebudeme bránit se stejnou urputností a věrně jako kdysi sv. Vít, pak nejen z katedrály, ale z nás ze všech se stane majetek státu, jak se to už v nedávné minulosti jednou stalo.