Když se v Česku začne parta intelektuálů bavit v hospodě o minulosti, především pak o totalitě, hádka přijde do dvou hodin, když o radaru, tak do hodiny, ale v případě zahraniční politiky, především Balkánu nebo Iráku, začne po dosednutí, třeba nasucho. Proto se ani nedivím hysterii kolem dokumentu Uloupené Kosovo, který pro Českou televizi natočil Václav Dvořák. Hysterii zbytečné, ale četli jste to o té hospodě.
Uloupené Kosovo? Uloupená soudnost
V Brněnském deníku a nejen v něm zazněl názor, že Česká televize cenzuruje, protože dokument dosud neuveřejnila. Jako by v zemi s „tisíci médii" šlo cenzurovat, jako by fakt, že médium dílo promýšlí a hledá pro něj správnou formu, byla cenzura. Navíc to není pravda: dokument do vysílání půjde. Bude to ale jindy a za jiných podmínek. To není cenzura, ale dramaturgie. Běžná všude v Evropě u témat z krizových oblastí.
Dokument V. Dvořáka totiž není běžným dokumentem. Viděl jsem stovky dokumentů BBC, francouzských i ruských televizí, a nikde si autor neporadil s mnohoznačností dějin bývalé Jugoslávie tak jednoznačně a jednostranně jako v případě Uloupeného Kosova. Standard dokumentu se u veřejné služby neměří jinak než u zprávy: musí být zastoupeny všechny strany sporu, nesmí se zamlčovat fakta, účelově zobrazovat jen utrpení jednoho národa. Dějiny Jugoslávie jsou dějinami paralelních pravd a dějin. Smrt potkala všechny zúčastněné strany a národy stejně jako vyhánění, a každý z oněch národů sebe vidí jako oběť, má svou pravdu, své vidění války a usmíření. Válku vždy bere jako agresi a nespravedlnost, svou vinu nevidí.
Je jedno, zda navštívíte Kosovo, Srbsko, Bosnu, Chorvatsko, Černou Horu nebo Makedonii. Jsou to země s často vypjatým národním cítěním, plné uprchlíků i novodobých emigrantů, obětí, ale i zbraní pod postelí. Jsou to země lidí plných pocitů křivdy, občas touhy po pomstě, často ale i naděje, že konečně vládne mír. Všude navíc najdete lidi, kteří by si zasloužili být souzeni za válečné zločiny, válka jim vyhovovala.
Historie jednoho národa ryze jeho očima bude ideologií, ne pravdou.
Celou dobu, kdy jsem dokument sledoval, jsem si říkal, zda má český divák právo na náročnější diskusi o dějinách bývalé Jugoslávie nebo má dostat jen ideologické prvoplánové dílo, které se snaží navodit dojem, že Srbové jsou hlavními oběťmi a ještě jim sebrali Kosovo. Co si o takové objektivitě veřejné televize v ČR pomyslí příbuzní mrtvých od Srebrenice nebo svědci ostřelování Sarajeva? Co si pomyslí vyhnaní Chorvati ze severního Srbska nebo Bosňáci, co přišli o příbuzné a domov a nyní žijí rozeseti po Evropě plni nočních můr? Je jasné, že ti, co žijí v Kosovské Mitrovici, nemohou za zvěrstva války v Bosně nebo Chorvatsku, ale když spatříte víc dokumentů mapujících posledních třicet let dění v Kosovu a vůbec celé Jugoslávii, už vám nebude onen širší kontext připadat nepatřičný. Po smrti Tita se rodila nálada, která vedla k válkám.
Srbsko prošlo těžkým dějinným údobím a lze mu jen přát, aby tragédie odešla do pekel. Nebylo ale v tom utrpení samo. Proto zajímavý, ale jednostranný dokument „Uloupené Kosovo" potřebuje na obrazovce ČT kontext, co se v bývalé Jugoslávii stalo, jak to vidí i jiné národy. Televize veřejné služby musí nabídnout úplnější pohled, konfrontovat Dvořákův opus s jinými dokumenty, připravit k nim debatu odborníků. A to se děje, jen takové vysílání má v demokratické zemi smysl, není tendenční a účelové.
Touha po objektivitě a celistvé pravdivosti není cenzurou, nenechme si uloupit soudnost.