Ale o tom jsem psát nechtěl. Chtěl jsem se podělit o povrchní ekonomické postřehy z těchto krátkých pobytů. Zřejmě budete znát obecně používaný ekonomický ukazatel zvaný BigMac-index. Podle ceny identických hamburgerů v jednotlivých zemích světa lze určit jejich přibližnou ekonomickou úroveň. Fastfoodový gigant stanovuje ceny svého všude naprosto stejného výrobku podle tržní síly té které oblasti. Neboť otevřít pobočku a pak vyrábět a po 20 minutách vyhazovat
(což, jak opět víte, je zásada této firmy, tedy neprodávat ošuntělé potraviny), to si nemůže ani tato silná firma dovolit. Hamburgery se snažím nejíst, a tak jsem zavedl osobní pivo-index. A podle něho považuji za výrazně silnou ekonomiku tu francouzskou. V Paříži totiž zaplatíte za pivo povětšinou mezi 7 až 9 eury. V tomto směru může této zemi konkurovat snad jen Norsko. Pobyt v Paříži je prostě těžko únosný. A nemyslete si, že tomu lze lehce zamezit prostým nepitím piva. Jeho cena jen znázorňuje tamní cenovou úroveň. Jinak by to ani nemohl být index, ty se od solitérů neodvozují. Takže Paříž z tohoto hlediska nedoporučuji. Ale pokud vydržíte málo pít a jíst, zase třeba nově otevřené Muzeum na nábřeží Branlyho, muzeum civilizací Afriky, Asie, Ameriky a Oceánie, stojí zato.
Ale o něm až příště.
Anglie, tedy Londýn, vyhlíží už podstatně přijatelněji. Tam pivo stojí 3 až 3,5 libry, tedy v přepočtu cca 130 Kč (v Paříži tedy zhruba 2x tolik). Zde musím poznamenat, že z pivo-indexu musíme vyloučit Česko i Slovensko. Tam je totiž pivo archaicky levné. A ostatní ceny jeho láci bohužel většinou nekopírují. Tedy Londýn se už řadí mezi rozumné země, za stejnou cenu podle mých zkušeností nakoupíte v Německu, Holandsku nebo Itálii, ještě levněji v New Yorku.
(Tam navíc pouze v nekuřáckých hospodách, takže možná nízké ceny u nás kompenzují nutné výdaje za prací prášky, mýdla a šampony, které musíte nasadit, chcete-li po návštěvě hospody podnikat ještě něco jiného.)
To platí určitě i o Slovensku. Tam jsem však index-neindex zaznamenal hodně znepokojivý fakt. Vrtávalo mi hlavou u pokladen našich hypermarketů, kde pokladní mluvili Slovensky, jak to, že jsou tady. Vždyť kolik jim mohou platit? Tak deset tisíc? Po setkání s jedním čerstvým seniorem, který pracoval 35 let ve školství a ta poslední dlouhá léta jako ředitel základní školy, už rozumím. V nejvyšší formě řediteloval za 14.000 Sk (slovenských korun) hrubého měsíčně. A Sk je 75 procent Kč. A ceny v tamních samoobsluhách jsou zhruba naopak o 20 procent vyšší než u nás. To je pak pivo-index v koncích. Příjemce takového platu ho jednoduše nemá šanci vyzkoušet.
Pít pivo je prostě poměrně náročná zábava, ale zase: co by to bylo za návštěvu cizí země, kdybyste vynechali hospody a restaurace? Neboť, pojďme si připomenout, na co si nejvíc ze svých cest pamatujeme? Přece na skvělé jídlo a pití!
V tomto směru zůstáváme navždy malinkými dětmi. Zkuste se někdy zaměřit na to, co je z okolního světa zajímá. Prosit!
Otakar Svoboda
